"Měl v sobě nekonečnou schopnost pochopení, nekonečnou zvědavost na všechno nové a hlubokou znalost starého," charakterizoval herec Jan Kačer filmového a divadelního režiséra Evalda Schorma, od jehož předčasného úmrtí uplyne letos v prosinci třicet let. Je smutným, byť příznačným rysem doby, že se několik týdnů před výročím Schormovy smrti příliš nevzpomíná na jeho život nebo filmy. Režisérovo jméno se skloňuje především v souvislosti s Cenou ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize, kterou měl být dnes in memoriam vyznamenán. Měl, ale nebude.
Členové rodiny komunistickým režimem osobně i profesně pronásledovaného tvůrce odmítli přijmout poctu, kterou by jinak obdrželi dnes na Nové scéně Národního divadla - galavečer bude vysílat Česká televize. Vdova po režisérovi Blanka Schormová a syn Oswald Schorm své stanovisko zdůvodnili tím, že by bylo ironií osudu převzít toto ocenění od současné vlády, která "vznikla za výrazné podpory komunistické strany a jež je vedena člověkem, který spolupracoval s StB", jak napsali.
Snímky jednoho z nejvýznamnějších představitelů československé nové vlny vždy provokovaly naléhavými myšlenkami, nikoli formálními experimenty. Je přitom paradoxní, že režisér, označovaný za filozofa československé nové vlny šedesátých let a vrcholného představitele jejího existenciálního proudu, vyrůstal v rustikálním prostředí.
Filmař, na něhož kolegové vzpomínají jako na nesmírně charismatického, vzdělaného a inspirativního člověka, pocházel ze statkářské rodiny v Elbančicích u Mladé Vožice. Té komunisté záhy zabavili majetek a Schorm sám byl - jako syn "kulaka" - roku 1950 vyloučen z táborské Vyšší hospodářské školy. Rodina se musela přestěhovat do Zličína a Evald Schorm začal pracovat jako traktorista nebo stavební dělník.
Již tehdy se zajímal o literaturu, vážnou hudbu, divadlo i kinematografii a snil o tom, že se dostane na filmovou školu. To se mu nakonec podařilo a v roce 1957 nastoupil na pražskou FAMU, kde - stejně jako jeho o několik let mladší spolužáci Jiří Menzel či Věra Chytilová - studoval režii v ročníku Otakara Vávry. Již Schormův absolventský snímek Turista z roku 1961, v němž Vlastimil Brodský ztvárnil alkoholika, jenž nikde dlouho nevydrží, předznamenal autorovo směřování i jeho schopnost porozumět nejednoznačným protagonistům.
Schormovy první dva celovečerní hrané filmy - provokativní, útočně vyostřená prvotina Každý den odvahu z roku 1964 i o dva roky později natočené psychologické drama Návrat ztraceného syna - zkoumaly osobní krize odcizených a mučivým nepokojem zmítaných třicátníků. Oba snímky zároveň přerůstaly v pronikavou analýzu rezignovaně bezútěšného stavu tehdejší společnosti.
V obou dramatech hlavní postavy s vypjatou naléhavostí ztvárnil ikonický herec Schormových filmů Jan Kačer. V prvním filmu, natočeném podle scénáře Antonína Máši, vykreslil portrét "osborneovsky" rozhněvaného úderníka a zároveň přesvědčeného komunisty, jenž vznětlivě obžalovává okolí ze zrady revolučních ideálů. Ve druhém dramatu naopak zosobnil do sebe uzavřeného intelektuála v tmavých brýlích, jenž potichu klade sebeobviňující existenciální otázky spíše sám sobě.
Kromě účasti na generační novovlnné antologii Perličky na dně z roku 1965 se Evald Schorm zejména v první polovině šedesátých let věnoval i filmu dokumentárnímu. Většinou obklopen týmem stálých spolupracovníků (kameraman Jan Špáta, skladatel Jan Klusák) natočil více než desítku filmů, z nichž některé proměnil v poetické obrazové eseje. Dokládá to introspektivní portrét jednorukého fotografa Josefa Sudka Žít svůj život z roku 1963 i dva roky poté realizovaná existenciální meditace Zrcadlení, natočená formou ankety v nemocničním prostředí.
Režisér Schorm obdivoval vážnou hudbu, a dokonce se chtěl stát operním pěvcem - po skončení vojenské služby zpíval v Armádním uměleckém souboru. Tato láska se odrazila v autorově třetím celovečerním snímku Pět holek na krku z roku 1967, který se stejně jako film Návrat ztraceného syna dotýká i tématu sebevraždy. V příběhu o dívčím dospívání a o "první lásce a první zradě", natočeném podle novely Ivy Hercíkové, sehrává metaforickou roli představení opery Čarostřelec z pera skladatele Carla Marii von Webera.
Filmař měl ve zvyku vracet se ke spolupráci s osvědčenými herci. Tři z nich - Vlastimil Brodský, Jan Libíček a Jana Brejchová, představitelka živelných partnerek postav ztělesněných Janem Kačerem - ztvárnili v roce 1968 klíčové role v groteskní frašce Farářův konec. Nadčasová alegorie o falešném faráři, jenž se stane svatokrádežně mravní autoritou ve vesnici, v níž i ty nejlepší z jeho oveček nejsou nic víc než lotři a smilníci, vznikla podle námětu Josefa Škvoreckého. Poslední záběry filmu, který má rozměry pouťového panoptika i biblického podobenství zároveň, se natáčely 20. srpna. A během noci na den následující přijely do Prahy sovětské tanky.
