Recenze - Prokletím hororových filmů je, pokud se cíleně snaží proměnit v umění. Němé filmy typu Upíra Nosferatu byly zamýšlené jako umělecké a žánrová nálepka horor se k nim přidala až později.
Klasické hollywoodské horory z 30. let už naopak byly považovány za výrobky, jejichž uměleckou hodnotou se nikdo nezabýval a teprve po letech na nich historici oceňují zvláštní poetiku. A většina hororové produkce posledních desetiletí vzniká z potřeby naplnit pravidla žánru a zaplnit příslušné poličky v půjčovnách.
Několik výjimek z pravidla - typu Vymítače ďábla, Rosemary má děťátko nebo Šestého smyslu - netvoří korpus žánru. Horor se projevuje jako mix spontánnosti v předvádění hrůzy a sériových klišé.
Selhání na obou frontách
Hororu je vlastní určitá lacinost, vychýlenost, chcete-li pokleslost. Neboť věci, které snižují naši důstojnost, které v nás zasuté přetrvávají z dětského období a které nepatří do spořádané reality, děsí nejvíc.
Mexicko-španělský film Sirotčinec, který vzešel z produkční dílny Guillerma del Tora (Cronos, Ďáblova páteř, Hellboy, Faunův labyrint), chce být krásný, ušlechtilý, vznešený, rafinovaný a dojemný, zkrátka dokonalý.
O jeho ambicích svědčí, že ho Španělsko vyslalo do nominací na Oscary, protože tu je jistá šance, že naváže na Faunův labyrint, jenž získal hned dvě sošky. Tady už je ovšem viditelný kalkul vytvářet úspěšné série a „umělecké licence". Ale umění licencím podléhat nesmí, a právě v tom selhává Sirotčinec na obou frontách.
Na horor je příliš uhlazený, na umělecký film příliš dobře vypočítaný a málo originální. Čímž se nijak nepopírá, že tu zůstává precizní řemeslo a spousta diváků shledá vyprávění jako hodně působivé. Jenomže snímek sám se chytil do vlastní pasti - a nic na tom nespraví fakt, že doma vyhrál sedm cen ze čtrnácti nominací na cenu Goya.
Návrat do sirotčince
Třiatřicetiletý režisér Juan Antonio Bayena, jenž měl za sebou jen krátké videofilmy, se prý rozhodoval čtyři roky, než kývnul na zfilmování scénáře podobně starého Sergia G. Sanchéze.
Ten jako by se inspiroval u jednoho z předchozích filmů režiséra (a nyní jen producenta) Guillerma del Tora nazvaného Ďáblova páteř (u nás běžel na videu jako Princ bez království), který se také odehrává v sirotčinci, kde straší duchové zemřelých dětí.
Z přístupu všech hlavních tvůrců pak čiší jakási nucenost, touha navazovat na stejné téma stejným stylem a nikam se nevyvíjet. Cílem ovšem neměl být sériový výrobek, ale další důkaz virtuozity nově se formující hispánské kinematografie.
Film je vyprávěný z perspektivy zhruba čtyřicetileté Laury, která se po letech vrací s manželem Carlosem do domu, jenž kdysi sloužil jako dětský domov. Sama v něm vyrůstala a má k němu zvláštní citové pouto.
Manželé si přivážejí i adoptovaného chlapce Simóna trpícího smrtelnou chorobou a chtějí dům zařídit jako sanatorium pro postižené děti. Simónovy historky o neviditelných kamarádech berou oba adoptivní rodiče jako běžnou dětskou bájivost. Až do té doby, než se Simón nenávratně ztratí z oslavy a zatoulá se do pobřežní jeskyně.
Vrchol snímku
Po několika dnech je však Laura přesvědčena, že je Simón stále v domě a vyžádá si pomoc senzibilů, aby jí pomohli ho nalézt.
Sekvence, v níž médium Aurora (hraná na troud seschlou Geraldine Chaplinovou) prochází domem, jenž je protkán infračervenými kamerami, a přes monitor jí udílí pokyny doktor Balaban, představuje jednoznačný vrchol snímku.
Spiritismus se zde potkává s vědou a technikou, v každém dalším záběru je racionalita zpochybňována iracionalitou a naopak - nervydrásající napětí plyne z toho, že nevíme, co je momentálně platnější.
Člověk si v tu chvíli vzpomene na klasické hispánské téma „starých domů" (účast Chaplinové ve filmech Carlose Saury Anna a vlci, Starý dům uprostřed Madridu; či novější Ti druzi Alejandra Amenábara) a na sekvence z Vymítače ďábla, kde zjistíme, že věda je na postižení nadpřirozených jevů krátká a použití technických prostředků jen umocňuje hrůzu z neznámého.
Sirotčinec se ovšem od předcházejících etap, jež panují ve španělské a mexické společnosti a filmech o nich, liší. Tím, jak je okázale anti-patriarchální, jak se veškerý děj točí kolem silných ženských postav a dětí; muži jako by byli pouhými trubci.
Hájemství útěšné podívané
Belén Ruedová v hlavní roli naplňuje typ ženy středního věku, v níž se spojuje mateřský cit, bojovnost a křehkost - na jejím výkonu stojí víceméně celý dojem ze snímku a je její zásluhou, že z Laury učinila akční hrdinku, která nepotřebuje oslňovat sex-appealem, ale silou ochranitelského pudu.
Sirotčinec spěje ve finále k nalezení harmonie a překonání strachu, čímž je v opozici vůči pravověrným hororům, které nás uvrhnou do znepokojivého chaosu a zdroj děsu předvedou jako neporazitelný a věčný.
Hispánský průzkum sklepení domu a podvědomí nám naproti tomu důmyslnou oklikou dovolí vidět děj z jiné perspektivy, přenést nás do jiné dimenze a naplnit pocitem paradoxního štěstí, které má v zásadě velmi konzervativní rozměr.
Člověk pak z takového filmu odchází uspokojen, že pochopil vypravěčskou fintu a dospěl k harmonickému usmíření s celým vesmírem. Jenomže to už se pohybujeme v hájemství útěšných oscarových podívaných a hovíme si mimo nebezpečný prostor nedokonalých, ale o to silnějších hororů bez uměleckých ambicí.
El Orfanato, Mexiko/Španělsko, 2007. Režie Juan Antonio Bayena, scénář Sergio G. Sanchéz, hrají Belén Ruedová, Fernando Cayo, Roger Princép, Mabel Riverová, Andrés Gerdrútix, Edgar Vivar, Geraldine Chaplinová ad. 105 minut, distribuce: SPI. Premiéra v ČR 14. srpna 2008.
