Recenze - Osamělí třicátníci patří k nezávislému filmu jako kolty k westernu. V dnešní době navíc „nezávislá" témata prosakují do mainstreamu a nedospělí, asociální, trochu (či hodně) geekovští hrdinové okupují značnou část žánru romantické komedie. A samotný nezávislý sektor, jak ho reprezentuje festival Sundance, též představuje stále hřejivější terén.
Letošní festivalová sezóna - alespoň podle zahraničních kritických ohlasů - ukazuje, že i staří cynici se někde nakazili humanismem. Po Hanekeho Lásce se tyto symptomy valí též z plakátů Černého koně, nového snímku Todda Solondze. Autor, jehož filmy jako Vítejte v domě panenek či Štěstí se zaobíraly stinnými stránkami života na periferii a vynikaly jízlivým humorem a poměrně krutým pohledem na své hrdiny, prý natočil něžný a citlivý film. Těžko říci, co by mohlo v kontextu současného nezávislého filmu fungovat jako horší reklama.
Todd Solondz se v Černém koni nezaobírá ani znásilněním, ani pedofilií a vedle geekovského protagonisty sbírajícího akční figurky sugeruje proměnu optiky i pravděpodobně první vystoupení Christophera Walkena v roli připomínající lidskou bytost, k čemuž si ovšem musel vypomoci příčeskem a změnou barvy očí.
To vše, stejně jako optimistický rádiový pop linoucí se ze soundtracku však pouze dokazuje, že Solondz zůstává mistrem práce s diváckými očekáváními. Černý kůň totiž vpadá do teritoria mainstreamové tvorby a poměrně dlouhou dobu umně předstírá, že točí romantickou komedii o Mirandě a Abeovi, dvou třicátnících, kteří žijí s rodiči a ve své osamělosti si přes všechny rozdíly budou nakonec souzeni.
Nesympatičtí a nehezcí hrdinové už se dnes vejdou i do středního proudu, ale v tomto snímku budete na sympatie k nim čekat marně. Todd Solondz naopak čím dál víc přitvrzuje: pop je stále optimističtější, Abeovi však není pomoci. Nejen že odmítá vidět vlastní chyby, přijmout kritiku a osamostatnit se, v druhé půli film nenápadně odbočuje z romantických kolejí, chytře využívá toho, že některé scény nelze s jistotou zasadit do reality; zkrátka přetavuje zdánlivá klišé do nemilosrdného pohledu na postavu, které je souzeno jen to nejhorší.
Druhá půle může svým fatalismem připomenout i nedávný majstrštyk bratří Coenů Seriózní muž. Obě díla vypráví o muži, pro něhož není na světě místo, akorát Solondz kromě série nemilosrdných náhod či ran osudu více zdůrazňuje, cože je to za hrdinu, kterému se veškeré příkoří děje.
V posledku jde totiž o krajně jízlivou a podvratnou verzi appatowovských geekovských romancí či televizních sitcomů. Solondz natočil opravdu velmi smutnou komedii, která však rozhodně není něžná a citlivá. Citlivá je pouze k vyobrazení nešvarů, které vládnou dnešnímu nezávislému filmu. Tomu, který už s mainstreamem v podstatě hraje stejnou ligu. Solondz se do ní infiltroval a s nadhledem, přesto nikterak mile se vysmívá romantizování všemožných chcípáků.
Jeden z „otců zakladatelů" americké indie scény natočil svůj nejnenápadnější film, přesto stále drží prapor tam, kde mnoho mladých tvůrců buď ufňukaně experimentuje, anebo parazituje na Hollywoodu. A platí to i navzdory tomu, že peníze od Coca Coly křičí nejen z použitého fontu úvodních a závěrečných titulků, ale také z každé ledničky, která se ve filmu objeví.
