Recenze - Dánský režisér Thomas Vinterberg si filmem Hon získal zpátky značnou část své reputace, kterou po uznávaném ranném snímku Rodinná slavnost z roku 1998 postupně drolil do čím dál plytčích artových melodramat.
Příběh o učiteli, který byl zatracen celou komunitou poté, co byl neprávem obviněn ze sexuálního obtěžování svých žáků, Vinterberg rozehrál jako sevřené drama o jedinci čelícím tlaku kolektivu. Slovo drama je tu přitom klíčové, protože právě jím se film liší od dnešních vrcholných festivalových snímků o problémech současné společnosti, jejichž metodou je naopak rozpuštění dramatičnosti.
Ten rozdíl by se dal vymezit tak, že na jedné straně máme filmy, které upozorňují na to, co se děje, a na druhé snímky, jež se soustředí na to, jak se to děje. Hon patří jednoznačně do první kategorie. Kolem problému falešných obvinění z pedofilie staví zápletku, která maximálně vyhrocuje ústřední konflikt a zjednodušuje jeho pozadí.
Naproti tomu druhý, realistický typ filmů (v letošním karlovarském programu k němu rozhodně patří například Na druhé straně hor Cristiana Mungia), věnuje hlavní pozornost drobnostem, které stále znovu zproblematizovávají hlavní téma filmu a ukazují společenskou situaci v co největší složitosti a mnohoznačnosti.
Hlavní hrdina Honu je naopak spíš tragická žánrová postava, na kterou náhoda uvrhla zlou sudbu. Téměř vše je ve filmu soustředěno do prostoru vztahů vesnické komunity, v níž se film odehrává a která má ve všem okamžitě jasno. Děti nikdy nelžou, o hrdinově vině pochybuje jen jediný člověk, ostatní proti němu vystupují jako jednolitá brutální masa a jeho reakce na zapuzení má podobu tragických heroických gest.
Na druhou stranu je třeba říct, že to je velmi dobré drama. Co do vykreslení motivací jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů vyznívá přesvědčivě a vyváženě. Dívka, která bezelstně zalže jedné z vychovatelek, že její učitel má „pindíka jako tyčku", je sama lapena do konspirace, kterou na základě jejích nejasných slov vykonstruují společnými silami dospělí.
Čtěte také
Cannes 2012: Skandinávský příběh o lulanovi a pomluvě
Hlavní hrdina vypadne z pozice čistokrevně trpící a spravedlivé oběti, když popuzeně vyhodí z bytu přítelkyni ihned poté, co jednou roztržitě zapochybuje o jeho vině. Je to vyprávění žánrové, ale ne schematické. Vinterbergovi se navíc perfektně daří vytvářet náladu neurčité kolektivní hrozby, která není vázaná na žádnou konkrétní osobu a, jak se hrdina dozví na konci, pořád zůstává přítomná alespoň v pozadí.
