Recenze - Adaptace románu W. Somerseta Maughama Barevný závoj navazuje na klasiku žánru, který už by šlo označit jako exotické, respektive přímo asijské melodrama. Stejně jako Indočína, Annaudův Milenec nebo novější Gejša se odehrávají na přímo čarokrásném asijském kontinentu - to není povzdech, ale jen terminus technicus.
Tady se pak střetávají evropští kolonialisté s místními obyvateli a exotické prostředí k tomu dodává patřičně romantické pozadí pro příběhy tragických lásek. Tak tomu je i v případě Barevného závoje, zfilmovaného už potřetí. A hned na začátku je nutno říct, že nová adaptace na klasiku žánru navazuje se vší parádou.
Příběh z počátku 20. století sleduje dramatický vývoj manželství mezi sebevědomou Londýňankou Kitty a poněkud nemotorným bakteriologem Walterem. Kitty se vdává spíš proto, aby unikla z moci své matky. S Walterem odjede do Šanghaje, kde se z pekla místní nudy záhy vrhne do náruče prvního muže, který se jí naskytne.
Ale Walter nevěru odhalí a dá Kitty ultimátum: buď se rozvedou, nebo s ním musí vyrazit do cholerou zdeptané čínské vesnice, tedy na téměř jistou smrt. Kitty nezbyde než odjet s Walterem, ale na místě se jejich manželství přes počáteční Walterův odpor pozvolna znovu sceluje - než do něj osudově zasáhne smrt.
Paralelně se v retrospektivách odehrává seznámení Kitty a Waltera, který od prvotní fascinace její krásou dospěl až k nevraživosti a od ňoumovství k nenávisti a pragmatické touze po pomstě.
To je ale pořád jen syžet, které čeká na své filmařské zaplnění. A v něm se Barevný závoj naštěstí víc blíží právě Indočíně než lehce kýčovité Gejše. Operuje sice s příběhem, ve kterém o sebe křešou velké emoce, ale nevzdává se místy až černého humoru ani realističnosti; lze-li o něčem tak přízemním při popisování romantického dramatu mluvit.
Zvláště nosné jsou situace, v nichž manželé přidušují drobným každodenním trýzněním toho druhého i sami sebe: při večeři se cpou nebezpečným jídlem, aby tomu druhému dokázali, že jim na životě už nezáleží, častují se sarkastickými poznámkami o smrti a vydávají se jí všanc.
Epidemie cholery a neustálá hrozba smrti, která nad párem visí, dodává filmu "automaticky" další rozměr, do historických souvislostí ho zase zařazují odkazy na dobové nepokoje mezi britskými vojáky a čínskými dělníky. To všechno filmu pomáhá k osudovosti, ale v romantickém dramatu to není nefér; hlavní je, že nic z toho tu netrčí.
Stejně skvělá je ústřední dvojice. Naomi Wattsová jako mladá londýnská husička, která v sobě nachází dříve netušené obzory, když v čínské pustině začne pomáhat v klášteře, i Edward Norton coby strohý lékař soustředěný na práci. O co víc předtím mlčel, o to víc se pak ženě mstí za nevěru a o to urputněji se zaměří na pomoc vesnici zmítané cholerou.
Vynikající je i britský herec Toby Jones v roli souseda Waddingtona. Jeho nezaměnitelná fyziognomie i jeho libůstky od kouření opia po erotické hrátky s nezletilou Číňankou z něj činí postavu živou a užívající si - trochu v protikladu k tomu, jak spíš přežívají jeho noví sousedé.
Důležitou roli tu samozřejmě mají atraktivní záběry krajiny, soundtrack plný sladkých smyčců i melancholického piana, důkladná výprava, krásné kostýmy a dekorace.
Stejně tak je zvykem, že stopáž přesahuje dvě hodiny, takže v poslední části film trochu ztrácí na tempu a melodramatičnost už příliš bobtná a občas balancuje až na hraně kýče. Tragické finále ale spolehlivě vžene slzy do očí citlivějším divačkám i divákům a dá pocítit patos velké lásky i velkého odpuštění.
Ani v tomhle ohledu Barevný závoj nepřekvapí ani nezklame. Což je u žánrového filmu jednoznačné plus. Co jiného chtít od exotického melodramatu. Pět mokrých kapesníků z pěti.
Barevný závoj (The Painted Veil), Čína, USA 2006, scénář Ron Nyswaner podle románu W. Somerseta Maughama, režie John Curran, kamera Stuart Dryburgh, hrají Naomi Wattsová, Edward Norton, Liev Schreiber, Toby Jones a další. 125 minut, distribuce Bioscop.