Problém tvorby bří Scottů v posledních řekněme deseti letech spočívá v tom, že jejich filmy ze sebe dělají, co nejsou. Předstírají poselství, smysl, velké emoce či katarzi tam, kde nabízejí jen vycizelovaný styl. Ale teď Ridley vyrukoval s nezastíraným sentimentem. A Tony v Déja vu přichází s perfektně zvládnutou šablonou akční romance bez pokusů o přesah.
Upřímně řečeno - neměl jinou možnost. Jeho předchozí film Domino podle skutečných osudů modelky a lovkyně lidí Domino Harvey svým epileptickým střihem, vizuální manýrou a extrémně videoklipovou estetikou vzbudil rozpaky i u oddanějších režisérových fanoušků.
Když nyní tvůrce, který dříve nedokázal natočit obyčejné vystupování z auta na méně než dvanáct střihů, zahajuje film záběry dlouhými celou vteřinu a půl, je jasné, že se něco změnilo. K lepšímu.
To neznamená, že by se Tony Scott uskrovnil příliš: ty záběry nás brzy dovedou ke scéně, kde spektakulárně vyletí do povětří trajekt s více než pěti sty lidmi na palubě. Ale aspoň nemáte pocit, že se díváte do stroboskopu, a nikdo z vás neždíme víc emocí, než se na popcornovou podívanou sluší.
Vyšetřování exploze se ujímá agent Doug Carlin (Scottův oblíbenec Denzel Washington). Sympaťák na svém místě brzo získá přístup do tajného vládního projektu: skupinka vědců v něm zařízením za stamilióny dolarů, které "žere" stejně elektřiny jako středně velké město, vidí do minulosti.
Tým sleduje několik dní staré počínání mladé ženy Claire, jež je má dovést k pachateli. Ale Doug chce víc než dopadnout zločince. Když pochopí, s jakou mašinkou má tu čest, zatouží výbuchu předejít.
Ano, v rukou Tonyho Scotta jde o premisu natolik absurdní, že perfektně odpovídá onomu popcornovému ladění celého filmu. Víc smyslu než v Déjà vu dávají hrátky s časoprostorem i v Terminátorovi; natož ve filmech jako Minority Report, které na nich stavějí "vyšší" myšlenky o zneužití moci. Vysvětlování principu nahlížení do minulosti tu vyvolá u soudného člověka salvy smíchu.
Ale tady naštěstí nejde o žádnou vědu nebo nedejbože přesah - a Scott se s tím netají. Celou tu věc s minulostí používá jen coby záminku pro adrenalinovou akci a pro slzopudné finále. Honička s hummerem na dálnici je také vynikající - a romantická linie, která se k detektivnímu pátrání přidruží, příznivce červené knihovny taky nezklame.
Co na tom, že ve skutečném světě nikdo nemá pomyšlení zamilovávat se, když se zničehonic ocitne v situaci, kdy může každých pět minut umřít. Ve světě akčních filmů to dohromady jde.
Tony Scott zkrátka po rádobytragickém Muži v ohni a otravném Dominu natočil přímočarý biják, který se nezatěžuje předstíráním čehokoliv závažného a dá se při utlumení mozkové aktivity slupnout jako malina. Jeho hlavní zbraní zůstává styl, tentokrát naštěstí oproštěný od exhibicionismu.
Idylická atmosféra na palubě trajektu je prosluněná písničkou od Beach Boys. Lovení obrazů minulosti úsměvně připomíná podobnou scénu ze Zvětšeniny. Pátrání v ulicích New Orleans zachycuje tamní genius loci. Exploze trajektu velkolepě nasnímala snad celá letka vrtulníků.
I to akčně-romantické finále je na Scottovy poměry natočené tak, aby u něj náročnější divák nemusel valit oči v sloup. Zkrátka čistý žánr - a solidní práce.
Déja vu, USA 2006. Scénář Bill Marsilii, Terry Rossio, režie Tony Scott, hrají Denzel Washington, Paula Patton, Val Kilmer, James Caviezel, Adam Goldberg. Distribuce Falcon, 128 minut.