Začal bych jednou básní z vaší nové sbírky Inspekce srdce: "Hledám si holku na jednu noc. Ty hledáš kluka na zbytek života. Neboj, tahle noc bude tvoje poslední." Už jste s těmihle verši zkoušel sbalit nějakou dívku?
Nějakou holku bych na své básničky sbalil strašně rád, ale bohužel vypadám dost vtipně, takže se mi dívky většinou jen zasmějí a pak se svými chlapci odejdou zase dál. Navíc jsem ještě pořád raněný ze všech možných rozchodů, kterými jsem si prošel. Nějakou dobu jsem byl dokonce ženatý, ale ve stejné době jsem měl psychické problémy a moje nemoc mi ve vztahu škodila. Momentálně si užívám single život. Mám absolutní svobodu a můžu se soustředit jen na to, abych prožil krásný den, do kterého mi nikdo nezasahuje. Po všech svých zkušenostech mám pocit, že nejsem člověk do vztahu. Bydlím se svou nejlepší kamarádkou a je mi tak dobře.
A co v období puberty? Nepsal jste tehdy holkám zamilované básničky?
Zamilovanou básničku jsem napsal jednou v životě. Byla velmi dlouhá a dneska bych si dal facku za to, že jsem to udělal. Ta holka si ji přála, ale já jsem si tehdy myslel, že je single, a ona přitom s někým zrovna začala chodit. Na dlouhou básničku, na které jsem si dal opravdu záležet, mi tehdy přišla jenom esemeska: "Hezký, moc děkuju." Jinak jsem ale v pubertě moc zamilovaných básniček nenapsal, protože jsem chodil do školy se samými kluky.
O lásce a sexu jsem dlouho vůbec nepsal a začal jsem s tím až někdy před třemi lety. Jsem sice ve věku, kdy básníci se sexem a láskou přestávají a začínají naopak psát o suchém spadaném listí nebo, nedej bože, o politice, ale u mě je to naopak. Romantika mi v pubertě přišla strašně trapná a mluvit o sexu jsem se styděl. Moje úplně první básnička se třeba jmenovala Pokrok a skládala se jenom ze dvou slov: "Kombajn. Online."
Jakou jste dělal školu, že tam nebyla žádná děvčata?
Vyučil jsem se elektrikářem, pak jsem si dodělal maturitu a ještě jsem vystudoval činoherní režii.
Jak se z elektrikáře stane umělec?
K umění mě to táhlo ještě dřív, než jsem se přihlásil na technickou školu. Tam mě poslali ze základky, aniž by se mě ptali, co chci doopravdy dělat. Byl jsem zmanipulovaný a myslel si, že to, co říkají učitelé, je důležité. Když jsem ve třetí třídě řekl, že chci být komik, tak se mi učitelky smály a dělaly si z toho srandu i před maminkou na třídních schůzkách. Dávaly mi najevo, že uměním se přece nikdy neuživím, a tak jsem si podal přihlášku na elektrikáře s tím, že jednou převezmu tátovu živnost.
Krátké básničky jsem si začal psát asi ve třinácti díky desce kapely Wohnout, na které byla mimo jiné písnička Jenjedem. Ta mě přivedla k hraní si se slovy. Pak jsem se zamiloval do textů Oty Klempíře z kapely J.A.R., koupil jsem si i jeho sbírky a hrozně jsem chtěl být jako on. Když jsem si v rodné Plzni dodělal pomaturitní studium angličtiny, tak jsem se okamžitě sebral a vyrazil bydlet do Prahy, protože v Plzni mi všichni dávali najevo, že tam nepatřím.
Nastěhoval jsem se do Ječné ulice a ještě ten den jsem při procházce potkal právě Otu Klempíře, který pracoval v reklamce sídlící o kousek dál. Ve stejný den mě Slávek Janda z kapely Abraxas, které jsem později začal psát texty, vzal na koncert Kamila Střihavky a tam v zákulisí zase seděl Ota Klempíř. Bral jsem to jako znamení, ale Ota se tam ke mně choval tak hnusně, že jsem druhý den musel zajet za našima, a když jsem jim o tom říkal, tak jsem se úplně klepal. Hrozně mě bolelo, že si s člověkem, kterého jsem bral jako svůj vzor, vůbec nerozumím. Tehdy mi došlo, že lidi, jejichž tvorbu mám rád, nemám chtít poznat, protože si je třeba idealizuju.
Stejně jste ale podobně jako Ota Klempíř začal pracovat jako textař v reklamní agentuře.
Ano a zjistil jsem, že v tomhle světě nehodlám být. Fungovalo to tam jako tichá pošta. Když ředitel nějaké firmy potřeboval slogan, řekl svoje požadavky svému PR oddělení, které následně oslovilo ředitele reklamky a až ten o zakázce přišel říct mně. Mezitím se ale obsah původního zadání v tiché poště úplně vytratil a já jsem tak dlouho pracoval na sloganu, o kterém pak ředitel firmy řekl, že si ho představoval úplně jinak.
