Noc 22. července 1991 odhalila v Milwaukee byt číslo 213 jako peklo hrůzy a smrti plné polaroidových snímků rozřezaných těl, lebek v lednici a sudu s kyselinou v ložnici. Jeffrey Dahmer, tichý soused a „Milwaukee Cannibal", tu 13 let páchal nejtemnější zločiny americké historie. Zabíjel mladé muže, jejich těla rozřezával a jedl. Prováděl experimenty „zombifikace" vrtáním lebek živých obětí.
Soudní selhání a smrtící mezihra
Období mezi lety 1988 a 1989 představuje jednu z nejtragičtějších kapitol selhání amerického soudního systému v Dahmerově případu. Zatímco jeho vraždění nabíralo na obrátkách - oběťmi se stali James Doxtator a Richard Guerrero -, měl systém jedinečnou šanci ho zastavit.
V září roku 1988 byl totiž Dahmer zatčen za sexuální napadení třináctiletého chlapce. V lednu následujícího roku se k činu přiznal a v květnu byl odsouzen. Rozsudek byl ale šokující - místo nepodmíněného trestu mu byl nařízen pouze roční pobyt v nápravném zařízení s možností docházet do práce a pětiletá podmínka.
Jeho otec Lionel marně žádal soud, aby nařídil synovi povinnou léčbu závislosti na alkoholu, kterou považoval za kořen jeho problémů. Dahmerova schopnost působit navenek kajícně a mistrná manipulace slavily další úspěch.
Dahmer přitom vraždil i v době, kdy čekal na rozsudek. V březnu 1989, tedy mezi přiznáním a odsouzením, zavraždil Anthonyho Searse. Nejenže ho zabil, ale poprvé si z oběti ponechal hrůzné trofeje - hlavu a genitálie.