Akce, jež se koná v Brně, Ostravě, Bratislavě a ukrajinském Lvově, potrvá do 31. července. Norsko je letos čestným hostem.
K hlavním hvězdám patřila právě třiapadesátiletá Åsne Seierstad, kterou proslavily válečné reportáže z Iráku, Afghánistánu a Čečny. Byla zpravodajkou v Rusku a Číně, celosvětově prodala dva miliony výtisků knihy nazvané Knihkupec z Kábulu. Česky jí nakladatelství Absynt vydalo také Dvě sestry pojednávající o Norkách somálského původu, jež odešly bojovat na straně Islámského státu, a publikaci Jeden z nás v překladu Evy Dohnálkové.
Tato literární reportáž vypráví o 22. červenci 2011, nejtragičtějším dnu novodobých dějin Norska, kdy krajně pravicový extremista Anders Breivik povraždil 69 členů sociálnědemokratické mládeže na ostrově Utøya. Dalších osm lidí zahynulo při explozi nastražené výbušniny.
"Pokud člověku schází rodičovská pozornost, láska a obdiv, což byl všechno Breivikův případ, bude je později hledat na větším pódiu," říká Åsne Seierstad v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Knihu o masovém vrahovi Breivikovi jste pojmenovala Jeden z nás. Co jste tím myslela?
Spoustu věcí. Zaprvé, kniha vyšla dost pozdě. Přišlo mi, že všechna možná označení jako Norská tragédie už jsme někde viděli. Chtěla jsem název, ve kterém budou on, jeho oběti, ale také my, a teď nemyslím jen Norsko, ale Evropu. Většina čtenářů si příběh spojí s jednou zemí, o tom titulu lze ale přemýšlet i v jiném smyslu. Třeba když se podíváte na Bano, osmnáctiletou kurdskou dívku, která byla jednou z prvních obětí Breivikovy střelby na Utøye. Kupovala si norské lidové kroje, protože jejím největším snem bylo stát se "jednou z nás". V sedmnácti to vzdala. Měla dojem, že kvůli barvě kůže se jí to stejně nepovede. Být jedním nebo jednou "z nás" je komplikované. V negativním slova smyslu jsem zároveň měla na mysli dnes už zapomenuté mladé ruské nacionalisty, kteří si říkali Naši, a konečně samotného Breivika. Ten název je vrstevnatý, ale mnozí včetně mého otce ho považují za kontroverzní. Vzpomeňte si, že po roce 2011 v Norsku lidé ani nechtěli vyslovit Breivikovo jméno. Jako kdyby zlo existovalo kdesi mimo nás. Já ale trvám na tom, že zlo vždy pácháme my lidé.
Pak se jako čtenář musím ptát, proč číst šest set stránek o člověku páchajícím zlo, a ne o jeho devětašedesáti mladých obětech?
Přesně tuhle otázku jsem si kladla na začátku. Mohou se setkat v jedné knize? Neměl by se jich přece ani dotknout! Měly by jejich příběhy být oddělené? Neměla by mezi oběťmi a vrahem být prázdná stránka? Jenomže postupně se člověk dostává k jádru, tedy strašlivé scéně, kdy Breivik své oběti pozabíjí. Začala jsem psát o obětech - ale narazila jsem na nešťastné omezení, do jaké míry jsou zajímavé z literárního hlediska. Většinou jim je kolem osmnácti, vzoroví studenti, schopní a zapálení, ideál dospívajícího člověka. Četla jsem jejich domácí úkoly na téma práv azylantů nebo záchrany planety a docházelo mi, jaký oříšek bude udělat z nich životné postavy. Byly tak dokonalé. Došlo mi, že nepíšu jejich nekrolog, potřebuji najít slabá místa.
U Simona Sæbøho je to jediná situace, kdy jeho tým hraje v norském fotbalovém poháru. Simon exceluje, ale jeho tým prohrává. Otci, který mužstvo trénuje, říká: měl bych hrát častěji, protože jsem lepší. Prohráváme, ale nemuseli bychom, kdybys mě víc nasazoval. Otec mu namítá, že všichni dostávají stejnou příležitost. V jiné zemi by trenér nejlepšího hráče týmu možná posílal na hřiště častěji, ale v Norsku ne. Bylo pro mě důležité zaznamenat tuto historku jako portrét kluka toužícího po životě.
Co považujete za jádro tragédie?
Pokud se díváme na Breivika, jedním jádrem problému se ukazuje být právě absence jádra, jeho vlastního "já". Pro stabilitu osobnosti je rozhodujících zhruba prvních osmnáct měsíců života, říkají psychologové. Nejhorší bývá nedostatek náklonnosti a nejistota přijetí. Bez vlastního "já" se v člověku nevyvine empatie. Pokud mu schází rodičovská pozornost, láska a obdiv, což byl všechno Breivikův případ, bude je později hledat na větším pódiu.
Aby si je vynahradil?
Ano, a když se ptáme na psychologické nebo politické příčiny té katastrofy, nacházíme oboje. V jeho pozdější snaze uspět lze spatřit něco zranitelného. Touží zazářit, být uznávaným tvůrcem graffiti, ale nemá talent, není typem člověka, kterého by druzí následovali. Snaží se zbohatnout. Nakonec se nastěhuje k matce. Tři roky hraje počítačové hry, postupně se přesouvá na internetovou síť darknet, kde se stává snadným cílem politické propagandy. Pro slabošskou osobnost se sklonem k velikášství to je jako dynamit.
