Recenze - Letošní nominace na Oscary ovládla zběsilá mexická imaginace. Cuaron se sci-fi Potomci lidí, Innaritu s dramatem Babel a Guillermo del Toro s Faunovým labyrintem. Zatímco první dva vyšli skoro naprázdno, Faunův labyrint si odnesl tři sošky.
A není divu. Film velmi přesně zná recept na oscarový guláš, který má šanci zaujmout oscarové akademiky. Stačí vzít jedno dítě v nesnázích - jak to už před Del Torem udělal třeba Roberto Benigni v Život je krásný, Jan Svěrák v Koljovi či africký snímek Tsotsi.
Nebohé děťátko posypat slušnou dávkou útrap, kterou mu dospělí či ještě lépe dějiny kladou do cesty. A pro silnější dojem, který porotcům chutná zvlášť v poslední době, ještě zapéct s velkou dávkou obrazotvornosti, která je onomu dítěti vlastní.
Kdyby Faunův labyrint nerežíroval Guillermo del Toro, byl by to hollywoodský kýč. Jenže v jeho rukou a s jeho kořením se příběh stává podmanivou pohádkou. Moderním mýtem vzešlým z režisérova oblíbeného fantasy žánru, který na půdorysu historických událostí roku 1944 rozehrává imaginativní příběh zabydlený postavami víl a faunů.
Jeho hrdinkou je dvanáctiletá Ofélie, která se s matkou vydává do hor za frankistickým důstojníkem Vidalem, svým novým despotickým otčímem. Matka čeká jeho dítě, pokročilé rizikové těhotenství ji ale upoutá na lůžko.
Ofélii nezbývá než z neveselé reality utíkat do světa fantazie - tady se setkává s tajemným faunem, který v ní poznává princeznu Moanu, dceru krále podzemního království. Jeho slib je lákavý: když se Ofélii podaří splnit tři úkoly, vysvobodí ji z nehostinného světa. Dokáže dvanáctileté dítě porazit diktaturu?
Ta otázka je na místě, Oféliiny zkoušky totiž mají alegorický charakter. V prvním úkolu se setkává s ropuchou, která drží v zakletí starý strom - stejně dobře to ale může být Franko, který takhle dusí Španělsko. Když se ve druhém úkolu setkává s odpudivým mužem bez tváře, může to být stejně dobře ztělesnění nacismu.
Ve Faunově labyrintu - který lze vnímat i jako metaforický souboj pohanství s inkvizicí - je možné všechno. Vždyť tu ožívá pohádkový svět dětství se svými svéráznými pravidly. Proč v sarančeti hledat hmyz, když může skrývat krásnou vílu? Proč v mandragoře hledat pouhý kořen, když to je přece hýbající se miminko?
Ruku v ruce s fantaskní cestou Ofélie tajemným labyrintem jde netradiční obrazové zpracování. Fantaskní a stylizovaný Faunův labyrint připomíná opulentní hostinu, které musí Ofélie odolat při jednom ze svých úkolů. Oscary za výpravu, kameru a make-up získal snímek zcela zaslouženě.
Příběh Ofélie je temný, plný zážitků až hororových. Většinou jsou spojeny s plněním oněch faunových úkolů, hororové situace se ale odehrávají i v bezútěšné realitě, kde eskaluje napětí mezi vojáky a partyzány. A která se nakonec s kouzelným světem nakonec - jak je nasnadě - propojí.
Kapitán Vidal je navíc bohužel poněkud černobíle vylíčen jako jednostranně zlá figura, krutý vládce krvelačně lačnící po krvi bezvýhradně kladných partyzánů, kteří se ukrývají v okolních lesích.
Nelze předpokládat, že frankističtí důstojníci byli milými lidmi a partyzáni záporáky, ale ambivalentnější přístup k postavám by filmu nepochybně prospěl. Jsou to nicméně jen vroubky na kráse filmu, který na celém světě posbíral přes padesát ocenění a stejný počet nominací.
Faunův labyrint, Mexiko, Španělsko, USA 2006. Scénář a režie Guillermo del Toro, kamera Guillermo Navarro, hudba Javier Navarrete, hrají Ivana Baquero, Doug Jones, Sergi López, Ariadna Gil, Maribel Verdú a další. 112 minut, distribuce Aerofilms.
