Osamu je zvláštní tatík. Milý a všímavý dělník na stavbě učí synka, jak krást v samoobsluze. Na kraji města mají s rodinou zdánlivě spořádanou domácnost, jen ty kradené instantní polévky k večeři dávají tušit, že peníze se tu vydělávají všelijak. Jednoho zimního večera Osamu a syn potkají malou holčičku, sirotka, kterému se rozhodnou pomoct. Berou ji pod svá křídla a otec ji učí krást, zatímco po dívce začíná celostátní pátrání.
Film nazvaný Zloději představuje další milník v kariéře šestapadesátiletého japonského režiséra Hirokazua Kore'edy, jenž se poslední roky našel v subtilních rodinných dramatech s nevídaně lidským nábojem. Jeho snímek nazvaný Jaký otec, takový syn před čtyřmi roky získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes. Zloději, které nyní promítají česká kina, už letos získali hlavní cenu canneského festivalu, Zlatou palmu.
Aktuálně.cz: Co vás táhne k filmům o rodinách?
Dělal jsem je teď těch posledních pět let od Jaký otec, takový syn. Vyprávěl jsem příběhy, které se odehrávaly mně, nebo mým blízkým. Myslím, že v současné době získávám hlubší perspektivu, spíše společenskou. Ovšem základem společnosti je rodina.
Natáčel jste i Zloděje podle něčeho, co se vám stalo?
Stal jsem se otcem, narodilo se dítě. A dost jsem to rodičovství řešil. Jak být co nejlepším otcem? Potom jsem přemýšlel, jestli se můžete stát rodičem, i když dítě není vaše. A to se stalo jádrem filmu: mám tam muže a ženu, kteří jsou matkou a otcem, aniž by to dítě počali. Pravdou je, že už v Jaký otec, takový syn jsem se zabýval otázkou, zda rodinu vytváří krevní pouto, anebo jednoduše to, že jste spolu. Je to takové pokračování těchto úvah.
Jaké jste řešil problémy coby otec?
Mám pocit, že jsem se nedokázal stát rodičem. Řeším to dodnes.
Vede k tomu delší cesta?
Bylo pro mě snazší přijít na to ve Zlodějích než ve skutečnosti! Rodinu hrdinů mi tam tvoří lidé, jejichž původní rodiny nefungovaly. Oni zbyli, schází se a dávají dohromady novou rodinu. Přišlo mi zajímavé, že Osamu se ve filmu stává skutečným otcem až ve chvíli, kdy se o to přestane vědomě snažit. Mám pocit, že se to dá aplikovat na mnoho činností - když se přestanete úzkostně snažit, podaří se vám to snadněji.
Jak se vůbec díváte na rodinu jako takovou?
Tady v Evropě jste otevřenější než u nás v Japonsku. Jsou tu akceptovatelné modely, které v Japonsku neexistují. Tam si můžete vybrat jenom jedno příjmení, homosexuální manželství není povoleno. Naši politici sice pořád mluví o tom, že člověk může v naší společnosti vyniknout, ale na druhé straně ženy těžko zvládnou kariéru i mateřství. Máme v tomhle ohledu spoustu problémů a stát svým škatulkováním jenom obírá lidi o pestřejší možnosti. Ve Zlodějích tuto skutečnost reflektuji otázkou, zda lze vytvořit komunitu, i když vás nespojuje stejná krev - protože právě tak je v Japonsku rodina vnímána. K tomu se váže i péče o sirotky, jež u nás není tak rozvinutá jako v Evropě.
Jak jste pracoval s hrdiny Zlodějů, aby jim diváci drželi palce?
Kdyby se něco podobného v Japonsku odehrálo dneska, tématem zpráv by bylo, že tihle zloději unesli dítě. A také že přijali penzi, na niž neměli právo. A také že nenechali úředně pohřbít zemřelého. Ve zprávách by je už jenom za tohle vykreslili jako kriminálníky a společnost by je odsoudila. Skončili by. Pro mě je důležité nikoho nesoudit, zejména ne vlastní postavy. Zloději jsou samozřejmě zločinci, ale také jsou to přece opuštění lidé. A když jejich příběh navíc vyprávím zevnitř, od té rodiny, už je tolik neproklínáte. Naopak s nimi začnete sympatizovat. Chtěl jsem dosáhnout toho, abyste protagonisty odsuzovali, a zároveň jim fandili.
Dá se to aplikovat na mnoho činností - když se přestanete úzkostně snažit, podaří se vám to snadněji.
Jak jste se rozhodl být režisérem?
Moje máma byla vášnivou filmovou divačkou. Pouštěla si doma televizi a já se díval s ní. Především na klasické hollywoodské filmy, všechny byly dabované. Kdy jsem se ale do filmu zamiloval? To přišlo později. Bylo mi devatenáct, už jsem byl na univerzitě. Studoval jsem literaturu, tvůrčí psaní. Jenže škola měla filmový klub. A tam jsem poprvé viděl Silnici a Cabiriiny noci od Federica Felliniho. Byl to dvojprogram a na mě to ohromně zapůsobilo. Uvědomil jsem si, jak moc tenhle režisér miluje svou herečku! Jasně, byli sezdaní, ale to jsem ani netušil. Objevil jsem, že lze na film zachytit lásku! A že existuje autorský film, kdy režisér formuje váš pohled.
O zachycování lásky se pokoušíte v každém filmu, jaký na to máte recept?
Jde právě o to, že nikoho nesoudím. To nemá smysl, ten je hodný, ten je zlý? K čemu? Ale uvědomil jsem si to až na festivalu v Cannes asi před deseti lety. Jeden francouzský novinář mi připomněl, že mu mé filmy připomínají díla Japonce Mikia Naruseho, který natáčel rodinná melodramata okolo poloviny minulého století. "Naruse své postavy nesoudí, stejně jako vy," řekl mi ten novinář. Potěšilo mě to.
Zloději
Scénář a režie: Hirokazu Kore'eda
Film Europe, česká distribuční premiéra 11. října
Jak vůbec vnímáte festival v Cannes?
Je to dost děsivé místo. Ale také posvátné. Když se mi podaří zasáhnout tamní publikum, naplňuje mě to ohromnou radostí. Všichni tam milují film, to cítíte ve vzduchu. A přestože je filmařina můj každodenní chleba, účast na festivalu mě vždy donutí, abych přezkoumal své postupy. Abych natáčel tak, že se nebudu muset stydět za výsledek.
Co byste točil, kdybyste opustil látku rodinných dramat?
Rád bych udělal film z okupovaného Mandžuska za druhé světové války. Byl by to velkolepý válečný snímek, ale nemám na něj peníze. A sehnat je? To je běh na dlouhou trať, protože my v Japonsku sice rádi posloucháme příběhy, kdy jsme v pozici obětí, třeba když jde o výbuch atomové bomby. Ale abychom o sobě mluvili jako o agresorech a nepřátelích, to nikdo nechce! Spíš aby se na takové věci zapomnělo. Především v poslední době. Se svými sousedy Čínou a Koreou nás sice pojí hluboké kulturní kořeny, ale od války se pomalu ocitáme v izolaci. Japonsko se na rozdíl třeba od Německa nedokázalo naplno vyrovnat se svou válečnou historií. Stáváme se takovým asijským sirotkem.
