Při fotografování a lezení překonávám sám sebe, říká Lukáš Bíba. Za objektiv ho dostala kapela U2

Při fotografování a lezení překonávám sám sebe, říká Lukáš Bíba. Za objektiv ho dostala kapela U2
Na posledním turné k výročí legendární desky The Joshua Tree viděl Lukáš Bíba U2 šestkrát. Tuto fotku si odvezl z Londýna.
Berlín 2015. Na moment, kdy zpěvák Bono vychrstne vodu, už fotograf čekal, protože ho znal z předchozího vystoupení.
V kategorie lifestyle byl na Czech Press Photo nominovaný i Bíbův snímek ze svatby úspěšné české highlinerky Anny Kuchařové. Obřad se odehrával v Tisé u Děčína.
"Ženich a nevěsta museli po napnutém laně každý z jedné strany dojít na pískovcovou věž, kde je čekal oddávající. Já bych si zatím do něčeho podobného netroufl, ale asi k tomu jednou dospěju," říká Bíba, který se sám věnuje lezení.
Foto: Lukáš Bíba
Tomáš Maca Tomáš Maca
18. 2. 2018 7:33
Kapelu U2 viděl naživo tolikrát, že pro něj každé gesto irských rockerů musí působit jako déjà vu. Přesto ho koncerty legendárních hudebníků nikdy neomrzely, a ještě je při hraní fotografuje. Oblíbené skupině zůstává pětatřicetiletý Lukáš Bíba věrný i proto, že díky jejich vystoupení získal práci fotografa v českých médiích. Kromě zrcadlovky se nemůže odtrhnout ani od lezeckých stěn. „Při fotografování i při lezení se snažím vytěžit z každé situace maximum, i když nejsou podmínky ideální,“ přiznává v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Loni jste si odnesl cenu Czech Press Photo za snímek z koncertu kapely U2 v Amsterdamu. Kolikrát jste U2 naživo viděl?

Navštívil jsem už sedmadvacet jejich koncertů. Loni jsem za U2 vyrazil šestkrát - dvakrát do Londýna, dvakrát do Amsterdamu, jednou do Berlína a jednou do Bruselu. Viděl jsem tak polovinu jejich loňského turné ke třicátému výročí vydání desky The Joshua Tree.

Má každý koncert trochu odlišný scénář, nebo vás už většinou nic nepřekvapí?

Zrovna loni si byly jednotlivé show dost podobné, protože na všech hráli písničku po písničce album The Joshua Tree. Choreografie taky zůstává stejná. Překvapení nastalo, jen když Bono vytáhl někoho na pódium, nebo někomu věnoval písničku. Na různých místech se ale vždycky setkáte s jinou atmosférou.

Z turné se mi nejvíc líbil koncert v Berlíně, kde na Olympijském stadionu pršelo a U2 si hraní v dešti užívají ještě víc. Zároveň mají Berlín dlouhodobě v oblibě. Novou desku Songs Of Experience propagovali v berlínském metru, kde hráli ve vlacích na trase shodně pojmenované U2.

Potkáváte se na U2 s lidmi, kteří objíždějí tolik koncertů jako vy a cestují za kapelou do měst po celém světě?

S nadsázkou se dá říct, že v předních řadách stojí pořád ti stejní lidé. Rozhodně byste ale našli daleko větší nadšence, než jsem já, kteří s U2 proputují celé turné včetně koncertů mimo Evropu. Já bych třeba do Ameriky jen kvůli koncertu necestoval. Funguje stálá komunita fotografů, kteří se předem domlouvají, jakou kdo vezme techniku.

Snažíte se na každém koncertě fotit, nebo si některé užíváte jen jako divák?

Bez speciálního povolení vás na stadion nepustí s větším foťákem než s obyčejným kompaktem, takže se na každém turné snažím u promotérů domluvit aspoň jeden koncert, na který se dostanu s fotografickou akreditací.

Když fotíte oficiálně, vezmou vás organizátoři k pódiu na tři písničky, u kterých je fotografování povolené. Interpreti mají předem promyšlené, které momenty chtějí zdokumentovat a které ne. Pak vás ochranka zase vyvede ven, kde si techniku musíte nechat. Organizátoři vám ji většinou pohlídají, ale pro jistotu si vždycky sháním ubytování co nejblíž, kdybych si foťák musel zanést tam.

V každém případě přijdete o několik písniček, které neuvidíte. Když nemám akreditaci, beru si s sebou místo zrcadlovky menší kompakt, ale na rozdíl od některých fanoušků nefotím a nenatáčím celou dobu. To by mi přišlo šílené.

Vybíráte si už dopředu místo tak, abyste z koncertu pořídil co nejlepší fotky?

Podle předchozích koncertů na stejném turné si nastuduju, jak bude vypadat choreografie, co se bude dít na hlavním pódiu, co na vedlejším a odkud kterou scénu můžu zachytit. Snímek, se kterým jsem uspěl na Czech Press Photo, například vznikl tak, že jsem čekal na několikavteřinový moment, kdy U2 přešli na hlavní stage, rozsvítilo se červené světlo a oni se zastavili, než začali hrát skladbu Where The Streets Have No Name.

Dopředu jsem věděl, že si pro tuhle fotku jedu a chci si ji pak zarámovat, takže jsem se strašně soustředil, abych tu správnou sekundu neprošvihl. Stačilo jedno zaváhání a jeden z muzikantů už mohl být otočený jinam. Až doma jsem zjistil, že se mi do fotky připletl i fotograf a režisér Anton Corbijn, který s U2 dlouhodobě spolupracuje. Stál vepředu mezi diváky a zrovna v tu chvíli se podíval dozadu.

Když U2 nahrávali svá nejzásadnější alba The Joshua Tree a Achtung Baby, chodil jste sotva na základní školu. Kdy jste kapelu začal poslouchat?

O U2 jsem se začal zajímat asi před dvaceti lety, když jsem byl ve třeťáku na střední. Nejdřív jsem poslouchal jenom výběrovky největších hitů a desku Pop, kterou tehdy zrovna vydali a zamířili s ní poprvé a naposledy do Česka. Pražský koncert jsem ale ještě nenavštívil, což mě teď samozřejmě mrzí. Hudba ale nikdy nepatřila k mým největším koníčkům.

Takže nejste člověk, který by U2 poslouchal od rána do večera?

Mívám naopak období, kdy si jejich písničky několik měsíců nepouštím vůbec. Pak ale vyjde nové album a já se zase přistihnu, jak celý den neposlouchám nic jiného. Loňské Songs Of Experience hodně fanoušků označuje za to nejlepší, co po dlouhé době nahráli a mně se líbí taky. Stejně se ale vracím spíš ke starším věcem z The Joshua Tree, Achtung Baby nebo Pop, protože se mi k nim vážou vzpomínky.

Jaké vzpomínky se vám vybavují z vašeho prvního koncertu U2?

Poprvé jsem je viděl naživo v roce 2005 v Polsku. Fanoušci, kteří stáli, drželi červené kartičky a publikum, které sedělo, mělo zase bílé, takže dav shora vypadal jako polská vlajka. Tento koncert pro mě ale nebyl nejdůležitější. O pár měsíců později jsem jel na U2 znova do Mnichova a chyběl mi odvoz na cestu zpátky. Koncertu se tehdy účastnila spousta Čechů, takže jsem si stopl první auto s českou značkou. Seděla v něm parta novinářů - Lukáš Honzák, Adéla Tallisová Dražanová a její dnes už bývalý manžel Honza. Tihle lidi mě pak dotáhli do médií.

V té době jste přitom dokončil studium geologie. K fotografování vás to táhlo už předtím, nebo vás k němu dostali až budoucí kolegové z novin?

Jen tak pro sebe jsem si občas fotil kulturní a sportovní akce, ale nebyl jsem člověk, který by měl pro fotografování vrozený cit. Pár let trvalo, než jsem si práci v médiích vydřel. Byl jsem samouk, a když jsem šel někam fotit, sledoval jsem, jak stejnou událost zachytili zkušenější fotografové.

V současnosti fotíte pro média už deset let a před objektivem vám stály osobnosti z mnoha různých oborů. Se kterými z nich vás fotografování nejvíc bavilo?

Hodně jsem si užil fotografování s moderátorem Danielem Stachem. Obdivuju, jak se připravuje na každý rozhovor, který vede v pořadu Hyde Park Civilizace, a překvapilo mě, že se se stejnou poctivostí připravil i na naše focení. Napadlo mě ho zachytit v naprosté tmě jen se světelnými dráty a s pomocí dlouhých expozic a záblesků vytvořit trochu vědeckou atmosféru. Stach se pro ten koncept hrozně nadchl, celé dvě hodiny se choval jako profesionál a bylo vidět, že ho to baví.

Všichni se vám ale takhle dlouho nevěnují. Například fotografování s britským ministrem zahraničí Borisem Johnsonem bylo rekordně krátké.

