Rozhovor - Na otázky o Simposonových ve filmu i v televizi odpovídali duchovní otec seriálu a jeho producent Matt Groening, režisér filmu David Silverman a producenti Al Jean, James L. Brooks a Mike Scully.
Proč se seriál se stal celosvětovým hitem?
Al Jean: To, co Matt na začátku nakreslil, bylo skvělé. Vizuální podoba postav byla hodně originální, tím to všechno začalo.
Matt Groening: Vizuální podoba na tom asi má podíl, ale je to přece jen týmová záležitost. Už od začátku, kdy se postavy objevily v The Tracey Ullman Show. Byly to patnáctisekundové šoty a zjistili jsme, že v nich dokážete odvyprávět zatraceně dlouhý příběh a udělat tam pár opravdu dobrých vtipů. Když přišel regulérní seriál, řekli jsme si, že se budeme snažit přimět lidi, aby zapomněli, že se dívají na animák, a vzbudit v nich opravdové emoce. Takže je to asi v kombinaci obrazových fórků a skutečných emocí.
A ještě něco?
Matt Groening: Zřejmě díky tomu, že pro nás není žádný druh humoru nedostupný. Máme neomezené možnosti v oblasti fyzického humoru a můžeme dát na obrazovku cokoliv hudební čísla, filmové parodie.
James L Brooks: Vždycky mě napadá, že Homer je ztělesněním toho, jak celý zbytek světa vnímá Ameriku. Těší se takové oblibě díky tomu, že takhle vidí 'oni' nás. Ale téměř každá země má hrdiny pracující třídy, jako je Homer, do kterých se můžete vcítit. Je legrační vidět někoho, koho ovládají spontánní pudy. Homer chce své koblihy, své pivo, svůj spánek a je líný. To známe skoro všichni, nicméně on tomu podřizuje všechno, takže se můžeme uklidňovat, že tak hrozní opravdu nejsme.
RECENZE FILMU
Kolik z vás je toho v Bartovi a Homerovi?
Matt Groening: Ve všech postavách je kousek z každého, kdo na seriálu pracuje. Nicméně není to autobiografie. Postavy se původně jmenovaly podle členů mé rodiny. Přiznám se, že Lisa se jako jediná někomu z rodiny podobá - má sestra Lisa je stejně citlivá, inteligentní a hezká. Zbytek mých blízkých - a v tom se s nimi shodnu - těm postavám nijak podobný není.
Jak vznikají jednotlivé epizody?
Mike Scully: Scénárista nebo tým scénáristů přijde s novým nápadem. Pak se na pár dní všichni sejdeme a napíšeme první verzi scénáře, kterou ještě tak desetkrát nebo patnáctkrát přepíšeme. Pak nahráváme dialogy, přičemž herce napadají další vtipy. Audiozáznam jde do animačního studia, kde se nakreslí storyboardy. A finální barevná animace pak vznikne v Koreji. Přibližně od 14. sezóny je to kreslené ručně s počítačovým kolorováním, stejně vznikal i film. Před patnácti lety bychom ho natočit nemohli, v dnešní době můžeme dělat zásadní změny i těsně před dokončením. Jednou jsme například do scénáře napsali vtip o Sovětském svazu a když se nám pak vrátil, Sovětský svaz už neexistoval. Jinak celý proces trvá asi rok.
Přemýšleli jste, že byste film natočili ve 3D?
Matt Groening: Nikdy, Simpsonovi jsou o něčem jiném. Kdybychom je udělali pomocí renderované grafiky, podkopalo by to jejich podstatu. Především jsou to dvourozměrné kresby. Původně jsem je dokonce nakreslil černobíle a Georgie Peluseho napadlo, že je obarvíme nažluto. Považoval jsem to za dobrý nápad: člověk při přepínání kanálů na první pohled pozná, že na jednom zrovna běží Simpsonovi.
A urážejí se...
Matt Groening: U sitcomů s rodinami je už taková tradice, že se jejich členové pořád navzájem urážejí, nicméně nám se podařilo zajít mnohem dál. Konvenční sitcomy se drží trochu zpátky a zachovávají si určitou úroveň sentimentality, na kterou my nehrajeme. Někdy jsme trochu drsnější. Všichni se v té rodině mají rádi, zároveň se dohánějí k šílenství. A to lidi velmi dobře znají.
Kde máte hranici?
Matt Groening: No, jeden z úplně nejstarších gagů je Homer škrtící Barta, což jsme tehdy docela řešili. Nedá se říct, že bych byl fanda do škrcení dětí, je to samozřejmě zveličení, navíc v animovaném seriálu. Škrcení je prostě groteskní ztvárnění impulzivního chování.
Měli jste problémy s cenzurou?
Matt Groening: Na začátku jsme měli spíš problém s tím, že byl seriál tak odlišný: museli jsme naladit animátory na naši vlnu. Nebyl to Disney ani Warner Bros, proto jsme některé animované části měnili, aby byly drsnější, méně uhlazené. Abychom zkrátka zachovali zvolený tón.
Al Jean: No, ve filmu je pár věcí, které bychom si za současného klimatu nemohli v televizi dovolit, na druhou stranu tam není nic, co bychom si v televizi nemohli dovolit před pár lety.
Mike Scully: Z hlediska politiky a náboženství máme největší svobodu ze všech pořadů na amerických televizích. Můžeme dělat vtipy a příběhy na témata, která jsou těm americkým sitcomům zapovězená. Samozřejmě pořád podléháme radě pro televizní vysílání - máme od nich za ta léta pěknou hromadu vtipných poznámek. V jedné z nich nám píší, že nechtějí Santa Clause s kulometem, ale velikonoční králík by jim nevadil.
Matt Groening: Ale nechtěli, aby ten králík říkal: "Buď v tom košíku budou vaše vejce nebo váš mozek."
Prosily vás celebrity, abyste je dali do filmu? Být v seriálu se považuje za poctu.
Al Jean: No, ony o tom docela dlouho vůbec nevěděly. Takže škemrat nikdo nepřišel, ale mají nás rádi, to jo.
A jak to vůbec všechno úplně začalo?
Matt Groening: Převážnou část dětství jsem strávil sledováním televize a po všech těch letech jsem nabyl pocitu, že pokud se jí nezačnu věnovat pracovně, byl to všechno ztracený čas. Ukázalo se, že to byl vlastně všechno odborný výzkum. Byla to kombinace pozorování lidí a televizních pořadů. Někdo se mě ptal, jaký původ mají vlasy Marge a já mu vysvětloval, že to byla kombinace Frankensteinovy nevěsty a Little Orphan Annie. A třeba Bart vznikl podle televizního seriálu Leave It to Beaver. Mou oblíbenou postavou byl Eddy Haskell, velmi sarkastické, pokrytecké a zlobivé dítě. A já si říkal: Nebylo by fajn, kdyby měl vlastní seriál?
Rozhovor poskytla společnost 20th Century Fox
