Recenze – Modrá. Bílá. Červená. Francouzskou trikolórou a na ní navázanými pojmy volnost – rovnost – bratrství se nechal v první půlce 90. let inspirovat slavný polský režisér a scenárista Krzysztof Kieslowski. Melancholický triptych vzešlý z francouzsko-polské koprodukce je jeho posledním dokončeným projektem. A jedním z nejpozoruhodnějších loučení velkých filmařů vůbec.
Kieslowski zemřel na rakovinu 13. března 1996, takřka dva roky poté, co si jeho poslední film Červená odbyl premiéru na festivalu v Cannes.
Po režisérovi zůstalo po něm několik hotových, leč nerealizovaných scénářů. Při Kieslowského zálibě v komplexních filmových cyklech ani nepřekvapí, že jedním z nich byl i další triptych Nebe – Peklo – Očistec.
Nebe už úspěšně natočil Tom Tykwer, Pekla se před čtyřmi lety ujal bosenský režisér Země nikoho Denis Tanovič, rýsující se série však rozhodně nedosáhne věhlasu Kieslowského televizního Dekalogu nebo Tří barev.
Právě „Barvy“ zná český divák nejlépe z celé Kieslowského filmografie. Mateřsky se jich totiž na přelomu století ujala artkina a posléze i filmový klub ČT. Na DVD byly všechny tři snímky uvedeny letos v zimě díky stánkovým edicím plátku Aha!
Teď se na trafiky vrátily v souhrnném vydání, v němž je kompletní trojice k pořízení za komickou „letní cenu“ 79 korun! A to i se slušnou porcí otitulkovaných bonusů a s česko-televizním dabingem.
Modře o smutku a naději
Na databázích je nejlépe hodnoceným Kieslowského snímkem Krátký film o lásce. V parafrázi na to by šlo Tři barvy chápat jako „delší trojfilm“ o tomtéž. Nic proti ideálům velké francouzské revoluce a tomu, jak je Kieslowski zapustil do svých filmů. Ale všechny tři snímky opravdu v prvé řadě zkoumají lásku v jejích specifických podobách.
Nejpřehledněji je koncipována první část: Modrá. Juliette Binocheová tu ztvárnila duševně zdevastovanou Julii, jejíž středostavovsky poklidný rodinný život přervala automobilová nehoda. Zahynula při ní dcera Anna i manžel Patrice, hudební skladatel evropského formátu, jenž právě dokončoval životní dílo. Dá se s takovou ránou vůbec žít dál?
Precizní psychologická studie předkládá velmi intenzivní odpověď, v níž se vše podstatné formuluje okolo vnějškově úsporného, přesto emocionálně zničujícího projevu Juliette Binocheové. Její hledání nového smyslu života bolí; dlouze, neodbytně a nekompromisně, bez rozněžnělého konejšení, ale i přepáleného citového vydírání.
Kieslowského pohled (na scénářích samozřejmě pracoval se svým dlouholetým kolegou Krzysztofem Piesiewiczem) navíc požívá stejných výhod jako jakýkoli jiný film o skladatelích a muzikantech: těží z hudby (autor Zbigniew Preisner).
V Modré je hudební doprovod vynalézavě „čten“ z notové osnovy přímo hlavní hrdinkou. A bez přehánění, filmová historie nezná mnoho působivějších případů souznění hudby, obrazu a příběhu. Říct že „Modrá je dobrá“, je příliš slabé hodnocení.
Bíle o divokém Východu
Druhá část mění azurové lustry a bazény za zasněženou polskou krajinu. A za bílé výjevy ze svatby ňoumovitého polského holiče Karola Karola (Zbigniew Zamachowski) s francouzsky svůdnou Dominikou (Julie Delpyová).
Manželská idylka v tomhle případě brzy skončila. Karol Karol teď čelí rozvodovému řízení, do něhož jeho milá vstupuje s cílem oškubat ho a definitivně ponížit. Jako by nestačilo, že muže zraňuje už bouřlivým sexuálním životem …
Karol po rozvodu, už jako ožebračený šupák, navíc stíhaný policií, zamíří do rodného Polska. Tady nabere jeho život kvůli sérii více či méně groteskních událostí nový směr. Bude to ale stačit, aby se vrátil z Východu jako vítěz, nebo zůstane loserem navěky?
Leccos napoví konstatování, že Bílá je v podstatě rozmařilou černou komedií o tom, jak jeden nekňuba k potenci přišel. Možná i kvůli odlehčenějšímu žánrovému ražení, kdy bílá barva zahrnuje i ptačí trus na Karolově kabátě nebo záchodovu mísu, do níž tenhle nebožák zvrací, se druhý díl obecně chápe za nejslabší část Tří barev.
