DVD: Pád je příběhem propadáku, který se stane legendou

Jan Bušta
15. 9. 2009 17:30
Režisér Cely natočil pohádku pro filmové fajnšmekry
Foto: archiv

Recenze – Pád měl prostě smůlu.

Přestože David Fincher a Spike Jonze po produkční stránce odvedli evidentně špičkovou práci a výsledek působí tak pečlivě a neuspěchaně jako máloco ze současné hollywoodské produkce. Přestože si režisér Tarsem Singh v rámci daných možností nekompromisně prosadil svou, a jeho druhý film má tak - stejně jako některé jeho reklamy a videoklipy - potenciál stát se součástí sbírek Muzea moderního umění. 

Foto: archiv

Singhova „reimaginace“ bulharského filmu Yo ho ho od Zako Heskiji z roku 1981 se hrála jen v pár kinech a za ignorace diváků i kritiky strašlivě propadla.

Singhův „problém“

Stejně jako Singhův debut Cela (2000) má totiž i Pád zásadní divácký „problém“. Nabudí očekávání obrazově opojného naplnění žánrových klišé, jenže nakonec v očekávatelném příběhu zdůrazní jiné prvky, než by bylo prvoplánově možné čekat.

Právě to dělá z Cely svého druhu žánrový unikát, který myšlenkově předchází Lynchovu Mulholland Drive (2001). Otahaná thrillerová zápletka se záchranou oběti sériového vraha je tu potlačena na úkor prozkoumávání pachatelova podvědomí.

Foto: archiv

Objektivní realita příběhu je tak méně důležitá, než subjektivní prostory vrahovy mysli. Jinými slovy: fikce a sen vítězí nad skutečností na plné čáře; důležitější je, co se děje s padouchem než s obětí. A obě upřednostnění jsou v rámci jinak standardně nastavené „žánrovky“ přinejmenším nezvyklá.

Krutá pohádka…

Pád nás naopak zase navnadí, že uvidíme právě film o vítězství fantazie nad krutým světem reality à la Nekonečný příběh (1984) nebo Faunův Labyrint (2006). Místo toho, ale nabídne „anti-Šeherezádovskou“ krutou pohádku o deziluzi z vyprávění a prožívání příběhů.

Foto: archiv

Titulek hlásá: Los Angeles, za pradávných časů (i když ve skutečnosti jsou to zřejmě raná 20.léta). Alexandria (Catinca Untaru), malá baculatá holčička z imigrantské rodiny, leží v nemocnici se zlomenou rukou a během svých alotrií narazí na kaskadéra Roye (Lee Pace). Ten po nevydařeném pádu možná už nikdy nebude chodit a zatímco marodí, opustila ho dívka.

Roy zjistí, že Alexandria ráda poslouchá fantastické vyprávěnky, a tak vymyslí zoufalý plán. Bude jí vyprávět příběh o banditech, když mu sežene tubu plnou morfiových pilulí, po kterých se mu bude krásně spát... Nepočítá však s tím, že Alexandrii dobrodružství zmatené msty na zlém člověku Odiovi absolutně pohltí a on ho bude muset dovyprávět.

Foto: archiv

Co se stane s bývalým otrokem Otta Bengou, Indem raněným smrtí životní lásky, Luigim – italským expertem na výbušniny v klatbě, britským přírodovědcem Darwinem a jeho kolegou opičákem Wallacem pátrajících po vzácném motýlu Americana Exotica, a konečně s černým banditou, který je možná Španěl a možná taky Francouz? A je vůbec jejich osud ve správných rukou?

…pro fajnšmekry

Mohlo by se zdát, že jde o film určený primárně dětem. Chyba lávky! Pád je pro děti dokonce ještě méně, než podobně deziluzivní Most do země Terabithia (2007) od Gabora Csupo. S ním ho ostatně spojuje názor, že ani nejbujnější fantazie nikdy nedokáže vytěsnit a změnit skutečné životní tragédie a představivost má sloužit jako médium, přes které můžeme lépe pochopit realitu.

Foto: archiv

Není to film pro děti, stejně jako jím není podobně nedoceněná vypravěčská hra Žena ve vodě (2006) dalšího „hollywoodského Inda“ M. Night Shyamalana. S tou má zas společnou epizodickou dramaturgii, jež upomíná na původní eposy a na způsob, jakým se jich zmocnili rodiče, když vyprávějí svým dětem pohádky na pokračování. Každý večer nová podzápletka a její vyřešení, protože se pořád musí něco dít.

