Recenze - Jméno Tonyho Gilroye začalo být vyzdvihováno v souvislosti s jeho scénáři ke třem dílům bourneovké série. Do pozice nové naděje Hollywoodu se pak vyšvihl oscarovým režijním debutem Michael Clayton.

Novinka se však od zmíněných titulů zásadně liší - a snad proto tolik nepřekvapí, že se autorův film Dvojí hra setkává s rezervovanými či přímo odmítavými reakcemi.

Ve stopách Bournea a Claytona

Přitom by se v mnoha ohledech mohla Dvojí hra jevit i jako výslednice předchozích prací. Spájí se zde svět profesionálních agentů s prostředím bezskrupulózních korporací, v nichž představuje důvěra největší vzácnost. Dokonce tentokrát nechává autor hrdiny napospas krutému okolí: na rozdíl od Claytona nemají útočiště v osobním životě ani si nemohou dovolit luxus důvěry jako ztrátou paměti očištěný Bourne.

Na tomto půdorysu je rozehráno vyprávění o dvou bývalých tajných agentech, kteří namísto bezpečnosti států chrání (nebo naopak ohrožují) firemní tajemství potravinářských a farmaceuticko-kosmetických koncernů. A jak napovídá název, ani ve Dvojí hře se nehraje podle pravidel.

Stejně jako Bourne proto musí být postavy několik kroků před konkurencí. A současně s nimi divák po vzoru Claytona postupně odhaluje úrovně centrálního konfliktu, spletitost vztahů i vzájemně kolidujících motivací.

Foto: Aktuálně.cz

Styčných bodů s předchozí Gilroyovou tvorbou lze ve Dvojí hře najít ještě víc; ovšem jejich výčet by filmu ubíral osobitost a odlišnost, které spočívají hlavně ve stylu a celkovém vyznění.

Když styl je obsah

Dvojí hra uplatňuje totožnou dramaturgickou výstavbu jako thrillery založené na vršení zásadních zvratů, s jejichž odhalením se dosavadní události vždy převracejí na hlavu. Jenže Gilroyův snímek žádná závratná překvapení nemá: jeden z hlavních zvratů vyzrazuje už upoutávka a ostatní lze prorokovat dlouho dopředu.

Předvídatelnost tady ovšem neznamená nedostatek, protože cílem snímku není napínat, nýbrž bavit. Gilroy nevytváří divácké potěšení tím, že by odpovídal na otázky, kdo co udělal či co se stalo, ale čistě tím, že ukazuje, jak se něco odehrálo.

Foto: Aktuálně.cz

Stejný princip využívají romantické komedie, na jejichž základech stojí jedna ze dvou hlavních linií Dvojí hry. Role bývalých tajných agentů jsou totiž ztvárněny Clivem Owenem a Julií Robertsovou a jejich jiskřící vztah je ještě ozvláštněn tím, že si potřebují důvěřovat, ale jejich profesní zkušenost jim velí nikomu nevěřit.

Jelikož by asi těžko někdo pochyboval, jak to s ústřední dvojicí dopadne, místo čisté romance do popředí vystupují úsměvné scény obezřetného sbližování, vzájemného zkoušení a mnohonásobného přetvařování. Ty fungují především díky tomu, že dávají hercům prostor, aby rozehráli své charisma a vyvolali kýžený dojem „vzájemné chemie".

Agentská linie zase jako hlavní atrakci předkládá postupy průmyslové špionáže, podloudné akce, protiakce, intrikování - a ostatně i samo fungování oddělení zabývajících se získáváním dat od konkurence či naopak jejich obranou.

Foto: Aktuálně.cz

Stylové zpracování pak vyzdvihuje okázalou uhrančivost profesionality, která je tu dávaná na odiv v efektně pojatých dynamických sekvencích.

Prácička v Americe

Gilroy se novým filmem dostal do podobné situace jako někdejší král amerického nezávislého filmu Steven Soderbergh, když natočil šarmantní kriminálku Zakázané ovoce (1998) a posléze stylovou exhibici Dannyho parťáci (2001). Právě s těmito tituly, lépe řečeno s jejich vzory, má Dvojí hra mnohem víc společného než s předchozí Gilroyovou tvorbou.

Podobně jako Soderberghovy snímky evokuje jeho novinka náladu odlehčených kriminálek a špionážních filmů ze šedesátých let, jako byl Případ Thomase Crowna (1968), Prácička v Itálii (1969) či původní Casino Royale (1967). Ty stavěly především na interakci postav, které sršely grácií, důvtipem a žoviálním vystupováním, a přitažlivosti luxusního životního stylu svázaného s exotickým prostředím.

Foto: Aktuálně.cz

Dvojí hra přesně zachovává důraz na šarmantnost hrdinů; s gustem se opájí životem na vysoké noze v přepychových apartmánech po různých koutech světa a v architektonicky dokonalých kancelářích. Ostatně i požitkářské motivace postav a nedůležitost finálního rozuzlení, které namísto morálního poselství nabízí nadsazenou ironii, odpovídá vyznění jmenovaných titulů.

Pro příznivce Gilroyových intenzivně dramatických výtvorů bude Dvojí hra možná nemilým překvapením; jednak kvůli upřednostnění stylu před akcí a napětím, ale také odlehčeným tempem a nehektickým dávkováním informací.

Čtěte také:
Julia Robertsová je zpět jako svlékající se špiónka

Na druhou stranu lze pochválit českého distributora, který vystihl nevázanou zábavnost filmu. Českou premiéru oddálil o dva měsíce oproti americké, a trefně tak Dvojí hru zařadil mezi oddychové tituly začínající letní sezóny.