Glosář - V Hlavní soutěži Jednoho světa se letos potkává několik filmů, které diváky zavedou za horizont; na okraj, ať už je jím třetí svět či chudinská komunita v coloradské poušti. Kromě neradostných osudů místních obyvatel také všechny tři nějakým způsobem pracují s atmosférou místa.
Pokaždé jinak a s rozdílným výsledkem. Chudoba, nevyléčitelná nemoc či důsledky občanské války se dají vylíčit různými způsoby - a z porovnání snímků Nejmenší místo (The Tiniest Place), Přenašeč (The Carrier) a Bombay Beach vyplývá, že méně často znamená více.
Intimita džungle
Rodačka ze Salvadoru Tatiana Huezo ve svém prvním celovečerním dokumentu Nejmenší místo ukazuje důsledky tamní občanské války, která probíhala mezi lety 1980 a 1992 a přinesla desetitisíce obětí. Vesnice v horském regionu Cinquera patřila k podezřelým místům, v nichž podle salvadorské armády podporované Spojenými státy přebývali partyzáni; vraždilo se tu i znásilňovalo, většina obyvatel se musela ve strachu o život ukrývat dlouhé měsíce v džungli.
Režisérka zkoumá život komunity, která se - byť s obavami - vrátila a snaží se vesnici obnovit. Skrze monology pamětníků probleskují útržky minulosti, Huezo však nenatáčí mluvící hlavy, které by vršily přehlídku hrůz. Její až kontemplativní styl se naopak zaměřuje na nynější všednodenní život, kamera takřka po celou dobu v detailech či polodetailech pozoruje běžné činnosti venkovanů, přičemž na pozadí běží ve voiceoveru hlasy aktérů.
Nejenže je každý záběr precizní, Huezo promyšleně pracuje s kompozicemi a její kamera pozorně osahává svět okolo; ve vztahu s odtělesněnými hlasy vzniká velmi intimní vztah k prezentovaným obrazům. Voiceover je někdy ve velmi volném vztahu k obrazu, jindy přímo komentuje dění na plátně; každopádně pocit blízkosti, pocit, jako když si prohlížíme něčí foto album, které dotyčný komentuje, je stále přítomný.
Hrůzy minulosti přicházejí bez patosu, protagonisté i režisérka se soustředí hlavně na přítomnost. Kamera mnohdy jen sleduje okolí, mlčenlivé pasáže ukazují prostředí džungle jako všeobklopující svět přinášející pocit bezpečí - coby kontrast k hrůzným činům, o nichž místní obyvatelé vyprávějí.
Není třeba brečet a lamentovat, nejintenzivnější účinek nakonec přinese série černobílých portrétních fotek mrtvých. Náctileté obličeje, jejichž jména jsme opakovaně slýchali v předchozích desítkách minut, vyvstávají s kamennými výrazy, promlouvají z minulosti. Citlivá kamera nicméně stejnou měrou přináší zprávu o pospolitosti a drobných radostech, není v tom ani stopy po kýči nebo zjednodušování problémů.
Bezprostřední stařenky se povalují po kamenné zídce, vzdor osudu plné radosti ze života, muž pozoruje rodící krávu na pastvině. Sledujeme nenápadný autentický záznam života s jeho klady i zápory, z něhož nakonec nevyvstává pěkný obrázek exotické chudoby pro západní zraky, ale spíš společensko-politický kontext latinsko-amerických revolucí.
AIDS: přenos na diváka se nekoná
Maggie Betts se s až přílišným zápalem vydala do zambijské vesnice, kde dokumentovala na osudech jedné rodiny zákeřnost choroby AIDS i obtížnost života v polygamním svazku. Mladá žena hovoří o svém těžkém osudu; o tom, jak štěstí z nalezení manžela vystřídalo vystřízlivění v podobě jeho dalších žen. Záběry přírody a klidná klavírní hudba se smyčcovými motivy lyrizují obraz utrpení a nevyléčitelné nemoci, který slovem i obrazem takřka neustále vysvítá z plátna.
Snímky o cizím neštěstí, které se zaštiťují velkým posláním, jsou často nefér partneři k dialogu. Když je odmítnete, stáváte se pro mnohé cynikem lhostejným k lidskému utrpení. Jenže problém není ve lhostejnosti; problém spočívá v tom, zda není ve skutečnosti mnohem necitlivější právě zobrazení hrůzy, které jen akumuluje záběry a výpovědi o AIDS, jež na diváka naléhá. Hudba i krajina sugerují, že sledujeme ušlechtilé bytosti, kterým svět klade nepřekonatelné nástrahy, ale cítíme, že problém je mnohem složitější.
Podobný snímek by se možná slušelo promítat v rámci preventivního působení v Africe, jenže na to je příliš stylizovaný pro západního diváka, který emotivně a sebemrskačsky touží prožívat vlastní břímě bílého muže. Nemohu si pomoci, ale je pro mě málo tak neupřímných věcí, jako sledovat ženu s neradostnou diagnózou, kterak v závěru kojí dítě a v pozadí svítí duha.
Poetika bílé špíny
Izraelská autorka Alma Har'el má zatím za sebou především kariéru režisérky hudebních videí. A na hypnotickém stylu jejího celovečerního dokumentárního debutu je to znát. Bombay Beach patří k nejchudším komunitám v jižní Kalifornii a Har'el ukazuje toto Bohem zapomenuté místo v poušti plné života.
Tři příběhy - chlapce s bipolární poruchou, černošského teenagera, který sní o kariéře fotbalisty a nechce dopadnout jako bratr zastřelený gangstery, a staříka, který si stále užívá neřesti v podobě cigaret a whisky - skládají dohromady obraz společenství mezi oprýskanými přívěsy, kde se vzdor chudobě i pobytu na hraně zákona nežije zas tak zle.
Har'el bloudí se svou rozjívenou ruční kamerou po okolí, využívá vybledlých barev sugerujících nostalgické pocity i hudbu Boba Dylana a kapely Beirut a nabízí vlastně poměrně radostný, přímý pohled na americkou spodinu, které se hanlivě říká white trash (bílá špína). Většina pasáží se obejde beze slov, byť sledujeme též cestu matky se synem po doktorech či útržky zpráv ukazujících, jak se místní před lety dostali do křížku se zákonem.
Z Bombay Beach místy dýchá podobná senzitivní atmosféra, s jakou sleduje prostředí „bílé špíny" nezávislý americký režisér Harmony Korine. Jde o pohled bez výsměchu, ale též bez idealizace, přesto pohled nesmírně poetický, kterému však nechybí autentičnost.
