Kdy jste se rozhodla natočit film Kóma a jak dlouho vznikal?
Můj dědeček byl před svou smrtí v roce 2010 nějaký čas v kómatu. Když zemřel, začala jsem rozvíjet myšlenku filmového portrétu své babičky, jako kopii jeho vzpomínek. Začalo to tedy ještě před událostmi v Sýrii. Rok za rokem se moje původní představa vyvíjela. Uvědomila jsem si, že rovněž moje matka je velice silná žena a že mohu i ji vyobrazit jako součást dědečkovy paměti. Načež mi došlo, že i já jsem součástí této mozaiky.
Bylo těžké natáčet vaše nejbližší?
Není to samozřejmě lehké, celé to poskládat. Je to velmi komplexní a také osobní, jako byste se zarývali do vlastní paměti. Začínáte vše, včetně sebe sama, vidět i z jiného úhlu pohledu. Jde o určitou schizofrenii – já jako filmařka, a zároveň součást rodiny.
Co pro vás vaše matka a babička symbolizují?
Vždycky jsem viděla obě dvě jako velice silné osobnosti. Najednou jsem začala vnímat jejich slabá místa a zjišťovat, že se hroutí. V tu chvíli se začala hroutit i moje představa o nich, a i já samotná. Můj dědeček mě vychoval a právě jeho ztráta je klíčem celého příběhu.
Proč jste se rozhodla, že se celý příběh bude, kromě scény na hřbitově, odehrávat pouze ve vašem bytě v Damašku?
Celý film je jako obraz mé paměti, který představuje právě náš dům. Snažila jsem se ho filmovat ze všech možných úhlů. Bála jsem se, že moje vzpomínky zemřou, a tímto jsem je chtěla uchovat. Scéna na hřbitově je potom jedním ze tří možných konců filmu. Stejně jako Sýrie neví, jaká bude její budoucnost, také Kóma nemá jasný závěr.
Ve filmu vaše matka řeší finanční situaci, strachuje se, čím budete v zimě topit. Jak to vypadá v Sýrii s dostupností zboží a služeb?
Pochopitelně, že lidé hodně trpí. Život se však nezastavil. Lidé chodí do školy, ven, navštěvují se. Média ukazují pouze lidi utíkající před válkou. Stále jsou tu však rodiny, které zůstávají v Sýrii a bojují. Ekonomická situace pochopitelně není dobrá. Já nyní žiji v exilu (v Libanonu pozn. red.), ale čas od času svou rodinu navštěvuji.
Dokážete říci, jak se syrská společnost změnila?
Na to asi neexistuje společnost. Není lehké být obklopený tolika ztrátami. Spousta lidí, které jsem znala a milovala, zemřela. Ta změna však nepřichází zvenku, děje se tu uvnitř vás. Duše každého člověka v Sýrii je hřbitovem.
Myslíte si, že tak komorní film jako Kóma dokáže lidem přiblížit situaci v Sýrii stejně dobře, nebo dokonce lépe než záběry ozbrojených střetů či lidí utíkajících před válkou?
Ano, myslím si to. Přináší odlišný pohled, je to jedna z možností, jak se dívat na dnešní Sýrii. Vidíte tři ženy, a to je velmi důležité, protože média je příliš neukazují. Můžete sledovat jejich zážitky, boje, které se odehrávají uvnitř každé z nich. Je to jejich intimní válka.
Válka je chápána jako mužská záležitost, vy přinášíte naopak pouze příběhy žen. Přišla jste na to, jaký je rozdíl mezi tím, jak se ke konfliktu staví?
Nerada mluvím o stereotypech, záleží na individuálních lidech. Ve válce platí všichni stejnou cenu, nezávisle na tom, zda jsou to muži nebo ženy.
Jak se tři generace žen ve vaší rodině dívají do budoucna?
To je těžká otázka. Každá generace, každá epocha má svůj pohled na vše, takže i na budoucnost. Každý jsme ovlivňován jinými zkušenostmi. Víme pouze, co se stane dnes. Nikdo z nás asi netuší, co nás čeká.
Přesto se alespoň zeptám, na čem nyní pracujete vy.
Bude to esejistický dokument. Dvě ženy, které se rozhodly izolovat se od okolního světa a žít asketicky. Jedna zůstává v Damašku, druhá Sýrii opustila. Je to opět o ženách, protože jsem jimi zkrátka obklopená. Není to proto, že by mě snad nezajímali muži.
