Futuristicky působící vysílač na pražském Žižkově je od svého dokončení v roce 1992 jednou z nepřehlédnutelných, ale také nejdiskutovanějších dominant hlavního města. Zatímco turisté a část veřejnosti obdivují štíhlé tvary 216 metrů vysoké věže, kritici ji dodnes považují za bezohledný zásah do historického panoramatu Prahy. Od chvíle, kdy stavba začala, uplynulo 40 let.
Bagry se do země poprvé zakously 24. listopadu 1985. Původní zadání komunistických funkcionářů přitom znělo zcela jinak, než jaká je dnešní realita.
"Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného železobetonového komínu s kabinou," vzpomínal na vznik projektu v roce 1984 architekt Václav Aulický. Ten se ale s fádním řešením nespokojil a navrhl odvážnou high-tech architekturu, která předběhla svou dobu.
Raketa na místě hrobů
Vysílač, který rostl dlouhých sedm let, stojí v Mahlerových sadech na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Jeho umístění je dodnes jizvou na tváři čtvrti - stavba totiž zabrala část starého židovského hřbitova, což vyvolalo silnou nevoli památkářů i veřejnosti. Mnoho náhrobků bylo zničeno nebo přemístěno, aby ustoupily betonovému kolosu.
Samotná konstrukce je technickým unikátem. Skládá se ze tří ocelových tubusů, které nesou devět kabin. V nejvyšším patře se ukrývá vysílací technika, zatímco nižší patra slouží veřejnosti. Celá stavba váží úctyhodných 12 tisíc tun.
Výhled i lezoucí mimina
Dnes láká věž návštěvníky především na výhled. Ve výšce 93 metrů jsou tři vyhlídkové plošiny, z nichž lze za příznivého počasí dohlédnout až do vzdálenosti 100 kilometrů. O necelých třicet metrů níže, ve výšce 66 metrů, funguje panoramatická restaurace a dnes i unikátní jednopokojový hotel.
V průběhu let si Pražané na siluetu "rakety připravené ke startu" zvykli. K polidštění stavby výrazně přispěl výtvarník David Černý, když v roce 2000 na plášť věže poprvé instaloval svá laminátová mimina. Ta se stala tak populárními, že na věži zůstala natrvalo a z technické stavby učinila i obří uměleckou galerii. Historii věže, televizního vysílání i překážky, které stavbu provázely, detailně popsal sám autor Václav Aulický ve své knize Žižkovská věž.