Recenze - Herečka Christina Ricciová má patent na divné figurky, k čemuž jí ostatně předurčuje už její fyziognomie - promiňte mi to - hydrocefalické lolity. Už od dětství se s ní kvůli roli zachmuřené Wednesday z Addamsovy rodiny táhne pověst podivínky, která by svým vzhledem mohla být ideální emo - kdyby ovšem vůbec projevovala nějaké emoce.
Málokterý film, v němž se Ricciová objeví, se snaží tuto auru vyšinuté dívenky nějak narušit, vždycky jí z toho vyjde alespoň nymfomanka (Všichni moji muži, V řetězech) či zlomyslná manipulátorka (Cokoliv, Ally McBealová, Zrůda).
Některým autorům se v její tváři daří objevit karikaturu a zasadí ji do comicsově deformovaného světa - jako Tim Burton v Ospalé díře nebo sourozenci Wachowští ve Speed Racerovi.
Cestu od zrůdičky k bizarnímu sexuálnímu idolu, kterou absolvovala v posledních několika letech, však ještě nikdy neztělesnila v jedné roli; až teď díky vypravěčsky rozklížené pohádce Penelope.
V jedné scéně jde slečna, která se kvůli dávné rodinné kletbě narodila s prasečím rypáčkem, kolem sexshopu - a vzhledem k tomu, že až do svých pětadvaceti let byla zavřená doma, nemá ponětí, o co jde a vstoupí dovnitř. Vzápětí vybíhá polekaná ven a pokračuje v chůzi, jako by vůbec nic neviděla.
Ve snímku, který by měl být pro děti taková scéna nemá co dělat, ne snad kvůli mravnímu ohrožení, ale proto, že ji malé děti nepochopí. Ta scéna ovšem komentuje celou image, kterou si s sebou Christina Ricciová nese; a snad i to překvapení: "Bože, kam jsem se to s tím svým obličejem dostala?"
Onen úprk v kratičké scéně vystihuje poetiku celého filmu. Nastolení bizarního tématu a pak úprk od něj, když už se začíná jevit jako perverzní.
Dívka z aristokratické rodiny, která v blíže neurčené zemi a době (Anglie, 80. léta?) nemůže najít ženicha, protože se každý zděsí jejího prasečího nosíku, je přitom zjevně půvabná i se svým handicapem a jde o vyzrálou zajímavou osobnost.
Debutující režisér Mark Palansky ze zřejmě pokoušel o něco ve stylu Burtonova Střihorukého Edwarda, ale není schopný udržet jeden typ žánrového ladění ani na pár po sobě jdoucích scénách. Z dramaturgického hlediska až šokuje, kolik je ve vyprávění nelogických skoků, jak se postavy vytrácejí z děje a zase do něj naskakují (nepochopitelná účast Reese Whitherspoonové) a jak každý hraje jako by byl z jiného filmu.
Je zjevné, že snímek ležel dva roky u ledu a několikrát do něj necitlivě zasáhly z příkazu producentů střihačské nůžky. Výsledkem je kolísavě roztomilá a srdečná podívaná pro všechny a pro nikoho s dosti pomalým tempem.
Na naivní popelkovskou pohádku tu jsou příliš narušitelské prvky jako trpasličí bulvární novinář, na sofistikovanější příběh o osudu jinakého jedince, jakési Sloní (či prasečí) ženy, příliš málo scén, které by jiskřily.
Coby studijní materiál, jak vypadal milovník James McAvoy před Pokáním, a že Ricciová umí být příjemná, rozumná, křehce zranitelná a nikoli jen cáklá osoba, nicméně poslouží Penelepe ideálně.
Představuji si holčičku ve věku od osmi tak zhruba do čtrnácti, která je trochu zmatená čtením časopisů pro teenagerky a díky Penelope se z ní možná nestane závislačka na módních trendech a smíří se s tím, že není klasicky krásná.
Ale bude to trochu proti duchu filmu, neboť jestli si ostatní postavy z Penelope něco vezmou, není to poselství o tom, že se člověk má mít rád takový, jaký je. Naopak, ve filmu a teď už i na internetu všichni akorát shánějí kabátek a šálu Penelope jako artikl a fetiš, nosí na znamení identifikace či z rozmaru nasazovací rypáček a rozněžňují se, že i na ošklivku někde čeká princ.
Kdyby byl film opravdu upřímný a chtěl být v něčem originální, nechal by Penelope její nosík takový, na jaký si zvykla. Aspoň by věděla, že jí její vyvolený má rád právě kvůli její osobnosti.
Upřímně, Christino, já bych do toho šel.
Penelope, Velká Británie, USA, 2006. Režie Mark Palansky, scénář Leslie Caveny, hudba Joby Talbot. Hrají: Christina Ricciová, James McAvoy, Reese Whitherspoonová, Catherine O´Hara, Peter Dingklage, Simon Woods ad. 104 minuty, distribuce: BlueSky. Česká premiéra 5. června 2008
