Los Angeles - Už delší dobu se nestalo, aby američtí kritici vychválili nějaký horor do nebes. Navíc horor, který má v názvu peklo. Tentokrát ale není příliš divu. Režisér, scenárista a producent Sam Raimi, který léta trávil s comicsovou sérií Spider-Man, se vrátil k tomu, s čím začínal. Dnes už ho ovšem nikdo nebere jako podivína, který točí úchylné špinavé videofilmy, ale jako kultivovaného filmaře.
Od dob trilogie Evil Dead (1981-1992) uplynulo hodně času a Raimi světu dokazoval, že umí strašit bez potoků krve, slizu a hnisu, ale jen s několika decentními čůrky - například ve snímku Téměř dokonalý zločin (The Gift). Byl to podobný přerod, jaký zažil třeba Peter Jackson, který se z hororového béčkaře vypracoval k Pánovi prstenů.
I sám Raimi byl nicméně překvapen, když ho s novinkou Stáhni mě do pekla pozvali před americkou premiérou snímku do Cannes. "Nikdy jsem nevěděl, že by takový film chtěli ve svém prestižním světě. Ještě víc mě ale překvapilo, jako pozitivně náš snímek zdejší publikum vzalo," říká.
Do českých kin film přijde 18. června, v USA měl premiéru ve čtvrtek. Těsně před ní vyšly už desítky recenzí - a slaví se senzace. Více než 90 procent kritik je nadšených, zbytek pochvalný.
To tu nebylo dlouho ani s nezávislými, oscarovými či festivalovými filmy, natož pak se snímkem, který zjevně staví svou atraktivitu na velmi brutálním strašení. I na Mezinárodní filmové databázi několik prvních desítek uživatelů hodnotilo film 10 body z deseti možných.
Recenzent Brian Ondorf není jediný, kdo neváhal napsat věty typu: "Stáhni mě do pekla je výjimečně šokující film, podle mého nejlepší horor, jaký jsem viděl za dlouhou dobu."
Příběh o mladé úřednici v bance, která kvůli nesplacené hypotéce připraví o dům starou cikánku, jež na ni uvalí kletbu, navíc podle více kritiků jen nestraší, ale zároveň zobrazuje úzkost, kterou pociťují lidé v současné ekonomické krizi.
Téma hrabivosti finančních úředníků, kteří svou bezohledností způsobují neštěstí chudým lidem, se tu rozvine do děsivého zvratu, který vyvolává strach na obou stranách: "můžu přijít o bydlení" i "můžu být potrestán za to, že jsem se nechal zkorumpovat penězi".
Raimi u podobných výkladů přiznává, že se film trefil do nálady globální nejistoty a dotkl se něčeho, co je pro určitou dobu typické a palčivé. Poukázal ale rovněž na to, že scénář je mnohem starší a vychází z jedné dávné litevské pohádky, kterou si pamatuje z dětství, a kořeny strachu jsou tu archetypální.
Jistou staromódnost snímku přiznávají i kritici, ovšem nehodnotí ji negativně. Spíše se rozepisují o tom, s jakým gustem režisér publiku servíruje děsivé obrazy, které často působí úplně absurdním dojmem, jako například mluvící kozel. Překvapivé je, že při vší znepokojivosti a záměrné hnusnosti Raimi dosáhl toho, že nepřístupnost snímku je v Americe pouze do 13 let.
Podle Owena Gleibermana z Entertainment Weekly se Raimimu podařilo natočit nejšílenější a nejzábavnější film za mnoho let a přirovnává ho k mistrovskému dílu Romana Polanského Hnus z roku 1961. "Jako maestro s potutelným úsměvem diriguje symfonii hrůzy," oceňuje Raimiho.
Právě ironický podtext ve vršení účinných, ale v zásadě klišovitých lekacích a strašicích technik oceňují kritici nejvíc. Je zřejmé, že Raimi dovede zapůsobit silnou syrovostí, ale pořád na nás pomrkává "toto se může stát jenom ve filmu".
A tak vlastně jediná výtka, kterou proti snímku někdo vznesl, bylo, že neumožňuje publiku prožít si naplno "toto by se mohlo stát i mně" - alespoň tak to napsal Rex Reed pro New York Observer.
Mírné zklamání vyjádřil i Robert Levin na stránce Critic´s Notebook. Je si vědom, že jeho výtka zní paradoxně, ale nemůže si prý pomoct. Je zřídkavé stěžovat si, že film vypadá příliš dobře a že vypadá, že stál příliš mnoho - ovšem nakonec by si přál, aby Stáhni mě do pekla bylo "zrnitější" - aby laciný vzhled více odpovídal tónu díla.
Recenzenti jinak pravidelně chválí výkon Alison Lohmanové (Švindlíři, Velká ryba), která nahradila původně zamýšlenou Ellen Pageovou (V pasti, Juno). Herečka (ročník 1979) vypadá mladší, než je, a ztvárnila dívku, která na povrchu působí nevinně, ale nakonec se musíme sami sebe ptát, zda jí kletbu nepřejeme.