Kvůli tomu jsem později z agentury odešel, a i když se dneska živím i reklamními texty, vždycky při tom chci komunikovat přímo se zadavatelem. Než jsem si ale tohle uvědomil, prošel jsem si vyhořením a depresemi. Dlouho jsem měl totiž v hlavě uložené, že tím, čemu bych se chtěl skutečně věnovat, se živit nedá.
Kdy se to zlomilo?
Až když mi pár kamarádek řeklo, že věci, které píšu, jsou vtipné a měl bych je dát na Instagram. Byl jsem skeptický, ale během jediného týdne mi došlo, že to je bomba. Do té doby jsem vydal několik sbírek, které se vůbec neprodávaly, a najednou mizely z pultů. Zároveň se mi díky sociálním sítím otevřely dveře, na které jsem vždycky klepal. Chodí za mnou muzikanti a každý týden pro někoho napíšu aspoň dva texty. Oslovili mě z televize Prima, kde se teď podílím na budoucích sitkomech. A do toho se mi ozývají lidi z firem a chtějí, abych pro ně napsal něco ve stejném stylu jako věci, co dávám na svůj Instagram.
Petr Soukup (33)
- Vyučil se elektrikářem, vystudoval činoherní režii, ale dnes se živí jako copywriter, neboli, jak sám říká, "sloganář". Kromě práce v reklamě píše texty pro hudebníky, jako je Lucie Bílá, Jana Kirschner nebo Monika Bagárová, a scénáře pro televizní stanici Prima Cool.
- V roce 2013 vydal svou první básnickou sbírku 2/3 chlapa, následovala kniha kreslených vtipů Skecy a další sbírky Vyšší plevel a Milovat šohaiku. Proslavil se ale až díky Instagramu, kam dnes přidává především verše o sexu a vztazích, které posléze vyšly i knižně ve sbírkách Erekce srdce a Inspekce srdce.
- Svou tvorbu prezentuje i na standupových vystoupeních. V únoru 2020 vyráží na turné s názvem Srdce v kalhotách, v rámci něhož se představí v osmi českých městech. První zastávkou bude 12. února Ostrava.
S depresivními stavy vám ale, předpokládám, úspěch na Instagramu nepomohl.
Z depresí mě dostaly až kamarádky pomocí systemického koučování. Systemický kouč je člověk, který vám neradí, co máte v té a té situaci dělat, ale klade vám otevřené otázky, abyste se k řešení problému dopracovali sami. Je to o tom, položit ve správný moment správnou otázku, aby si klient v sobě udělal pořádek sám. Kamarádky mě naučily racionálnímu uvažování, které mi dřív chybělo.
Do té doby jsem bral antidepresiva. Xanax, Rivotril, Cipralex, Fevarin a v jeden čas dokonce všechny čtyři najednou, což byl strašně silný kalibr. Na antidepresivech jsem psal daleko ulítlejší věci než dnes a od té doby, co jsem začal být racionální, píšu básničky, které pochopí skoro všichni. Ve vztazích mi ale prášky spíš škodily. Pod jejich vlivem jsem se choval tak, že se nedivím, že se se mnou holky rozcházely.
V téhle souvislosti jsem si vzpomněl na další básničku z vaší poslední sbírky: "Chodím na kurz tvůrčího psaní. Chodím na kurz sebeobrany. Chodím na kurz vaření. Chodím na kurz páření. Chodím na kurz keramiky. Chodím na kurz Kouzla, triky. Chodím na kurz, jak vést burzu. Proč pro tebe nejsem v kurzu?" Zažil jste s nějakou dívkou situaci, kdy jste se ji snažil zavděčit všemi možnými způsoby a stejně to nikam nevedlo?
To jste zrovna vybral jednu z mých nejoblíbenějších básniček a ano, napsal jsem ji i na základě vlastní zkušenosti. Dlouho jsem byl takový ten kluk ze Zary. Chtěl jsem mít styl gentlemana - přehnaný undercut, dlouhé vousy, sako a věty typu: "Mohu vám připálit, slečno?" Jednu dobu jsem i hodně cvičil, měl jsem svaly, byl jsem vyrýsovaný, ale strašně to ke mně nesedělo a vypadalo to trapně. Postupně jsem tak došel k závěru, že chlapi, kteří se o tuhle utaženost snaží, něco postrádají. Potlačují mužskou autentičnost.
Napsal jsem o tom i jinou básničku: "Vystřelím ti na pouti růži. Chovám se jako James Dean muži. Správňák a cool kunďák jsem. Image si zkrášluju psem. Rodiče tví si mě chválí. Přátelé mávají mi z dáli. Jen jak ovšem zacvakne klika, kámošce tvý pošlu dicka."