Číst o Breivikovi může být těžké emočně. Jaké bylo o něm psát?
Často jsem do klávesnice bušila s obrovským vztekem. Vždyť ten vrah své oběti ani neznal! Jindy jsem cítila těžký smutek kvůli těm mladým lidem, jako byli Bano nebo Simon. A určitě znechucení nad tím, nakolik hloupě útočník uvažoval.
Nevím, co nejvíc znechutí čtenáře, ale je v pořádku být z té četby znechucený. Když mi Breivik nakonec napsal dopis, také jsem se musela posadit.
Jak na vás působil?
Psala jsem o něm obsáhlou knihu a připadalo mi jako novinářce logické nabídnout mu rozhovor. Jeho právník mi poradil, že mu mám poslat dopis. Vložila jsem dovnitř obálku se známkou, napsala svou adresu. A pak jednou ráno vedu syna do školky a on ze schránky vyloví list, který poznám podle svého rukopisu. Podvědomě jsem ho okamžitě odstranila z dosahu dítěte. Po návratu ze školky jsem si musela sednout, když jsem četla. ‚Vážená paní Seierstad, jsem poctěn, že slavná autorka píše mně, obyčejnému člověku. Samozřejmě bych rád na knize spolupracoval, ale mám několik podmínek. Rád bych některé části knihy napsal sám, vy můžete napsat začátek a konec,’ vzkázal mi.
Musela jsem reagovat profesionálně a slušně odpovědět, že na jeho podmínky nepřistoupím.
Jak změnily Breivikovy vraždy samotné Norsko?
Zprvu jsme byli v šoku, že to nebyl čin al-Káidy, ale "jednoho z nás". Následoval šok z toho, jak selhala naše policie; obvykle systém považujeme za účinný a rychlý. Ale soudní proces a vše, co se událo poté, podle mě Norsko zvládlo, a tak jsme společně prošli katarzí a zažili jsme národní truchlení. Bylo to naše trauma, naše společná ztráta.
Mezitím vyšlo několik knih od členů Norské strany práce, vrstevníků zavražděných dospívajících, kterým je dnes přes třicet. Vyjádřili pocit, že se cítí vynecháni, vždyť Breivik nenapadl celé Norsko, ale mládežnickou organizaci této konkrétní politické strany. Kritizovali tehdejšího předsedu vlády, dnešního šéfa NATO Jense Stoltenberga, že tuto část příběhu držel pod pokličkou. Deset let po incidentu jsem s ním vedla rozhovor. Politici často říkají, že je něco mrzí, ale tohle myslel vážně. Litoval, jak ho nenapadlo, nakolik je pro členy Norské strany práce důležité, že Breivik si vybral právě jejich mládež a jejich hodnoty.
A jak změnila kniha o Breivikovi život vám?
V recenzích jsem často četla, že číst detaily vraždění na ostrově Utøya musí být pro rodiče zabitých dětí příliš bolestné. To je ale nedorozumění. Rodiče vědí ze spisů přesně a do podrobností, co se na ostrově toho dne stalo jejich dětem. Mluvili s lékaři, viděli smrtelné rány, četli záznamy z pitev. Právě rodiče mě nabádali, ať v knize nevynechám jedinou kapku krve.
Příběhy jich i obětí v mém životě zůstávají. Otřáslo mnou, jak si otec zavražděného Simona vyčítal výchovu, kterou synovi dal. Proč neutíkal, když Breivik začal střílet? Proč prvně pomáhal ostatním? Byl přece dobrý plavec, mohl se zachránit skokem do vody! Vidíte otce, který svého potomka podporoval a miloval, jak se trápí takovými otázkami - jeho syn pomáhal druhým, místo aby nejdřív myslel na vlastní záchranu. A proti němu stojí se zbraní mladík, který v životě žádnou podporu od rodičů nedostal, a ničí druhé. Simon udělal, co bylo správné, ale pro jeho otce je tahle myšlenka nesnesitelně bolestivá. Nikdo nevychováváme děti k tomu, aby přežily teroristický útok.
Mnozí z postižených rodičů stále nepracují. Jiní naopak, aby přehlušili bolest, si práce nabrali tolik, až se zhroutili. Každý neseme trauma jinak.
Ale řeknu vám, jak se do mého života zapsala Simonova matka. Když jsem za Simonovými rodiči prvně přijela, zavedli mě do chatky a ona přinesla velkou krabici mentolových cigaret. Říkala, že byla z mého příjezdu tak vystresovaná, až začala kouřit. Interview jsme my dvě doslova prokouřily a k tomu pily místní vodku. Ležela na gauči, kouřila, přejídala se. Později mi zničehonic volá: ‚Kvůli tobě jsem začala kouřit. A teď mi musíš pomoct, abych zas byla fit.‘ Tak jsme se společně zapsaly do lyžařského maratonu na Špicberkách. Když jsem se setkala s Jensem Stoltenbergem a řekla mu o našem plánu, chtěl se přidat. Maraton jsme uběhli všichni tři.
Video: Åsne Seierstad na festivalu Měsíc autorského čtení
