Glosa - Potkal jsem ji venku. Ležela na zemi. Byla strašná zima. Taková ta vlezlá, kdy mrznou koule, scvrkávají se a ohanbí se do nich zaráží jak jehličky. Byla pod mostem, ale nevypadala jako bezďák ani jako smažka. Hlavně to bylo ráno. Když jsem ji otočil, byla celá od krve. Tedy jen obličej, asi ji někdo zmlátil.
Probudil jsem ji, nechtěla do nemocnice, nechtěla policii, nic, jen si dát čaj. Vzal jsem ji po cestě do kina, snad to bude jen malé zpoždění a já se aspoň vyhnu rádoby vtipnému úvodu nějakého píáristy.
Jsme tu, kavárna nefunguje, já už vážně musím na projekci. Je to hezká holka, možná dvacet, brunetka, hubená, má zvláštní výraz, něco mezi holčičkou, kterou nechci potkat v zaseknutém výtahu bez proudu a intoškou, která maluje menstruační krví. Není čas. Jdeme na projekci spolu. Je tu plno. Je tu teplo.
Já: Cos na to říkala?
Ona: Ta holka se cítila jako kurva, jako kurva s obrovskou mocí. Neustále se pojmenovávala jako zlý člověk, ale to je boj. Já třeba nesouložím osmkrát denně, ale prostě musím aspoň třikrát. Už teď, jak tu sedíme, se začínám ošívat. Hlavně po filmu, v kterém se celou dobu úchylně souloží.
Já: Ty seš taky nymfomanka? To je jak v nějakym románu, náhodou tě potkám. Film začíná náhodou stejně. Vezmu tě na film o nymfomance a ty seš nymfomanka? No, tohle vypadá na hodně velkou trapnost...
Ona: Říkals mi, že si chceš o tom filmu povídat, ale na tohle nemám čas.
Já: Dobře, dobře, pardon, co tě tam zaujalo?
Ona: To souložení ve vlaku, deset kusů za jednu jízdu vlakem, to je hodně slušné.
Já: Všimla sis, že ty severský vlaky jsou nějak prostornější? I ty záchodky, kde to dělali vypadaly líp.
Ona: Ne, spíš mi šlo o to, že se mi moc líbilo, že jí to bylo jedno. Ona má soulož jako prostředek moci. Dosažení orgasmu je navíc, i když je taky důležité. Víš kolikrát za den je orgasmus jako vysmrkání? Prostě to potřebuješ, ale nic ti to nedá.
Já: Asi nejsilnější je ten moment, kdy jí umírá otec v bolestech a ona ve chvíli, kdy ho najde mrtvýho, tak vyteče.
Ona: Jo, s timhle se člověk vyrovnává těžko, že strach, hnus a další vyvolávají silné vzrušení. Z toho mi je vždycky na zvracení, někdy se nedokážu ani koukat na zprávy, abych se nerozjela s těmi hnusy.
Já: A jak tě zaujala ta forma vyprávění, kdy je tam postava chápajícího staříka, který tomu dodává takový intelektuální nádech, vše umí vysvětlit, racionalizovat. Pomáhá jí ve vyprávění, někdy ho naruší i vtipnou vsuvkou.
Ona: Víš, co?
Já: Hele, já asi nechci.
Ona: Neboj se.
Ona: Chutnáš trochu slaně.
Já: Už jsem se pár dnů nemyl.
Ona: Nevadí, kde jsme skončili?
Já: No, ehm, já, stařík, je takovej staříkovitej. Ale než se trochu vzpamatuju, taky sis všimla, jak je to explicitní, ale tím narušováním a románovou linearitou, je to vyprávění vlastně velmi příjemné, klidné, vtipné, o sexu, ale žádná šokující drásavost, jak to u Triera bývá?
Ona: Moc ti nerozumím, ale ještě si pamatuji jednu věc. Moc mne baví její tajný život a lehkost s jakou se dá skoro každý chlap ulovit. To je zábavné, ta kombinace sexu, tajemství, lovu, hry.
Já: Co teprv ta scéna, kde se jí v jednu chvíli sejde vlezlý milenec, jeho žena, tři děti a další milenec?
Ona: Ježiši, ta je dokonalá, jak jenom mlčí a celé to sleduje. Jak jí to téměř baví, ale ty do toho jako divák nevidíš.
Já: Co myslíš, co se bude dít dál?
Ona: Je jasný, že se to zlomí, ono ta bezstarostnost bude postupně únavná, ta holka bude potřebovat víc, proto jí někdo zmlátil, protože to přehnala.
Já: Aha, dáš mi telefon? A jak se jmenuješ?
Ona: Nedám, můžeš mi říkat Šarlota, sejdeme se v lednu, dáme pokračování...
