To, jak funguje mozek, ovlivňuje naše každodenní chování - včetně toho, jak se chováme za volantem a proč si "nevšimneme" motorky, i když je přímo před námi.
Filtr v hlavě
"Mozek není schopen vnímat všechny podněty, které na nás útočí. Proto si vytváří filtry. Zvýhodňuje to, co zná a co očekává. V autě to jsou hlavně jiná auta, brzdová světla, semafory. Motorka je statisticky méně častá, a tak ji náš mozek může vyhodnotit jako méně důležitou. A prostě ji 'přehlédne'," říká profesor Aleš Benjamín Stuchlík.
Tento jev si uvědomuje i kampaň "Hele, motorka!", která apeluje na řidiče, aby se učili vnímat motorkáře vědomě. Jednoduché pojmenování situace - "hele, motorka" - může mozek přepnout do režimu, kdy si podnětu opravdu všimne.
"Je to podobné jako s monotónním hlukem lednice. Ze začátku ho slyšíme, ale pak mozek uzná, že není podstatný, a vytěsní ho z vědomí. S motorkou je to ještě zákeřnější: i když ji vnímáme senzoricky, podnět může v paměti rychle vyhasnout, pokud se na něj nezaměříme pozorností," doplňuje profesor Stuchlík a dodává: "Proto řidiči někdy přísahají: "Já ho tam fakt neviděl." Nejde o lež, ale o to, že jejich mozek informaci vyfiltroval."
Realitu mozek nenabídne. Jen nejlepší odhad
Naše vnímání není podle profesora Stuchlíka věrným obrazem reality, ale spíš "nejlepší odhad", který si mozek sestaví. "Vizuální kůra pracuje s tím, co doopravdy vidíme, a zároveň doplňuje mezery podle toho, co čekáme. Představte si to jako autopilota, který z dílčích dat skládá plynulý obraz."
To může vést k tomu, že se nám zdá, že se některé věci "objevily z ničeho nic". A i zkušený řidič může zareagovat pozdě nebo vůbec. "Ve skutečnosti tam byly, jen je naše pozornost nepustila do vědomí - mozek vyhodnotil, že nejsou důležité pro aktuální cíl."
Když se stane něco náhlého, například když auto vyjede z vedlejší bez dání přednosti, mozek přepíná do nouzového režimu.
"Klíčovou roli hraje amygdala, která okamžitě aktivuje reakce 'bojuj, uteč nebo ztuhni'. Srdeční tep stoupá, svaly se napnou, krev se přesměruje tam, kde ji potřebujeme. V tu chvíli máme k dispozici instinktivní reflexy, ale kapacita pro racionální uvažování se naopak zmenšuje."
Trénink a rychlý restart
Reakce se dají naštěstí natrénovat a mozek se tak připraví i na náročné situace. Policisté, hasiči nebo piloti simulují krizové scénáře právě proto, aby si jejich mozek vytvořil paměťové stopy a reagoval rychleji a klidněji.
A obyčejný řidič? "Může si pomoci i sám: jednoduchý "neurohack" je vědomá práce s dechem. Krátký, hluboký nádech a výdech v prvních sekundách po šoku pomůže vrátit mozku kontrolu a snížit přepálenou stresovou reakci," radí Stuchlík.
prof. RNDr. Aleš Benjamín Stuchlík, DSc.
Už 28 let se věnuje výzkumu mozku, zejména učení a paměti. Jako neurovědec působí ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. V roce 2016 byl jmenován profesorem a ve své akademické dráze propojuje výzkum s výukou i popularizací. Jeho specializací je behaviorální neurověda.
"Může to znít hodně akademicky, ale ve skutečnosti jde o vědu, která se vás dotýká každý den. Zabývá se tím, jak mozek a nervový systém řídí naše chování, od jednoduchých reakcí až po složité rozhodování. Nesledujeme jen neurony pod mikroskopem, ale hlavně to, jak jejich aktivita utváří to, co děláme. V dopravě se to ukazuje jasně: proč někdo reaguje na krizovou situaci klidně a rychle, zatímco jiný zpanikaří? Proč vnímáme určité věci a jiné nám úplně uniknou? Behaviorální neurověda hledá propojení mezi fungováním mozku a praktickým chováním. A to i takové, které vidíme na silnici," vysvětluje profesor Aleš Benjamín Stuchlík.
Jenže ani běžná jízda není bez rizik. Dlouhé nudné úseky na dálnici i nekonečné kolony oslabují pozornost. "Mozek přechází do monotónního režimu. Aktivita sítí spojených s pozorností klesá, a naopak se zapojuje tak zvaný default mode network - síť, která je aktivní, když mysl bloudí. To je důvod, proč si někdy nepamatujeme celé kilometry jízdy."
Přidá-li se k tomu ještě horko nebo ostré slunce, klesá schopnost soustředění ještě víc. "Regulace tělesné teploty bere část energie a tím snižuje kapacitu pro soustředění. Každé vytržení z monotónnosti - změna polohy, přestávka, otevření okna - funguje jako reset pozornosti a výrazně snižuje riziko mikrospánku."
"Mozek funguje na principu predikce - neustále vytváří očekávání, co se stane dál. Úplně se toho zbavit nejde, ale dá se to oslabit. Dobrá strategie je takzvaný aktivní scanning. Při jízdě si třeba nahlas nebo v duchu pojmenujete, co vidíte: 'Motorka zleva.' Tím podnět ukotvíte ve vědomí a mozek ho nezahodí."
A ještě jedna rada: "Další možností je trénovat všímavost, tedy cíleně rozšiřovat pozornost a nenechat mysl zúžit se jen na jeden cíl. Díky tomu zůstává mozek v pohotovosti i pro méně časté scénáře, třeba dítě vběhnuvší do silnice."
Za volantem tak rozhodují nejen oči a ruce, ale hlavně to, jak mozek zpracuje realitu. A ten, jak se ukazuje, občas jednoduše vypne ty informace, které nás přitom mohou stát život.
