reklama
 
 

Čekala jsem dvacet let, abych mohla začít žít

21. 11. 2013 13:07
Rozhovor s Annou Margaritou Albelo nejen o filmu Kdo se bojí Vagíny Wolfové

Rozhovor - Kubánsko-americká režisérka Anna Margarita Albelo přijela do Prahy, aby představila svůj první celovečerák, komedii Kdo se bojí Vagíny Wolfové. Promítala se v rámci Queer festivalu Mezipatra.

Film vzbudil nadšený ohlas, je optimistický, živelný a ztřeštěný jako sama Anna. Ta si s Aktuáně.cz bez zábran povídala o životě, své bohémské duši a také o tom, jak je pro mladé lidi těžké udělat coming out. "Jsem strašně unavená! Ale ten entusiasmus z toho, že můžu lidem ukázat film, který byl dvacet let mým snem, mě hodně nakopává," zahájila Albelo rozhovor s Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Narodila jste se na Kubě?

Anna Margarita Albelo: Ne, moji rodiči jsou Kubánci. Přišli do Ameriky někdy v padesátých letech, já už se narodila na Miami. Vyrůstala jsem tam v místě, kterému se říkala Malá Havana a španělština je můj první jazyk. Na Kubě jsem byla jenom dvakrát, a to ještě jako novinářka, když jsem v roce 2005 natáčela dokument o tamější situaci gayů a leseb.

A.cz: Cítíte v tvorbě nějakým způsobem kubánskou krev?

Určitě! Kubánci jsou vypravěči, i já jsem taková, ze všeho nejvíc miluju vyprávění příběhů. Nejraději mám ty hořkosladké, když se v  jednu chvíli smějete a vteřinu na to šíleně brečíte. Jsem dramatická! (smích) Mám ráda i absurdní komedie, jako je film Kdo se bojí Vagíny Wolfové. Je to můj první celovečerní film a chtěla jsem, aby v něm bylo vše, co je mi tak blízké, takže určitá osvěta, velký příběh, umění a humor.

A.cz: Bylo pro vás těžké na film sehnat peníze?

Na začátku jsem prostě jenom potřebovala udělat film. Žila jsem v Paříži už šestnáct let, většina mé životní evoluce se odehrála tam a já cítila, že konečně přišel čas. Když jsem pak poprvé uviděla scénář, byl tak bohatý a blízký tomu, co jsem chtěla udělat! Všichni jsme z něj byli nadšení. Vždycky jsem točila nezávislé filmy a chtěla jsem dokázat, že natočím krásný film vysoké umělecké hodnoty s nízkým rozpočtem. Spustili jsme sbírku na pětadvacet tisíc dolarů, nevěřila jsem, že tolik peněz vybereme, ale lidi věřili nám. Byl to začátek velké práce.

A.cz: Cítila jste se pod tlakem, že do vás lidé investují peníze?

Pořád se tak cítím. Ty peníze jsou moc důležité, mám investory a potřebuji film dostat mezi co největší počet lidí. S distribucí je to u nezávislých produkcí vždycky těžké. Už jsme byli na pětačtyřiceti filmových festivalech po celém světě, jsou tam lidé všech věkových kategorií, národností i sexuálních orientací, a my je všechny potřebujeme oslovit.

A.cz: Kde obvykle berete inspiraci?

Jsem novinářka za kamerou, ráda ukazuju ostatním, co vidím a objevuji a samozřejmě používám elementy ze svého vlastního života.  Stejně jako ve Vagíně Wolfe jsem i já filmařka žijící v garáži a všechno v mém životě se točí kolem filmu. Nikdy ale netočím film čistě podle svého osobního příběhu. Chci prostě vyprávět příběhy o ženách všem, abychom si konečně lépe porozuměli.  Nechci to dělat ale didakticky, vkládám do toho lidskost.

A.cz: Natočila jste hodně krátkých dramat a dokumentů. Bylo natáčení komedie snazší?

Popravdě je horší dělat komedii než drama. Komedie je složitá především proto, že se hodně váže na prostředí. Co je vtipné někde, není vtipné zase jinde. A rozesmát lidi bývá těžší, než je rozplakat. Baví mě, že je toho na komediích tolik k objevování. Mohou být temné, absurdní, intelektuálně náročné atd. atd. Já jsem hodně optimistická, ale ráda si i pobrečím, proto chci dělat ty hořkosladké.

A.cz: Proč jste se vrátila zpátky do Ameriky?

Kvůli filmu. Měla jsem hrozně moc povinností a zájmů ohledně filmu, který se odehrává v roce 1984 v Americe, a to zkrátka nešlo dělat z Paříže. Bylo to dost náročné období, protože jsme během finanční krize přišla o všechny peníze, a nemám Brada Pitta ani Jennifer Aniston, abych je získala zpět. Celý život hledám alternativní cesty. Ale i Vagína Wolfe je o tom, jak udělat něco, co se ti zdá nemyslitelné. Někdy prostě jenom stačí potkat tu správnou osobu.

A.cz: Máte nějaké oblíbené téma, ke kterému se často vracíte?