Na Borise Johnsona jsem měl původně slíbených deset minut. Když jsem ale dorazil na velvyslanectví, kde jsem ho měl fotit, dověděl jsem se, že mi bude muset stačit pět minut. Nakonec to dopadlo tak, že mi jeho tým po čtyřiceti vteřinách řekl, že už to stačí. Původně jsem ho chtěl vyfotit na kole, což samozřejmě padlo, ale podobné situace se v médiích stávají.

Koho byste jednou chtěl vidět před svým objektivem, ale zatím se vám to nepoštěstilo?

Asi nepřekvapí, že bych rád vyfotil portréty U2. To by ale museli nejdřív přijet do Česka a poskytnout někomu rozhovor. Před pár lety se spekulovalo, že by Bono dorazil do Prahy na konferenci Forum 2000, takže nikdy neříkej nikdy. Taky bych si chtěl znovu vyfotit lezce Adama Ondru.

Tím se dostáváme k lezení, kterému se sám věnujete. Jak se vám daří skloubit trénink a práci?

Paradoxně mám pocit, že mi lezení pomáhá při focení. Na rozdíl od jiných fotografů si totiž pořád nestěžuju na bolavá záda. Je pravda, že při lezení si zase ničím šlachy. Nesmím si ale dovolit trénink přehnat tak, že bych byl v práci nepoužitelný. Ruce si neodpočinou ani při koníčku, ani v práci. Časově se mi daří zvládat obojí a lezu skoro každý den.

V boulderingu (lezení bez lana na menších stěnách - pozn. red.) i závodím a při kvalifikaci na české mistrovství jsem se loni zranil. Vyvrtnul jsem si loket a popraskaly mi v něm šlachy. Měsíc jsem pak vůbec nemohl lézt, což mi přišlo nekonečně dlouho. Lezení a focení jsou mé dvě závislosti.

Proč bez nich nedokážete vydržet?

Mám nutkání neustále překonávat sám sebe. Při fotografování i při lezení to znamená vytěžit z každé situace maximum, i když třeba podmínky nejsou ideální.

Už jste se svěřil, kdo vás přivedl k fotografování. Jak to bylo s lezením?

Výšek jsem se nebál nikdy a nedělalo mi problém kamkoli vyšplhat kvůli hezkému záběru. K lezení mě ale přivedl kamarád na koleji, který se mě jednoho dne zeptal, jestli bych s ním nešel na stěnu s lanem. Pak zmizel na Erasmus do Španělska, a když se vrátil, navrhl mi, abych s ním pro změnu zašel do Lokalbloku na Andělu, kde vznikla lezecká stěna pro bouldering. Vyzkoušel jsem to a kamarád pak zase někam zmizel. Já jsem se do boulderingu mezitím zakousl s podobnou vervou jako do fotografování a na rozdíl od kamaráda mi to vydrželo.

Na posledním ročníku Czech Press Photo jste sklidil nominaci i za fotku nevěsty balancující na laně uprostřed skal. Tento sport jste si už taky vyzkoušel?

Já jsem stál jenom na slackline, tedy popruhu napnutém mezi dvěma body ve výšce tak dva metry nad zemí. Na svatbě šlo ale o highline, což je stejná disciplína, jenom ve stovkách metrů vysoko. Vdávala se nejlepší česká highlinerka Anna Kuchařová a na obřad do Tisé u Děčína dorazili její kamarádi z lezecké komunity.

Desítky svatebčanů sledovaly ze skalního ochozu, jak ženich a nevěsta museli po napnutém laně každý z jedné strany dojít na pískovcovou věž. Na ní je pak čekal oddávající. Já bych si zatím do něčeho podobného netroufl, ale asi k tomu jednou dospěju.

 

Právě se děje

před 38 minutami

Při nehodě dodávky na Vyškovsku se zranilo deset lidí

Deset lidí se dnes nad ránem zranilo při havárii mikrobusu u Nesovic na Vyškovsku, uvedl mluvčí jihomoravských hasičů Jaroslav Mikoška. Silnice I/50, která je hlavním tahem ze Slovenska na Brno, byla přes hodinu neprůjezdná, problémy v dopravě ale nebyly. Před pátou ranní už se dalo místem projet.

Nehoda se stala okolo půl čtvrté, vozidlo mělo ukrajinskou značku. "Auto vyjelo ze silnice a převrátilo se přes střechu. Potom zůstalo stát na kolech mimo silnici v poli," uvedl Mikoška. Podle něj cestovalo v autě dvanáct lidí. "Všichni byli při našem příjezdu mimo vozidlo, nemuseli jsme nikoho vyprošťovat. Deset lidí se zranilo. Z toho bylo sedm mužů a tři ženy," řekl Mikoška.

Zdroj: ČTK
Další zprávy