'%20cx='16'%20cy='16'%20r='16'/%3e%3ccircle%20fill='url(%23b)'%20cx='16'%20cy='16'%20r='9'/%3e%3ccircle%20fill='url(%23c)'%20cx='16'%20cy='16'%20r='5'/%3e%3c/g%3e%3c/svg%3e "Skoro Jasno")
7 ˚C
Kniha, která je sondou do zvyků, chování a rituálů různých národů světa, vychází z více než čtyřicetileté práce Miroslava Huptycha. Už v době, kdy pracoval jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice v pražských Kateřinkách, chodil ve svém volném čase do knihoven a probíral se časopisy, cestopisy a národopisnými knihami, z nichž vypisoval a kopíroval informace o lidových pověrách, zvycích a obřadech z celého světa.
"Začínal jsem z gruntu od Herodotových dějin, což je čtvrté století před naším letopočtem, až po cestopisy z 19. století. Skvělými zdroji pro mě byli například cestovatelé jako Emil Holub nebo Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj. Z dnešního pohledu je neuvěřitelné, že tihle lidé riskovali život u divošských kmenů, aby poznali jejich způsob života. Byl to jiný druh cestování, než ho známe dnes. Tehdy měli představu, že dělají něco pro poznání a pozdvižení národa. Z pozdějších cestopisů z dvacátého století už toho příliš není, globalizace postupně lidové tradiční zvyky transformovala do folkloru," říká básník, výtvarník a arteterapeut, kterého v sedmnácti letech zaujala publikace Fantastické a magické z hlediska psychiatrie od profesora Vladimíra Vondráčka.
"Na zvyky a obřady se díval jako odborník a jednotlivé tradice popisoval z
pohledu psychopatologie. Byl jsem však tou knihou unešený a dá se říct, že mě i nasměrovala na moji životní cestu," vysvětluje s tím, že první knihu Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček vydal už v 90. letech minulého století, tehdy se ale zaměřoval hlavně na lidové pověry a později také léčitelství.
Magická, bizarní i poetická
Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů světa připomínají výtvarně zpracovanou encyklopedii, jenž jednotlivé obyčeje dělí do kapitol podle stadií života. "Od narození až po smrt, to znamená, že obsahuje různé rituály kolem porodu a zasvěcovací ceremonie při přechodu mladistvých do dospělosti, způsoby namlouvání, nebo svatební zvyklosti. Některé zvyky jsou opravdu bizarní, například u jednoho indického národa bylo obyčejem, že se svatebčani před obřadem naprali hrachem. Čím více prděli, tím víc uctívali svatebčany," líčí Huptych. Zajímavou kapitolou je podle něj i využití erotických pomůcek, druhy tetování nebo pozdravů.
"Plivali si do dlaní, do obličeje, tleskali, ukláněli se nebo třeli nosy. Osobně se mi líbil pozdrav Křováků, kteří, když se potkali, pronesli: 'Byl jsem mrtev, ale teď, když vás vidím, zase žiji.' V dalších kapitolách je pak vše kolem rodiny, cestování, stravování, válčení a lovu, moci králů, náčelníků a jiných pohlavárů, trestání, mučení, lidožroutství, léčení, čarodějů a šamanů, náboženství a konečně i pohřební obyčeje," vysvětluje Huptych řazení jednotlivých kapitol, které doprovází tři sta dobových rytin a na 52 autorských koláží. Celým příběhem navíc protéká i řeka času: "Je jako strom života a
znázorňuje tok dějin tak, jak ho opravdu vnímám."
O knize se na svém blogu zmiňuje psychiatr Radkin Honzák
Kniha Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů je skládanka, mozaika - ne! Je to můj dětský sen, uspořádané vetešnictví starých zpráv o zvyklostech ve společenstvích, kterým jsme si zvykli říkat "primitivní národy". Krátké zprávy z běžného, ale většinou popularizujícího tisku staré asi dvě stě let, doprovázené ilustracemi a kolážemi ve stylu Dorého bible, přinášejí neuvěřitelný čtenářský, stejně jako koláže estetický požitek. Sedím nad nimi s dětskou zvídavostí a láskou ke starým atlasům, kam bylo nutné nacpat co nejvíc informací na malou plochu. Děkuji, že se autor v tomto směru neomezoval.
