Recenze - Hned dva slovenské filmy vstupují tento týden do českých kin.
Zatímco inscenovaně dokumentární Slepé lásky představují lepší budoucnost slovenské kinematografie a řadu českých snímků hravě předčí, hraný Poločas rozpadu reprezentuje její odvrácenou stranu, ne nepodobnou tomu horšímu z českých filmů.
Viktor je majitel prosperující firmy a úctyhodného počtu žen, ať už současných, minulých či budoucích.
Má znuděnou bezdětnou českou manželku Karlu, kamarádku Bibi, servírku Madonnu, společnici ve firmě, a především nový objekt, mladičkou Miu.
Studentka fotografie je dcerou Bibi a jejího manžela Patrika. Z ženského pokolení se tu motají ještě Karlina, zmatená kleptomanská matka a arménská běženkyně.
Není divu, že Viktorovi uspěchaný a ženami zaplavený život začne přerůstat přes hlavu.
Film je ze současné Bratislavy, ale právě tak by se mohl odehrávat v Praze. Z českých snímků je mu asi nejbližší Pavláskové Bestiář, jen poživačnou českou ženu střídá poživačný slovenský muž.
Příběh čtyřicátníka Viktora je nabubřele mondénní a chtěně symbolický - a tvůrci k tomu zřejmě měli dobrý důvod. Měl to být pokus vyjádřit se k typickým znakům současnosti, který se ale zoufale nepovedl.
Vznikl film bez využití současných postupů, zato se spoustou atributů dneška.
A tak se tu neustále souloží, ukazují se bradavky a klíny, snobské byty a domy, chladné trendy kancelářské prostory a řada dalších symbolů prázdnoty, náhražkovitosti a rozpadu hodnot.
Mia spíš fotografuje, než aby žila, servírka se stylizuje do královny popu, Miini rodiče se vyžívají v sexuálních převlecích, její gothický milenec skrývá tvář pod vrstvou bílého make-upu a Karlina matka hledá starou cukrárnu tam, kde dávno stojí naleštěná banka.
Tragikomický žánr ale ve výsledku působí jen jako zástěrka pro to, aby vzniknul dráždivě naleštěný katalog neřestí, ve kterém nechybí věštec-čichač, bílé myšky a soulože v saténu. Výsledkem je přesycení a zároveň neustálý pocit nudy.
Jestli něco vypráví o vyprázdněnosti životů a bezbolestné snaze o její překonání, která končí jen v náhražce a pseudofilozofických klišé, je to film jako celek - jenže nezáměrně a v druhém plánu. Jako demonstrace toho, jak se autorům nepovedl.
V Poločase rozpadu tak dokonale okopírovali pozerské životy hrdinů, až vzniknul pozérský film.
Chybí v něm cokoliv autentického, co by dalo nahlédnout pod lesklou skořápku; co by ukázalo skutečné zoufalství, které mají hrdinové cítit - a ne jejich rafinovaně nasvícené zlomené výrazy.
Film přizabíjí i prakticky neustále tepající hudba. Není tu místo, kdy by se divák mohl nadechnout, je hnán vpřed jako štvaná zvěř, jako Viktor svým stádem srn a laní.
Z hereckých výkonů stojí za vyzdvihnutí snad jen tradičně vynikající Táňa Pauhofová v roli Mii - znuděné pánské publikum může ocenit i množství jejích nahých scén.
Iva Janžurová v roli Karliny matky působí až jako karikatura, což ale spadá na vrub spíš režijnímu vedení.
Matná jako obvykle zůstává postava Kláry Trojanové-Pollertové. Ján Kroner v hlavní roli se usilovně snaží udržet postavu aspoň v mezích pravděpodobnosti, ale s ohledem na scénář Viliama Klimáčka to jde dost těžko.
Některé dialogy sice nepostrádají výstižnost, ale ve výsledku jejich půvab zaniká. Scénáristu Klimáčka zná české publikum jako autora hry Hypermarket uvedené v roce 2004 v Boudě v Národním divadle.
Už tady se dočkal námitek, že vzniknul jen povrchně efektní text. A filmové médium to ještě zhoršilo: na plátně jeho výstava traumat současnosti působí trapně a doslovně, s ornamenty teatrálních a hysterických ilustrací.
Autoři se tak snaží, až nevědí, který z dobových tanců ukázat a kritizovat dřív - problém vztahových krizí, ztracenosti v dnešním "zlém" světě nebo vliv médií?
Typickým příkladem je postava arménské běženkyně; nejspíše sem měla vnést reálný problém, ale usilovná snaha to sdělit zase všechno kazí.
I česká kinematografie má nepříliš podařené filmy tohoto typu, proč se ale musíme dívat na podobně špatné filmy od sousedů? Abychom věděli, že prefabrikované filmy prefabrikovanou současnost nepostihnou?
Poločas rozpadu, Slovensko 2008. Scénář Viliam Klimáček, režie Vladimír Fischer, hrají Ján Kroner, Klára Trojanová - Pollertová, Iva Janžurová, Táňa Paulhofová, Diana Mórová a další. 100 minut, distribuce Bontonfilm. Premiéra 4. září 2008.