Několik filmařů okamžitě vyrazilo do ulic, aby zdokumentovali tehdejší dramatické dění. Z materiálu, který natočili Stanislav Milota a tým kameramanů Jaromíra Kallisty, Evald Schorm potají sestavil během několika měsíců střihový středometrážní film Zmatek. Unikátní svědectví o srpnových událostech se ale premiéry dočkalo až v roce 1990.
Režisér měl ve zvyku na každém svém filmu pracovat tak intenzivně, jako by to měl být ten poslední. V případě apokalyptického dramatu Den sedmý - osmá noc, jehož scénář psal se Zdeňkem Mahlerem pod vlivem okupace a v atmosféře nastupující normalizace, to platilo dvojnásob. Zdrcující alegorie o animální podstatě společnosti s "lidskou tváří", jejíž členové ve chvílích nejistoty, strachu a paniky z neznámého ohrožení začnou znásilňovat a zabíjet, zůstala roku 1969 pouze v podobě hrubého sestřihu. Ústřední dramaturg Filmového studia Barrandov Ludvík Toman snímek označil za "vrchol socialistické pornografie" a film putoval do trezoru.
Šrouby husákovského režimu se začaly pevně utahovat. Schorm v letech 1969 až 1971 natočil několik televizních filmů a jako "náhradník" byl pověřen režií povídkové trilogie Psi a lidé (1971), kterou ještě před svým odchodem do emigrace připravoval režisér Vojtěch Jasný. Tři příběhy o vztazích mezi člověkem a zvířetem v bezohledně krutém lidském světě Evald Schorm částečně přizpůsobil svému vidění světa.
Po dokončení svého prvního barevného celovečerního snímku tvůrce již nesměl dál u filmu pracovat. Na rozdíl od většiny svých kolegů z nové vlny, kteří se k práci vrátili dříve či později ještě během sedmdesátých let, právě jeho postihl zákaz na sedmnáct let. Marně během vynucené odmlky usiloval o zfilmování Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Pouze v roce 1976 mu bylo umožněno natočit dokumentární portrét dirigenta Václava Neumanna nazvaný Etuda o zkoušce, který získal Stříbrného medvěda na Berlinale za nejlepší krátký film.
Umělecké uplatnění nakonec Evald Schorm nalezl na divadelních jevištích. Sám do divadla často chodil, a také v něm, stejně jako ve filmu, využíval svoji atypickou režisérskou metodu a specifickou práci s herci. Pokorným, empatickým, zároveň i sebeshazujícím přístupem v nich vzbuzoval pocit důvěry i svobody. Herce vedl jen volně, zároveň je však nenásilně dokázal přivést do výrazové polohy, o níž měl předem vytvořenou představu.
V divadelním prostředí se Evald Schorm věnoval činohře i opeře a celkem inscenoval na sedm desítek titulů. Již roku 1966 režíroval v Činoherním klubu Zločin a trest a dva roky nato natočil stylizovaný krátkometrážní film Carmen nejen podle Bizeta, v němž zkomprimoval stejnojmenné experimentální představení tehdy ještě libereckého Studia Ypsilon. V roce 1976 začal spolupracovat s Divadlem Na zábradlí - a podle pamětníků tehdy diváci tvořili fronty od pokladny až na nábřeží Vltavy.
Že to byly inscenace jedinečné, dokládá kupříkladu skutečnost, že na základě jeho dramatizace Bratří Karamazových z roku 1979 dodnes vznikají aktualizované inscenace na předních tuzemských scénách. Čtrnáct let mělo hru v repertoáru Dejvické divadlo a v současnosti patří k tomu nejlepšímu také v pražském Činoherním klubu.
Schormova umělecká stopa zůstala nesmazatelná i v dalších divadlech, třeba v ústeckém Činoherním studiu nebo v Semaforu, a také v Laterně Magice. Představení Kouzelný cirkus, jež mělo premiéru v roce 1977 a jehož duchovním otcem byl právě Evald Schorm, se hraje dodnes. Má za sebou více než 6400 repríz.
K hranému filmu se režisér, po němž je pojmenované pražské artové kino Evald, mohl vrátit až roku 1988, kdy natočil drama Vlastně se nic nestalo podle scénáře lékařky Jaroslavy Moserové-Davidové. Premiéry snímku o vztahu mezi matkou a dcerou, zdeformovaném přemrštěnou mateřskou láskou i výčitkami svědomí, se ale tvůrce již nedočkal, stejně jako se nedožil otevírání barrandovských trezorů. Zemřel 14. prosince 1988, pouhý den před svými sedmapadesátými narozeninami.
Evald Schorm v šedesátých letech občas ztělesnil menší role ve snímcích svých kolegů. Nejzásadnější postavu hrál v podobenství O slavnosti a hostech, které roku 1966 natočil Jan Němec. Schorm v něm vytvořil postavu "mlčenlivého hosta" s posmutnělou tváří, jenž se jako jediný odmítne z donucení veselit na narozeninové oslavě autokratického hostitele - a odejde.
Nepřevzít cenu z rukou ministra současné vlády, která získala důvěru jen díky podpoře nereformované komunistické strany, proto není - i v symbolických kontextech této filmové postavy - žádné teatrální gesto členů Schormovy rodiny. Je to rozhodnutí, které je v souladu s mravní integritou, jíž Evald Schorm po celý svůj život zosobňoval. Za kamerou i před kamerou, v pracovním i soukromém životě.