Některé dobové zvyky jsou z dnešního pohledu bizarní a nelidské. Týká se to například mučení, obětování novorozeňat, ale i přístupu k ženám. "Když jsem na té knize dělal korektury, znejistěl jsem, jestli to vůbec pouštět do světa. Některé věci jsou opravdu strašné. Například k ženám se muži chovali jako k majetku, otrokyním a služkám. A bylo to tak v dějinách bezmála u všech národů. Muži je získávali za krávy, koně, kozy nebo škeble. Někteří Indiáni je měnili za pušky, náboje a rum a jeden africký kmen dokonce za psí zuby. Žena zkrátka měla směnitelnou hodnotu," vypráví sběratel dobových rytin a textů.
K tomu, aby dal knihu dohromady, ho motivoval básnický až metaforický charakter mnohých textů a vlastní údiv nad tím, jak dávné zvyky odhalují kořeny, z kterých vyrostla naše civilizace. "Řekl jsem si, dobře, jsou to sice hrozné věci, ale možná stojí za připomenutí, čeho jsou lidé schopni. Po sta tisíce let platilo, 'bojuj, nebo uteč,'" vysvětluje básník, který cítil potřebu se k současnému stavu světa vyjádřit prostřednictvím doslovu a posledních koláží v knize. "Jsou to tři dvou strany, kde jsem výtvarně zpracoval, co se ve světě aktuálně děje a jak to může dopadnout, pokud v tom budeme pokračovat. Všichni máme v sobě temnou stránku, kterou Jung nazval "stínem". Krize a války, probouzí v lidech divocha, šelmu, běsy, které nekončí jen uřezáváním hlav."
Při práci zapomenu na svět
Miroslav Huptych má na kontě 60 ilustrovaných knih, sto šedesát obálek a třicet kalendářů. Největší úspěch zatím zaznamenal v roce 2019, kdy s knihou Labyrint světa a ráj srdce získal jako spoluautor cenu Magnesia Litera za nakladatelský počin. Na kolážích v oceňované knize strávil deset let, inspiraci čerpal ze své duše, ale i halucinogenních nápojů Ayahuasca.
"Agresivní nádor mě nasměroval zpátky k tomu, co je v životě důležité a podstatné. To jsou vztahy k těm nebližším, přátelům a vůbec k lidem," říká. V rámci léčení a změny životního stylu se výtvarník vydal do brazilského pralesa, kde se účastnil ceremonií s ayahuascou, kde měl mnoho vizí, které později zapracovával do svých ilustrací:
"Jsem nesmírně vděčný za tyto zážitky, vlastně děkuji rakovině, že mě přivedla k této šamanské medicíně, která mění vědomí. Mnohokrát jsem si říkal: 'pane Bože, jak se mi to přihodilo, že tady sedím v pralese, piju tento zázračný nápoj, slyším, co si povídá rákosí, co štěbetají ptáci na stromech před usnutím, a přitom vnímám žabí kvákání v bažinách jako nejúžasnější koncert, který jsem kdy slyšel. Nikdy před tím mě ani ve snu mě nenapadlo, že se mi dostane takového daru. Bylo to zázračné a vše, co následovalo, byla duchovní a léčebná práce," popisuje Miroslav Huptych, který má momentálně rozdělaných mnoho dalších básnických a výtvarných projektů.
Na knize Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů světa strávil nespočet hodin v knihovnách, další práce ho čekala u počítače. "Nesmírně mě to bavilo a baví. Pořád sedím u počítače a pracuji, protože u této tvůrčí práce zapomínám na svět. Ponořím se do obrázků nebo psaní a nevnímám válečné běsnění, krize, které se na nás valí z medií a které mě stejně jako ostatní zúzkostňují. Ztratím se a najednou zjistím, že už je poledne nebo večer."