To, že se trochu směju gentlemanství, ale rozhodně neznamená, že podporuju burany. Vyhovuje mi něco mezi a stejně to vidím u ženských. Přemíra make-upu a podpatky mě nikdy nevzrušovaly. Přijde mi to trochu jako haloweenský kostým. Proto sám dneska radši vypadám jako klaun, což je pro spoustu holek asexuální a píšou mi, ať se ostříhám a podobně, ale já už to nepotřebuju.
Básnička, kterou jste vzpomněl, se taky trochu dotýká trendů, které do partnerských vztahů, vnášejí technologie. Kromě posílání nahých fotek můžeme zmínit třeba seznamovací aplikace jako Tinder. Jdete v tomhle ohledu s dobou, nebo jste spíš staromilec, který s děvčaty radši komunikuje tváří v tvář?
Profil na Tinderu mám, ale dělám si z něj trochu srandu. Moc by se mi líbilo, kdyby na domluvené schůzky chodily skutečně ty fotky. Skoro vždycky totiž dorazí někdo, kdo vypadá aspoň trochu jinak. Kamarádce se dokonce stalo, že si psala s chlapem, který měl na Tinderu úžasné fotky, přes internet vypadalo všechno super, a když na setkání dorazila, ten pán tam přijel na invalidním vozíku. Může nám ho být sice líto, ale i tak to byl do jisté míry podvod. Prý se tomu říká Tinder Surprise.
Abych to shrnul, Tinder není seznamka, ale aplikace na posuzování fotek. Nejsem staromilec a taky si s holkami vzájemně posílám nahé fotky, jenom mi přijde, že drtivou většinu zajímavých slečen potkávám úplně jinde než na Tinderu. Jeden kamarád se díky Tinderu oženil a má úžasnou ženu. Než se mu to ovšem podařilo, byl na obrovském množství naprosto strašlivých schůzek.
Říkal jste, že ve spadaném podzimním listí inspiraci nenacházíte. Odkud tedy náměty pro svou instagramovou poezii čerpáte?
Nejvíc věcí mě napadá ve vaně nebo za volantem. Hodně mě inspirují taky naprosto všední konverzace. Často ani neposlouchám jejich obsah a spíš si všímám jednotlivých slov, ve kterých hledám jiné významy. Je to asi trošku autistické, ale někdy od někoho slyším úplně obyčejnou větu, tu si zaznamenám a díky tomu, že jsem dysgrafik a dyslektik a pomalu čtu, si původní výrazy rozložím na slova, která v nich ostatní nevidí.
Někdo třeba projde kolem a řekne: "V nejlepším se má přestat." Já ale v tu chvíli slyším: "V nejlepším se má přespat." Takže na Instagram napíšu: "Holky, v nejlepším se má přestat, ne přespat." Hned je z toho boom a jediný rozdíl mezi mnou a opilými chlapy v hospodě je ten, že já si ty hlášky zapisuju.
Co na vaši tvorbu říkají literární kritici?
Literární kritici a autoři skutečné poezie instagramovými básníky mnohdy pohrdají, i když nás je hodně, scházíme se a je to ohromný fenomén. Já ale nehodlám kráčet po Praze zpomaleným krokem, kouřit doutník a přemýšlet v kavárnách o zásadních věcech. Jsem jenom kluk, co má radost, že je na světě. To je celé.
I když taky rád chodím do galerií a doma mám v knihovně spoustu poezie, zábava je pro mě někdy mnohem víc než nějaké hloubání. Nechci si hrát na umělce a klidně přiznám, že jsem Michal David mezi básníky. Seriózní poezii píšu taky, ale moc ji nezveřejňuju, stejně jako Michal David dokáže výborně zahrát jazzovou skladbu, ale ven dává věci, které jsou popové.
Vaše verše si fanoušci mohou poslechnout i živě na standupových vystoupeních. V čem je tenhle zážitek jiný, než když si přečtou vaši sbírku, nebo se jenom podívají na váš Instagram?
Standupové show jsou unikátní za prvé v tom, že tam lidi uslyší z 80 procent úplně jiné věci, než znají z knížek a z Instagramu. Kromě poezie tam čtu povídky nebo si dělám legraci ze zpráv. Navíc mě při tom na klavír doprovází Jirka Vidasov, který je na mě úžasně napojený. Něco říkám, najednou zvážním a on tu náladu ještě podbarví hudbou, takže je to najednou o to zábavnější.
Druhá věc, kterou si lidi z Instagramu ani z knížek neodnesou, je moje interpretace. Troufám si říct, že svoje texty dokážu přečíst tak, jak si je sami nepřečtou. A slovo přečíst používám záměrně. Od Skácela jsem se totiž naučil, že básničky se nikdy nerecitují. Jakmile jim totiž dáváte rádoby vznešené vyjádření, tak je kazíte. To je podle mě veliká pravda, i když nás to všechny ve škole učili jinak.
