Recenze - Asi je to to poslední, co by člověk čekal od životního příběhu rockové ikony, ale Control cele stojí na půdorysu hluboce morálního dilematu. Vše, co se dá o režijním debutu Antona Corbijna konstatovat, vlastně představuje marketingovou sebevraždu. I proto je ten film výjimečný.
Čekali byste sex, drogy a rock'n'roll. Svatá trojice samozřejmě je přítomná, ovšem sex tu představuje konzumace manželství, drogy se mění antiepileptika, nutné zlo na předpis, a rock'n'roll v šaškárnu, o kterou hlavní hrdina postupně ztrácí zájem.
Aby ze všech faktorů zmatenosti, jimiž je frontman Joy Division Ian Curtis ovládán, nakonec plně vyvstala neřešitelnost milostného trojúhelníku mezi ním, manželkou Debbie, současně čerstvou matkou jeho dcery, a belgickou fanynkou Annik, z níž se neodvratně stane milenka.
Z pohledu dnešní rozvodové statistiky by vše mohlo směřovat k poměrně banálnímu rozuzlení, ovšem fígl je v tom, že Curtisův skutečný život završila sebevražda.
Je až s podivem, že z osudů frontmana kapely, která v mnohém revolučně změnila tvář moderního popu, vykrystalizuje podobenství o mravech v tom nejtradičnějším spektru.
Konflikt mezi tím, co se obecně považuje za správné a Curtis by si urputně přál, aby to tak bylo: tedy šťastné manželství, ženuška a dítě na jedné straně versus touha, příslib nového života a mládí na druhý pokus.
Jakkoli Curtise tato možnost láká, považuje ji za selhání, které je v naprostém protikladu k tomu, "jak mají věci být". Vždyť to byl on sám, kdo Debbie v lakonicky pronesených větách nabídl sňatek i dítě.
| Čtěte také: Anton Corbijn: Hudba v sedmdesátkách byla rebelská |
Charakter podobenství a osudové nevyhnutelnosti podporuje i vypravěčský styl, který v mnohém vděčí za svůj rytmus Corbijnově fotografické praxi. Control se neodehrává v linii, ve sledu navazujících scén. Děj naopak vpřed posouvají separované výjevy.
Seznámení s Debbie, koncert Davida Bowieho, koncert Sex Pistols, kde se Ian dal dohromady se spoluhráči budoucích Joy Division, vystoupení v televizní show Tonyho Wilsona, diagnóza epilepsie, narození dítěte, seznámení s Annik. Obraz následuje obraz jako na pomyslné křížové cestě.
Vesměs statická kamera v dokonalé kompozici ovládá prostor, v němž herci nevedou gradované dialogy, ale spíš si vyměňují nejnutnější informace. Což zvlášť v případě komunikace mezi Ianem a Debbie podtrhuje mrazivou odtažitost jejich vztahu.
Corbijn nikterak neoslavuje rockový život; především proto, že se o něj nezajímá. Evropské turné Joy Division redukuje na příjezd a odjezd půjčené dodávky před Ianův dům - a i když hudba zazní často, vždy se vyloupne jako agresivní prvek, který přeruší nevětranou naléhavost "kuchyňského" dramatu.
V něm si Corbijn udržel nezaujatost pohledu, nejednoznačnost povah a nesklouznul ani na vteřinu k moralizování.
Od něj film zachraňuje i fakt, že vše se odehrává pod kamufláží příběhu glorifikované rockové hvězdy. A také pohrávání si s popkulturními reáliemi plus situační i slovní humor - katalyzátorem houstnoucích situací tu je postava přidrzlého managera Roba Grettona.
Z hlediska image je maximálně neatraktivní a staromódní hovořit o Control jako o portrétu hledání mužské identity a také rozpolcení mezi morálkou, zodpovědností a touhou.
Ale objektivně vzato není vyhnutí. O to větší pádnost i účinek má skutečnost, že se symbolem artikulace těch hodnot stal kluk, který svou kapelu pojmenoval podle nacistických nevěstinců a nosil bundu s nápisem HATE.
Control, Velká Británie, 2007. Režie Anton Corbijn, scénář Matt Greenhalgh, Deborah Curtis, hrají Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, 119 minut, distribuce Aero Films. Česká premiéra 13. března 2008.
