Světoznámá architektka a designérka Eva Jiřičná se narodila ve Zlíně, v jedné z Baťových „kostek“. Přestože staví nejvíce v Londýně, na rodné město nezapomněla, příští rok tam otevře Vzdělávací komplex Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
„Baťa sen postavit moderní město uskutečnil jen do stavu, který nazýval dočasným. Říkal, že napřed musí lidi z vesnic naučit žít ve městech," říká Jiřičná, podle které je Zlín jediné moderní české město vystavěné mezi dvěma světovými válkami.
„Současný stav není zrovna nejlepší důkaz, jak ohromný záměr to byl,“ vysvětluje.
Mezi klíčové pojmy její tvorby patří inspirace, imaginace a interpretace. „Je to představivost, schopnost inspiraci formulovat vizuálně a schopnost člověka interpretovat to, co vnímá kolem sebe, do své práce. To se netýká jen architektů, ale všech lidí, kteří pracují hlavou,“ míní Jiřičná.
Inspirovat se lze vodou, kostrou myši i hmyzem
Inspiraci ke své tvorbě si bere ze zdánlivě banálních věcí a jevů, kterými je člověk obklopen, ale nevnímá je nijak do hloubky.
„Když architekt, nebo kdokoliv s kreativním myšlením, vidí například vlny na moři, nevnímá jen vodu, ale i odraz světla, dynamiku pohybu, hloubku diferenci barev.“
Ráda čerpá z přírody, z jejích zákonitostí a její „tvorby“.
„Když příroda tvoří, tak tvoří s neobyčejnou inteligencí – podívejte se třeba na pavučinu, škebli nebo kostru myši. Každý hmyz, každý brouk, housenka má všechny detaily vyřešené, podobně jako to musí mít vyřešené architekt. Každá škeble má vyřešené větrání, hmyz má skvěle vyřešeno sosání z květů, housenka zase přísavky pro pohyb.“
Příroda je také podle Jiřičné mnohem odvážnější než člověk. Architekt většinou nemá odvahu pracovat s jinými barvami než bílou, šedou a černou. Když se hodně „odváže“, tak sáhne po modré. „Zato příroda barvami nešetří a umí je používat.“
Člověk má spíše odvahu budovat stále výš a výš. „Nevím, jestli je to falický symbol nebo jestli je to lidská nátura, ale jít nahoru a stavět čím dál vyšší budovy? Uvidíme, kde to přestane,“ říká.
Skleněná schodiště mi jsou souzená
Eva Jiřičná prokazuje ve své architektonické tvorbě rovněž odvahu. Například na začátku 80. letech byla jednou z prvních, kdo navrhoval skleněná schodiště. Většina kolegů se obávala, že sklo takovou zátěž nevydrží, problém dříve byl i s povolením. „Díky skleněným schodištím jsme dostali světlo do suterénu. Od počátku 80. let se to pro mě stalo denním chlebem. Každou chvíli někdo přijde a chce ho.“
K složitým komponentům čím dál více využívá schopností českých řemeslníků, kteří mají stále lepší pověst a mnohdy předčí konstruktéry ze západní Evropy.
Mou stavbu srovnávali se silážní věží
Eva Jiřičná staví nejčastěji v Londýně, kde bydlí, ale i v Praze či rodném Zlíně. Zde například navrhovala univerzitní komplex s univerzitní knihovnou či Kongresové centrum, jemuž dominuje koncertní sál pro Filharmonii Bohuslava Martinů. Stavbu budovy pozorovala díky instalované kameře na dálku z Londýna.
„Největší hrůzu jsme měli z akustického obložení sálu. Nakonec se ale hoši na technice, kteří se tím projektem zabývali, takzvaně ‚vycajchnovali‘ a akusticky je to dokonalé,“ pochvaluje si architektka.
Největším problémem tak nakonec byly cedulky na WC od grafika Aleše Najbrta – na pánskou toaletu umístil jelena a na dámy laň. „Jenže pánové nechtěli být paroháči a dámy myslely, že to je koza, ne laňka, tak se také urazily. Dva měsíce to bylo přelepené bílými cedulkami ‚muži‘ a ‚ženy‘. Nyní ale už odvaha stoupla a znovu je tam paroháč a laňka.“
Jiřičnou poté velmi pobavila koláž v místním tisku, která přirovnávala její nadčasové sídlo zlínské filharmonie k lanžhotském silu. „Se zastřešením eliptické střechy jsme se dlouhou dobu mořili. Tento génius to dokázal vyřešit na silážní věži. A přitom je to hnedka za rohem, příště musím jet pro inspiraci do Lanžhota,“ směje se.
O jejím renomé svědčí nejen fakt, že jí jeden z nejmocnějších a nejbohatších mužů Steve Jobs nabídl postavit pro jeho firmu tři sta obchodů po celém světě, ale i skutečnost, že po půl roce spolupráce dala Eva Jiřičná Jobsovi „košem“.
„Když jsme se poprvé viděli před kanceláří Steva Jobse, přišel v šortkách a tričku, myslela jsem, že tam jde někdo uklidit podlahu, ale byl to on.“
Zakázku chtěl mít hotovou za rok, což podle ní nebylo legálně možné. On odvětil, že všechno jde. Spolupráce s ním také znamenala nekonečný pracovní maraton bez spánku a věčné pendlování mezi Londýnem a San Franciskem.
„Vyvrcholilo to tím, že když jsem zase jednou vystoupila na letišti v Londýně, volal mně, ať sednu na nejbližší aeroplán a letím zpátky, protože dostal dobrý nápad.“
Po šesti měsících spolupráci s Jobsem proto ukončila. Musela by pro tento projekt obětovat všechny ostatní, a to nechtěla. „Steve Jobs zničil všechny kolem sebe a pak i sám sebe,“ dodává.
Její pracovní tempo je neuvěřitelné. V 77 letech pendluje mezi dalšími a dalšími rozestavěnými projekty po Evropě a přijímá nové zakázky. Když má demonstrovat, jak na projektech pracuje, ukáže obrázek s takřka dětskými ilustracemi, ale s hlubokým filozofickým rozměrem.
„Začneme, jdeme nahoru, dolů, pak se zamotáme, jsme úplně ztracení, otočíme se dozadu, nevíme, co a jak a ještě více se zamotáme. S trochou štěstí, s množstvím odvahy, s pochopením toho, co děláte, se zkušeností, s trochou talentu, skromnosti, disciplíny, úsilím a obrovským množstvím práce se většinou kompletně minete cílem, někdy se skoro minete a velice málokdy se strefíte,“ uzavírá.