Hmm, mám. Je to rozpor mezi fantazií a realitou, boj pravdy s iluzí. Spousta lidí má nějaký sen nebo fantazii, jak by měl jejich život vypadat, často to nevychází a oni jsou pak překvapeni. Máme přesnou představu o našem životě, a být příliš hluboko v téhle iluzi nás blokuje. O tom je vlastně Vagína Wolfe, o té nedotknutelnosti, kterou si představami a fantazií budujeme. Další moje téma je pak osamění, melancholie a nostalgie.

A.cz: Souvisí to nějak s procesem coming outu?

Ano, jsou totiž různé druhy samoty. A tenhle strach z odsunutí nebo toho, že jednou větou ztratíte vše, co milujete, je hrozný pocit. Čím jste mladší, tím je to horší, nesete si tajemství a bojíte se, co bude po tom. Někdy to dopadne dobře a já mám hrozně ráda ten aspekt odblokování se. Já to o sobě věděla už tak od sedmi let, ale čekala jsem dvacet let, než jsem mohla začít žít. Nemohla jsem si projít normální pubertou jako všichni ostatní.

A.cz: Proč je to pro mladé lidi těžší?

Ono pro všechny mladé a moderní lidi je to teď těžké. Zdá se mi, že je těžší najít lásku, následovat sny, dělat umění, být profesně úspěšný... Realita je taková, že spousta lidí potřebuje jistotu. Hodně lidí touží dělat filmy, ale je to dlouhá a těžká cesta bez jistot, což je strašidelné. Spousta lidí si vybere jistotu.

A.cz: Kdy jste zjistila, že musíte točit filmy a žádná jiná možnost není?

Bylo to hodně brzo, vždycky jsem chtěla vyprávět příběhy. Na začátku jsem přemítala, jestli je to dost dobré a jestli se tím vůbec užívám, ale někdo mi řekl, že definice umění netkví v tom, jestli jsi dobrý, nebo ne, ale v tom, že si nemůžeš pomoct, musíš to dělat, ať se děje, co se děje. A tohle byl přesně můj případ.

Dělám v Paříži workshopy, snažím se holky přivést k tomu, aby točily. A ani režírování není o tom, jestli jsi dobrý, nebo špatný, potřebuješ jen tři věci: začít točit, dokončit to a výsledek ukázat. Hodně lidí něco dělá, ale nedokončí to, nebo dokončí, ale neukáže, nebo na něco myslí, ale pro změnu nezrealizuje. A když se zase vrátím k VW, my sami si do cesty stavíme nejvíc překážek. Necháváme se brzdit negativními představami, a zapomínáme na ty pozitivní. Všechno nemusí být jenom perfektní a úžasné.

A.cz: Chtěla jsem se zeptat na film Půlnoční kovboj…

Ooo, ano! Miluju tenhle film.

A.cz: Má pro vás nějaký speciální význam?

Och ano. Natočila jsem takovou sérii tří filmů, a jeden z nich byl inspirovaný Půlnočním kovbojem. Je to příběh chlápka, který přijde do New Yorku, kde je každý tak trochu outsider, a je úplně sám. To, co jsem zažila v Paříži bylo hodně podobné. Má nejlepší kamarádka zemřela na předávkování a já mám pocit, že všichni kolem ní tak nějak selhali. Stranili se jí, protože byla na drogách, nechali ji padnout. Z toho vznikl nápad, že nastylizuju herečku do kovbojského obleku tak, aby vypadala jako něco mezi feťákem a modelkou, a nechám ji padat k zemi po celé Paříži. Bylo hrozně zajímavé sledovat reakce lidí kolem. Ve čtvrtích, kde žije chudina, se o ni okamžitě starali, u Louvru si jí ani nevšimli. To taky leccos vypovídá o společnosti.

A.cz: Pojďme si povídat o filmu Exit. Líbil se mi, a ne jenom proto, že tam je hudba od Radiohead.

Oni mi k tomu dali práva, když to viděli!

A.cz: Vážně? To je pocta.

Rozhodně. Celá konstrukce Exitu je v tom, že si uvědomíš, že je konec, cítíš se strašně a víš, že je na tobě se z toho taky dostat. A pak jednoho dne prostě vstaneš, vyrazíš na ulici a život jde dál. Ten film jsem udělala proto, abych se dostala ze svého vlastního rozchodu. Dělala jsem milenku zadané holce, kterou jsem šíleně milovala, ale po tři čtvrtě roce jsem si uvědomila, že ona svoji přítelkyni neopustí a že jí tedy musím navzdory té lásce opustit. Už nikdy víc tenhle pocit. Měsíce šly, já se cítila pořád hůř a hůř. Pak jsem si řekla, že natočím takovou krátkou věc bez scénáře jenom pro sebe, ale jakmile jsem to uviděla, byla jsem naprosto nadšená. Začala jsem se cítit zase lépe a to je to, co mě tak silně spojuje s filmařinou. Vím, jak moc filmy mění lidi a otevírají jejich mysl.

autor: Sabine Kejlová | 21. 11. 2013 13:07

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama