Milan Zygmunt vyrazil do Kostariky v lednu a strávil tam cestováním a fotografováním téměř měsíc. Zaměřil se především na oblast mlžných a deštných lesů v okolí města La Fortuna, na rezervaci Monte Verde nebo na okolí sopky Barva. "Pronajal jsem si i malou loď a projel také mangrovy (oblasti na pobřeží, kde stromy a keře rostou často na rozhraní souše a vody). V každé oblasti jsem strávil v průměru tři dny," říká.

Nafotil tisíce fotek, jejichž nejčastějšími hrdiny jsou různé druhy ptáků. "Během zimního období tam migruje ptactvo ze severní Ameriky, takže se tam vyskytuje přes tisíc druhů ptáků. Chtěl jsem nafotit kvalitně alespoň čtyřicet druhů," popisuje Milan Zygmunt.

Nakonec se mu tento záměr podařilo výrazně překročit. Dovezl si snímky více než 110 ptačích druhů. "Je to skoro deset procent z celkového výskytu, což není špatné," říká fotograf. 

"Vyfotil jsem i známou žábu listovnici červenookou a mnoho dalších druhů žab, ještěrek, bazilišků, leguánů, hadů, opic, lenochodů a motýlů. Vím už také, že tam mají asi dvacet druhů komárů, protože mě bodnul snad každý," popisuje. 

Za své nejunikátnější záběry považuje ty, na kterých figuruje pipulka pacifická, pipulka červenohlavá, pipulka bělolímcová, tyranovec rezavošedý a několik druhů mravenčíků. "Většina fotografů jezdí do Kostariky fotit na krmítka, u kterých sedí tři dny a bez problémů nafotí čtyřicet druhů ptáků. Jedná se však o běžné druhy, které je možné vidět všude. Pokud chcete najít ty méně obvyklé, musíte vyrazit do lesa," vysvětluje Zygmunt. 

Podobné túry, jaké podnikl, bývají vzhledem k vlhku, dešti a vedru velmi náročné. "Většinu fotografů to odradí, ale podle mě to za to stojí," říká.

A proč si nejvíce cení zrovna svých snímků pipulek? "Tito skoro deset centimetrů velcí ptáčci jsou úžasní. Hlavně samečci při námluvách předvádějí neuvěřitelné věci. Každý druh pipulky má jiný druh tance při námluvách. Jednomu se třeba přezdívá Michael Jackson. Druhý zase lítá na čtyři stejné větvičky pořád dokola a na každé vydá specifický zvuk křídly, která má rychlejší než kolibřík. Všechno je to tak strašně rychlé, že asi po minutě spadne na zem, protože se mu točí hlava. Třetí zase skáče na místě strašně vysoko," vypráví Milan Zygmunt. 

Velmi zajímaví jsou i mravenčíci. "Vyvinuly se u nich velké oči - díky tomu, že se krmí nechvalně známými mravenci hluboko v džungli, kde je většinou tma. Jsou také velice rychlí, protože  už tři kousnutí od mravence je mohou zabít."

Milan Zygmunt si však velmi cení také snímku tyranovce rezavosědého. "Ten je superraritní. Díky mému kamarádovi, který je opravdu schopný lokální průvodce, se mi ho podařilo vyfotit asi ze tří metrů," konstatuje. 

Na cestách po Kostarice ho příjemně překvapil přístup všech lidí k přírodě. "Oni si jí ohromně váží a považují ji za svůj klenot." Naopak nepříjemný zážitek má fotograf z národního parku Manuel Antonio. "Byl to jediný národní park, který jsem tam navštívil, ale vybral jsem si ten špatný. Nachází se tam vyhlášená pláž, a proto tam denně zavítá kolem čtyř tisíc lidí. Tam opravdu klid a zvířata nenajdete, pouze spoustu turistů. Když jsem o tom diskutoval s nějakým lokálním průvodcem, byl jsem prý první, kdo si stěžoval," říká.