reklama
 
 

Spojení komerční a autorské fotky je ve světě normální, u nás se pořád škatulkuje, říká fotografka

4. 3. 2018 9:03
Štěpánka Stein je přední českou komerční, dokumentární a módní fotografkou, která svou tvorbou dokazuje, že spojení komerční a autorské tvorby není hřích. Spolupracuje se Salimem Issou, se kterým před několika lety definovali vizuální styl Národního divadla. Zároveň externě vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a vede ateliéry módní fotky v Czech Photo Centre. Má velký vliv na současnou českou fotografickou scénu a zvláště na mladé fotografy.

Štěpánko, co si myslíte o spojení komerční a autorské tvorby? Mnoho fotografů to vnímá tak, že je v podstatě nemožné.

Ve světě je normální, že se prolíná komerční tvorba s autorskou a autorská, výtvarná tvorba s tou konceptuální. Ale u nás stále platí šuplíkový systém. Každý jsme v jednom šuplíku, a kdybychom náhodou chtěli být ve všech, je to nepřijatelné.

Proč v Česku neumíme propojit komerci a volnou tvorbu?

Ve chvíli, kdy člověk začne být autorsky zajímavý, dostane se na okraj komerce. Přesně v tom bodě jsme se ocitli i my se Salimem Issou - pro výtvarnou platformu jsme absolutně nepřijatelní, protože se živíme fotkou. A pro komerční platformu jsme fotografové, kteří mají až příliš vyhraněný vizuální styl.

Co se děje lidem, kteří se nechtějí nechat "zaškatulkovat"?

Stane se to, že vás nebude nikdo respektovat, najednou budete v nějaké zvláštní bublině.

Jak to vlastně vzniklo? Proč je to tak palčivé pro jednu i druhou stranu? 

V České republice je to vskutku velký problém. Tyto myšlenky a názory se vyvíjejí už na školách, které mají obrovský vliv na vývoj mladé fotografie.

Co se stane, když v tomhle přístupu budeme pokračovat i nadále?

Ve chvíli, kdy se nebude na vysokých školách vychovávat mladá generace lidí, která se bude umět autorsky vyjadřovat, ať už v komerci, nebo ve výtvarném směru, tak se budeme neustále dívat na nevkusné plakáty a reklamy. Někde se to začíná pomaličku měnit, ale musím říct, že to jde strašně ztuha.

Jak se vám podařilo po ukončení školy obhájit před světem vaši vlastní tvorbu?

Upřímně musím říct, že jsme si svůj kredit v komerčním světě vybudovali až v posledních pár letech. Až nyní máme jistotu v tom, že se na nás obracejí a do budoucna budou obracet různé firmy, instituce a subjekty s tím, abychom jim vytvořili vizuální tvář.

Skutečně to trvalo tak dlouho?

Opravdu mluvíme o posledních třech letech. Procházeli jsme si velmi těžkými obdobími, kdy jsme ve své podstatě byli na vrcholu sil, bylo nám kolem třiceti, jenže přišla ekonomická krize, a my jsme z roku na rok neměli žádnou práci. Kdybychom tehdy neměli štěstí a nedostali zakázku od Národního divadla, nevím, co by se stalo…

Změnila se módní fotografie v Česku za tu dobu, co se jí věnujete?

Mantinely módní fotky se za posledních deset let výrazně proměnily a myslím si, že je tomu tak i díky autorům, jako je například Bára Prášilová, Bet Orten nebo Vendula Knopová. Jedna ostravská galerie mě oslovila s návrhem na spolupráci, a tak mě napadlo shrnout na výstavě módní tvorbu od přelomu milénia. Jsou tam patrné obrovské změny, speciálně u lifestylové fotografie, na které bych výstavou ráda upozornila.

Čím se módní fotka tak změnila?

Otevřely se hranice a nikdo si už nehraje na to, jaká by měla být.

Co to znamená?

Neřeší se, jestli by měla, nebo neměla být popisná, jak dalece má vyjadřovat to, co na ní vidíme. Má vyjadřovat pocity a emoce.

