Recenze - Vzhledem k ambicím jihlavského festivalu ukazovat především autorská díla vyhraněná nejen obsahem, ale i stylem je obtížné sledovat tu dokumenty ryze informativního charakteru určené někam na ČT2 a nemít při nich pocit nedostatečnosti.
Jako u televizního dokumentu Šamani odcházejí od biologa a dokumentaristy Pavla Bezoušky, který se v posledních letech opakovaně vrací do amazonského pralesa, aby zachytil poslední zbytky tradic a znalostí tamních indiánských kmenů.
Uniformní hudební doprovod a komentář vedený tradiční, lehce rozvernou televizní dikcí spolehlivě otupí důležitost tématu. Obzvláště zarážející je, proč musí být příběhy a zvyky šamanů odlehčovány a tím vlastně zlehčovány. Přístup, v jehož pozadí je snaha zapůsobit na diváky čímsi exotickým, pak způsobuje, že na dané kultury nahlížíme pohledem a la Cestománie - pohledem bílého západního turisty, který žasne nad tím, co to tam s těmi liánami indiáni provádějí a jaké zvuky u toho vyluzují. A tak zůstáváme v zajetí předsudků, vůči kterým dané snímky bojují.
Záběry domorodých tradic - jako je rituál požití směsi z magické psychotropní liány ayahuasca či iniciační obřad, při němž mladíci tančí s rukavicemi plnými jedovatých mravenců - zůstávají cenným a sugestivním svědectvím o tamních zvycích. A výpovědi o medicínském užití slizu žáby Kambo či amazonských rostlin představují nepochybně výzvu pro západní medicínu.
Ale škoda těch dobromyslně až nadřazeně znějících slov, ze kterých je neustále trochu cítit, že na indiány nahlížíme s podobným zaujetím jako na zvířátka v zoo. Jako na něco odlišného, co se nemůže vymanit z pohledu Zápaďana na zajímavou atrakci. Zvolená forma na důvěryhodnosti šamanových slov o tom, co vše je schopen vyléčit včetně rakoviny či aids, moc nepomáhá. V kontextu komentáře Jany Strykové a Pavla Soukupa spadají automaticky do kategorie smyšlenek exotických kmenů, které jsou sto let za opicemi.
Všechny předchozí námitky se jen potvrdily na projekci soutěžního snímku Sip'ohi z hlavní sekce Opus Bonum, který rovněž pojednává o mizejících příbězích amazonských indiánů. Už první, několikaminutový statický záběr na ruce rozdělávající oheň, při němž slyšíme domorodou řečí kmene Wichi vyprávět jednu z tamních legend, ukazuje naprosto odlišný příběh.
Sledujeme mnohaminutový proces tření dvou dřívek, posloucháme mýtus o ohni, jehož dovětkem je poukaz na to, jakým darem tento poznatek je. Kdo nemá sirky, či je chudý a nemůže si je koupit, má možnost si snadno rozdělat oheň pomocí této „mocné technologie". Kategorie jako chudoba, trpělivost a pohodlí tu získávají pro nás zcela cizí význam. Trpělivost v hlase vypravěče i trpělivost rukou držících dřívka jsou jedním z klíčů, jak se setkat s mentalitou a pojetím světa indiánů kmene Wichi.
Jistě, televizní projekt těžko poměřovat s osobním snímkem, navíc natočeným příslušníkem filmovaného kmene. Nicméně si nemohu nepoložit aspoň otázku, proč jsou dokumenty v České televizi vesměs dabované. Autentičnost lidského hlasu a specifické tempo domorodého jazyka mají samy o sobě výpovědní hodnotu, byť nerozumíme obsahu řeči.
Trpělivost jakožto klíčová hodnota se odráží i v poměrně asketické formě argentinského snímku. Sip'ohi sestává ze statických, většinou celkových záběrů, které ukazují výsek krajiny či část vesnice a život v ní. Ale převážně jde o záznam legend a mýtů stařešinů; o zachycení tradic v co nejautentičtější, mluvené podobě.
Indiáni vyprávějí například o tom, kterak lišák přelstil tygra a pak spokojeně spočinul a usnul mezi liščinýma nohama; sice mnohdy nerozumíme symbolice v pozadí, nicméně můžeme sledovat způsob vyprávění dosti odlišný od západních tradic výstavby pohádek a legend. Místo silných point je důležité tempo a plynutí.
Další, možná ještě důležitější rovinu představuje fakt, že domorodci se snaží uchovat sami pro sebe vlastní tradice; jeden z nich natáčí tento film a pro šíření vlastních tradic využívají i služeb rozhlasu. Nehybné záběry provázené pouze zvuky lesa a jeho obyvatel a podobně klidnými hlasy vyprávěčů nechávají diváka ponořit se do světa dávných zkazek.
Tady jde o upřímné rovnocenné setkání, nikoli o výpravu za exotikou; za něčím, nač se rádi podíváme, ale v posledku si pomyslíme své. Příběhy o ohni, tygrech, rybách a bozích, jež Gustavo Salvatierra zaznamenává, nám umožňují jejen pohlížet s respektem na odlišné zvyky, ale směřují k poodhalení zcela odlišného pojetí přírody, světa i času.