Pád je totiž stejně jako poslední Shyamalanovy filmy především „autorskou oslavou autorství“. Příběhem vypravěče, který už přestal věřit svým příběhům, a aby opět uvěřil, musí najít vhodného posluchače, který ho nakonec donutí ukončit happy endem historku, jenž je záměrně bez naděje i jakéhokoli ponaučení.

Foto: archiv

Oslavují se pády příběhů – jak lépe vlastně metaforizovat dějové „zvraty“, smrt postavy či konec vyprávění? Oslavují se přes divácky nekonformní strukturu, která vždy směřuje od detailu, a tedy náznaku k celku – výsledné informaci. Čili, i přesto, že jde v podstatě o jednoduchou rozprávku, abychom sdělení plně pochopili, musíme příběh sledovat dost pozorně a dokonale jasno budeme mít až při finálním pohledu zpět.

Pád je totiž filmem určeným především „filmovým fajnšmekrům“ stejně jako jim byla určena ve své době podobně "propadající" Dobrodružství barona Prášila (1988) Terryho Gilliama.

Tarsemovy obrazy

Singh jde zkrátka ve své výpovědi velmi nenápadně proti srsti, místo aby hladil, a „necvičený divák“ to může chápat jako podvod, úskok nebo dokonce neumětelství. Naštěstí, i jemu nakonec z Pádu něco přetrvá. Obrazy, jejichž precizní krása nemá v současném „mainstreamu“ obdoby a ani mimo něj nenajdeme příliš srovnatelného.

Foto: archiv

Pokud si tedy někdo skutečně zaslouží pojmenování „výtvarný režisér“, pak je to právě Singh, který své filmy signuje coby Tarsem – jako umělecká díla. Jeho obrazivost čerpá především ze surrealismu, tak jak ho představoval Salvador Dalí a Max Ernst a přes ně pak cezené vlivy renesančních a barokních manýristů či solitérů typu Hieronyma Bosche.

Silnou inspirací je mu evidentně i orientální ornamentalismus a kompoziční umění japonských „zenových“ malířů. A nesmíme ani zapomínat na živlovou symboliku užívanou v duchu Andreje Tarkovského a evidentní zhlédnutí se v estetice "videoartu" Matthewa Barneyho, "etnografických esejí" Godfreye Reggia, nebo loutkové animace bratří Lauensteinových, kteří dokonce pro Pád vytvořli jednu delirickou sekvenci.   

Přitom je to všechno (obsažené např. i v práci kostymérky Eiko Ishioky, která má oscara za Coppolova Drákulu) zasazené za pomoci celovečerně debutujícího kameramana Colina Watkinsona do velice dynamických, filmových sekvencí.

Žádná mrtvolná strnulost, žádná „kochací“ procházka galerií – ztráta rytmu, jež hrozí podobně výtvarně koncipovaným snímkům (Peter Greenaway by mohl vyprávět). Je to naopak ryzí radostná filmařina, která na to jak vypadá a na to, v jaké vznikla době, překvapivě využívá počítačové speciální efekty jen v minimálním, starosvětsky účelném množství.

Legenda o legendě

A kdyby ani opájení se vizuálnem nebylo tím, co vás přesvědčí věnovat Pádu svůj čas, je tu ještě herectví tehdy devítileté rumunské holčičky Cantici Untaru. Přestože ve své roli není ani oslnivě krásná, ani „voztomiloušká“ a dokonce ani nadprůměrně chytrá – jak bývají děti v podobných úlohách stylizovány – zanechá její (i na dětského neherce) mimořádně civilní výkon dojem, jakým nás častují jen ti nejlepší profíci. Radostné zjištění: Tarsem není jen talentovaným nanášečem barev, ale i vynikajícím vodičem herců.

Máme tedy co dočinění s dílem ve všech ohledech výjimečných parametrů, které má na sebe nabalenu i jakousi „legendu o propadáku“. Časem by z něj však mohla vzejít i „legenda o legendě“ a  na vašem místě, bych potom chtěl být jedním z těch, kdo mohou říct: Já to říkal!

Pád
The Fall
Žánr: Dobrodružný, Drama, Experimentální, Fantasy, Podobenství, Poetický, Pohádka
Režie: Tarsem Singh
Obsazení: Catinca Untaru, Justine Waddell, Lee Pace, Daniel Caltagirone, Emil Hostina
Délka: 113 minut
Premiéra ČR: 20.09.2009
 
 

Právě se děje

Další zprávy