A jak se tedy aktuálně fotí móda?

Jednak vidíte tzv. image fotky, které vyjadřují atmosféru a které mají zaujmout, a pak jsou tu tzv. katalogové fotky - en face, profil, focené na bílém pozadí v ateliéru. Mladí autoři by měli být schopni oba dva tyto směry zajímavě zachytit.

Musí se ale fotka opravdu pohybovat v zajetých konceptech, aby byl člověk dobrý?

O víkendu jsem četla článek o výherkyni soutěže Architekt roku, stala se jí Kateřina Šedá se svým sociálním projektem, který poukazuje na to, že architektura není o cihlách, ale o lidech. Tak si myslím, že kdykoliv může přijít někdo, kdo fotku nikdy nedělal, a může nám absolutně vytřít zrak, protože se na to bude dívat úplně jinak. Asi bych tedy nenutila studenty do standardních postupů. Škola by měla být i o riskování a zkoušení nového.

Dlouhodobě spolupracujete se Salimem Issou, netrápí vás někdy ponorková nemoc? 

Není to tak, že by mezi námi panovala absolutní harmonie, v řadě věcí se střetáváme. Naše spojení však mělo dva základní principy. Jednak jsme se ocitli v poměrně náročné době a za druhé jsme odešli ze školy přesvědčeni, že jsme nejlepší - rychle jsme však zjistili, že nikoho nezajímáme. V tu chvíli nám došlo, že je pro jednotlivce lepší být ve skupině nebo s někým spolupracovat.

Jak řešíte názorové střety?

Já jsem blíž ke stylizovanému dokumentu a Salimův pohled je spíš ateliérový. Pokud se jedná o čistě ateliérovou věc, pak vždy ustoupím, protože vím, že v tom má Salim jasno a že to cítí. A když jde o pojetí v dokumentární fotce, řeším to spíše já. To bývá ve chvílích, kdy pracujeme v reálném prostředí.

Vaše práce je vizuálně konzistentní, jak dlouho už tomu tak je?

S obsahem se snažíme nějakým způsobem pracovat trochu víc, ale forma zůstává po 20 let stejná. 

Jaká je?

Do jisté míry vytváříme statické snímky, i když v pohybu, přesto statické. Standardně používáme přídavná světla, která objekt nebo postavu vypichují. Dalo by se říci, že tímhle monotónním přístupem stagnujeme, čímž si můžeme nepatrně dovolit ignorovat trendy.

Nevnímáte je, nebo neřešíte?

Rozhodně to neznamená, že je nevnímáme. Řekla bych, že se vlivy trendů na naší práci projevují, ovšem daleko víc v obsahové než ve formální rovině.

A to díky proměnám módní fotografie?

Módní fotka se vydala směrem konceptuální fotografie s velkým estetickým přesahem. Pro mě je koncept zajímavý ve své syrovosti. Nemyslím si totiž, že se v "pravém" konceptu klade důraz na formu. Autoři jdou opravdu jen po obsahu. Formu se naopak snaží maximálně zastřít a výsledné fotky jsou bez emocí.

Stalo se vám někdy, že jste nenaplnila svou tvůrčí vizi?

Málokdy fotíme jednotlivou fotku. Máme třeba šest, dvanáct fotek k určitým tématům, ať už je to portrét, móda, nebo stylizovaný dokument, takže se v souboru najdou například dvě fotky, o kterých víte, že jsou famózní, že na nich je všechno, jak má být, a potom jsou tam ty ostatní, u kterých si najednou říkáte "Ještě tam mělo být toto či ono, mělo to být hravější nebo jiné…" a tak podobně.

Ale to klient nevidí, to vidíte vy…

No jasně. Pokud to stále vidíte a pracujete s tím, pak je to důkaz toho, že nestagnujete. Myslím si, že ve chvíli, kdy fotograf ztratí schopnost být sebekritický, by měl přestat tvořit, protože to pak nemá smysl. Ve chvíli, kdy je se vším spokojený, by měl začít dělat něco jiného.

autor: Romana Marie Jokelová | 4. 3. 2018 9:03

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama