Recenze - Frederik Wiseman je žijící klasik dokumentárního filmu. Bývá spojován s hnutími direct cinema či cinéma verité, tedy přístupy vyznačujícími se nezúčastněným pozorováním skutečnosti. Sám se však oproti spojení s těmito proudy ohrazuje, neboť se nedomnívá, že by vytvářel nemanipulované znázornění reality.
Sice nikdy neinscenuje situace před kamerou a nikterak do nich nezasahuje, nicméně si je vědom toho, že užití střihu, hudby i výběr scén jsou silně manipulativní postupy. A on se ve svých snímcích vždy snaží pomocí střihu vytvořit dramatickou strukturu.
Jeho filmy, kterých od svého debutu Titicut Follies z roku 1967 natočil skoro čtyřicet, mapují život různých společenských institucí - škol, nemocnic, nápravných zařízení. Záměrně říkám život institucí, nikoli život v nich. Tyto portréty se totiž obejdou bez jakéhokoli vyprávění, chybí tu komentář či výpovědi do kamery a pro kameru. Přesto v nich bývá cítit dramatické napětí a živelnost, nikdy nejde o odtažitý sled scén.
Boxing gym není tak mrazivý a zdrcující jako například jeho debut, který se zabývá životem blázince, v novince jde vlastně o velmi intimně laděný pohled do malé boxerské tělocvičny v Texaském Austinu. Pohled na cvičiště, kde není topení ani klimatizace, zato sem mají přístup muži i ženy, lidé různých barev pleti trénují pospolu, pozorováni vlastními dětmi či psy, kteří zde mohou trávit čas s nimi.
Kromě asi pěti minut tráví kamera veškerý čas uvnitř budovy a pozoruje své protagonisty. Ani tentokrát neprobíhá žádná interakce mezi štábem a objekty natáčení, není tu žádný dodatečný komentář a film nemá zřetelnou vyprávěcí strukturu. Pocit nezúčastněného pozorovatele navozuje způsob snímání: kamera volně, přelétavě zaměřuje pozornost, zlehka se pohybuje kolem poskakujících boxerů a nic moc si nedělá z toho, když jí utečou ze záběru.
Nejde o ledabylost, právě naopak. Díky podobným postupům se kamera stává jedním z účastníků života v tělocvičně, její pohled dostává lidský, subjektivní rozměr. Všímá si jak náhodných rozhovorů mezi aktéry - tematicky se pohybujících od rozborů tréninku přes popis stylu Mika Tysona až k interakci jednoho z boxerů s batoletem, jež z přenosné postýlky sleduje tatínkovo cvičení.
Wiseman má přes navození dojmu nahodilého pozorování snímek pevně v rukou. Mnoho desítek hodin materiálu je pečlivě probráno a poskládáno do pevného tvaru. Film zarámovaný krátkými statickými záběry okolních budov se po většinu času v detailních a polodetailních záběrech věnuje dynamice pohybujících se těl. V přesně odměřených dávkách ukazuje záběry, jejichž kompozici dominují ratolesti pozorující snažení svých rodičů či poklidně polehávající pes, který odpočívá vedle hopkajícího propoceného páníčka.
Kromě debat poukazujících na demokratický chod tělocvičny se film zaměřuje i na předvedení fyzického rozměru věci. V tomto ohledu jde o energické vyobrazení fyzičnosti, v kterém opět chybí jakýkoli náznak děje - přesto díky střihu, snímání a soundtracku sestávajícího z nepřetržitého bušení boxerů či svistotu švihadel vzniká dramatická podívaná. Ne ve smyslu dramatu, kde by šlo o nějaké zásadní otázky, ale v tom, jak předvádí úsilí a poctivost k sobě samým, ukazuje se tu odhodlání či vůle porovnatelné s obdobnými pasážemi hraných boxerských filmů.
Po vzoru boxerských dramat i tady nechybí jejich typická struktura „nejdřív je trénink, pak teprve show". Závěru dominuje cvičný zápas prostříhávaný pohledy ostatních cvičenců. Chybí důvod, příběh, motivace i vítěz; nikoli však napětí, energie, živelnost pohybu. Wisemanova důslednost je vidět v tom, že před tímto soubojem nabídne jediný celkový pohled na tělocvičnu, navíc snímaný z nadhledu. Jako obvykle přitom přijde střih dřív, než na sebe záběr začne příliš upozorňovat.
Novinka pokračuje v tematické linii Wisemanových děl, které se zaměřují na život tanečních institucí. Box - vnímaný spíše jako sport osamělých jedinců, napůl mentální souboj se sebou samým a vlastní psychikou - prezentuje spíše jako právě druh tance, společnou a společenskou stmelující aktivitu.
Nepřetržitý pohyb připomínající taneční rejprosvítá ze všech plánů každičkého záběru. Cvičební „etudy" koexistují jedna vedle druhé a byť snímek používá detailnější záběry, z každého zákoutí je vidět víření těl či jejich částí.
Jak poznamenal před projekcí jeden kolega: „Hmm, Wiseman, to do toho budou prostě od začátku do konce bušit." Měl pravdu. A ten snímek pod nenápadným povrchem skutečně působí nabušeně. Radost pohledět.