Přitom si stačí vybavit filmy, jimiž raný východoevropský kapitalismus reflektovala česká kinematografie - třeba Playgirls, Nahotu na prodej nebo Divoké pivo. Pak je z Bílé hned veledílo. Smutné a zábavné zároveň.
Červeně o drásavé minulosti
Konečně v Červené spojí náhoda modelku Valentine (třetí kráska do party Irène Jacobová) s morousovitým starým soudcem v podání hereckého matadora Jeana-Louise Trintignanta. Ona buduje kariéru a řeší problémy s bratrem, on celé dny odposlouchává cizí telefonáty, manipuluje se životy jiných a přitom sám skrývá bolestivá tajemství.
Ti dva si ve své osamělosti k sobě najdou cestu. A dlouhé minuty si povídají v lehce mysteriózním, ne zrovna snadno uchopitelném dramatu o mládí a stáří, na jehož konci se symbolicky protnou osudy všech důležitých protagonistů Tří barev.
Červená vede do krajnosti možnosti výtvarné (barevné) stylizace. Na scénu jsou instalovány rudé židle, peřiny, stolky i telefony, červené je modelingové molo i sedačky pro diváky, rtěnka Valentiny, vstup do kavárny pod jejím bytem i krev.
Kieslowského poslední film rázně zachytil mistrovství kostymérů, výtvarníků, architektů a designérů; samozřejmě i kameramanů a režiséra samotného, kteří každý z filmů ponořili do jedné konkrétní barvy, aniž scény z nich působí mrtvolně načančaně.
Pro Kieslowského je prostředí, v němž se pohybují postavy, živým prostorem, který nesmí podlehnout filmové strojenosti a falši. „On se líp cítil na ulici než v umělých ateliérových dekoracích, líp se mu pracovalo v přirozeném světle, v přirozeném prostředí,“ konstatuje v jednom z bonusů producent Marin Karmitz.
Kieslowski, původem dokumentarista, lpěl na tom, aby jeho filmy volně dýchaly a nesvazovala je kašírovanost hraných snímků. Proto ani extrémní hry s barvami nikdy neurazí samoúčelností. Kieslowski je se svým týmem zvládl pokaždé zapustit do příběhu a ten skrze výjimečné obrazy opravdu vyprávět. Ne se vizuální stránce přizpůsobovat a povyšovat ji na primární účel.
Ideální definice
Postavy z Tří barev jako by přišly z jiného světa. Obvykle mluví tiše a opatrně, není v nich dnešní hektičnost. Naopak si s sebou nesou jistou oduševnělost. Vznášejí se nad upachtěnou každodenností, přesto s nimi prožíváme ty nejpalčivější existenciální problémy.
Jejich životy jsou líčeny v náznacích - „s pomlkami a čárkami“, jak se praví v jednom z dokumentů. Tak, aby si sám divák aktivně domýšlel a snímek mu neříkal vše do posledního slova. Kieslowski do docela jednoduchých příběhů promítl spoustu myšlenek – krása Tří barev spočívá už v tom, že otvírají široké možnosti právě pro vlastní vklad a pochopení.
Tři barvy jsou mimo jiné ideální definicí i naplněním pojmu evropský umělecký film. Je to ovšem už patnáct let, co se této elegantní sebevědomé protiváze Hollywoodu uklonili v Americe a obdařili ji třemi nejprestižnějšími oscarovými nominacemi.
| Na DVD dále vychází |
Trhu momentálně vévodí thriller Valkýra o posledním nepovedeném atentátu na Adolfa Hitlera, s Tomem Cruisem v hlavní roli. Slušnému počinu režiséra Bryana Singera konkuruje méně chvályhodný počin Vina Diesela – ten v roce 1997 natočil drama Zbloudilci se svou maličkostí v hlavní roli.
Bonton kromě toho uvádí i české drama Člověk proti zkáze s Josefem Abrhámem a dva další díly z hororové série z Elm Street: Noční můru v Elm Street 5: Dítě snu a Freddyho smrt - Poslední noční můru.
Do podobné kategorie spadá i direct-to-DVD sequel kinohitu The Grudge neboli Nenávisti, tentokrát s opravdu originálním názvem Smrtící nenávist 3.
Filmexport přihazuje i pamětnické tituly Přijdu hned! režiséra Otakara Vávry a Divou Báru Vladimíra Čecha.
V trafikách ještě stále můžete narazit například na Smrt panen Sofie Coppolové, Oběti války Briana De Palmy, akčňák Živý terč, v němž Van Damme spojil síly s Johnem Woo, nebo Podraz George Roy Hilla s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem.
