reklama
 
 

Jako dítě odmítla fotoaparát, chtěla nafukovací žábu. Teď převezme prestižní fotografickou cenu

18. 4. 2018 11:57
Němka Candida Höferová (74) je jednou z nejuznávanějších světových fotografek. Proslavily ji především snímky interiérů těch nejznámějších a nejobdivovanějších budov světa. Ve čtvrtek 19. dubna převezme v Londýně prestižní cenu za celoživotní přínos fotografii. V rozhovoru vysvětluje, jak se k fotografování dostala a co obnáší fotit třeba v Louvru nebo v Ermitáži.

Od doby, kdy se učila od renomovaných konceptuálních fotografů Bernda a Hilly Becherových, se toho pro fotografku Candidu Höferovou mnoho změnilo. Objela celý svět, proslavila se a fotografovala ty nejúžasnější interiéry slavných budov.

Její velkoformátové barevné fotografie z Petrohradu, Dublinu, Filadelfie, Düsseldorfu či Neapole jsou mistrovskými díly, která umělecky dokumentují naši historii a kulturu.

Letos Candida Höferová získala prestižní cenu za významný přínos světové fotografii, kterou převezme 19. dubna v Londýně. Ceremoniál bude součástí slavnostního vyhlášení vítězů soutěže Sony World Photography Awards, která je přirovnávána k fotografickým Oscarům.

Před Höferovou toto ocenění obdržely takové hvězdy světové fotografie jako například Elliott Erwitt nebo Martin Parr. 

Pamatujete si svou první zkušenost s fotografováním, například okamžik, kdy jste poprvé držela v ruce fotoaparát, nebo moment, kdy jste uviděla snímek, který vás silně oslovil? 

Docela dobře si pamatuji na dobu, kdy jsem byla malá holčička - bylo mi myslím něco kolem šesti let - a musela jsem se rozhodnout, jestli chci fotoaparát, nebo nafukovací žábu. Tehdy jsem si vybrala tu žábu. První fotoaparát jsem pak dostala až v osmnácti - byl to Rolleiflex. 

Co pro vás dnes znamená fotografie? A změnil se během vaší kariéry pohled na ni? 

Je to pro mne stále ten nejlepší způsob, jak vytvářet obrázky. 

Mohla byste nám přiblížit plánování a logistiku spojené s vaším typickým snímkem? Přicházejí nápady, co fotografovat, spontánně, během vašich cest, nebo zajímavá místa cíleně vyhledáváte? 

Řekněme, že zde je nějaké místo, které mám už nějakou dobu na svém seznamu. Už mám za sebou průzkum týkající se tohoto místa. V takovém případě většinou oslovím galerii, která mne v dané zemi zastupuje, případně přátele, aby mi udělali momentku přímo z místa. To abych měla představu, jak to tam právě teď vypadá. Pak požádám o povolení. A když ho dostanu, naplánuji si cestu. 

Když už dorazím na vybranou lokaci, obvykle si domlouvám fotografování na dobu, která je mimo otevírací hodiny pro veřejnost. Pak společně s asistentem jdeme do místnosti. Většinou také požádáme, zda by bylo možné, aby s námi po dobu fotografování byl někdo, kdo nám může pomoci s roztahováním a zatahováním závěsů nebo se rozsvěcením a zhasínáním světel.

Nevozím s sebou žádnou osvětlovací techniku, vždy využívám světlo, které je v místnosti k dispozici, ať už je přirozené, nebo umělé. Místo, odkud budu fotografovat, většinou najdu docela rychle; v podstatě mi ho nadiktuje samotný prostor a mé zkušenosti.

Po pořízení snímku určitou dobu trvá, než ho začnu zpracovávat ve své fotolaboratoři. Nepokouším se nějak zrekonstruovat své dojmy a pocity z daného místa. Všechnu koncentraci věnuji obrazu, který je přede mnou. Když jsem spokojena, jde fotografie do tisku. 

Co musí mít budova nebo prostor, abyste si ji vybrala a vrátila se tam  fotografovat? Vzbudí ve vás nějaký instinktivní pocit, nebo si zaškrtáváte políčka s požadavky, které by měl daný prostor splňovat? 

V první řadě je potřeba říci, že nemůžu počítat s tím, že se budu do vybraných interiérů vracet za fotografováním. Někdy jsou ta místa hodně daleko, jiná jsou zase otevřena jen po určitou omezenou dobu, případně hrozí, že vyprší platnost povolení. Po přípravách, které jsem již popsala dříve, buď musím udělat fotku, nebo to vzdát. Místo, odkud se rozhodnu fotografovat, určím na základě zkušeností. A výsledek pak vychází z jistého druhu tiché komunikace mezi mnou a tím, co vyzařuje konkrétní interiér. 

Jak jsou pro vás v rámci celého snímku důležité menší objekty, jako jsou stoly, křesla, knihy nebo ornamenty? Divák je možná na první pohled nevnímá, ale často jsou to právě tyto drobnosti, které vytvářejí celkovou atmosféru fotografie.

Samozřejmě že tyto elementy jsou důležité. Když fotím, většinou je nevnímám samostatně, ale jako nedílnou součást interiéru. Teprve až začnu fotografii zpracovávat, začínám detaily vnímat samostatně. Myslím, že v tom je výhoda fotografie jako média - mohu vytvářet obrazy, které diváka vybízejí k pomalému vizuálnímu zkoumání a hledání detailů. 

Učila jste se u manželů Becherových, což byli mistři černobílé fotografie architektury. Vaše práce je ovšem založena na použití výrazných barev a na kontrastu. Jaký máte vztah k černobílé a barevné fotografii? A změnil se nějak během vaší kariéry? 

Sami Becherovi se nepovažovali za fotografy architektury, ale za umělce, kteří pracují s fotografií. Také jsem byla zvyklá na černobílou tvorbu. Ale v průběhu času jsem zjistila, že pro mne osobně černobílá fotografie není to pravé, protože v mém případě způsobuje určitý odstup mezi mnou a objekty, které fotografuji.

Jakou má dnešní fotografie roli ve společnosti?

Nikdy jsem se nesoustředila na fotografii jako takovou, takže mám pocit, že k roli fotografie ve společnosti nemohu kromě obvyklých věcí říct nic nového či významného. Pro mne samotnou je fotografie umělecký nástroj, něco jako plátno, barvy nebo štětce. A jsem ráda, že fotografie je stále více vnímána jako součást umění. 

Kdybyste měla dát mladým fotografům jednu jedinou radu, vyplývající z vašich zkušeností, která by to byla?

Trpělivost a vytrvalost. 

Co vás na fotografii v poslední době nejvíce fascinuje? 

Jak už jsem řekla, fotografie je pro mne jen nástroj. Snažím se, aby to tak zůstalo. Nechci být ohromována stále rostoucími možnostmi tohoto média. To, co mne zajímá a inspiruje, jsou interiéry a různá zajímavá místa, ne technika, se kterou pracuji. Ale zároveň jsem zvědavá osoba. Takže jsem se vždy zajímala o moderní technologie, jako jsou třeba přenosné 3D skenery. Nezajímá mě, jak fungují, ale to, jaký druh obrazu jsou schopné vytvářet. 

Jaké jsou podle vás největší úkoly, které stojí před celým odvětvím? 

Třeba to, abychom dokázali udržet produkci kvalitních fotografických papírů. 

A na čem zrovna pracujete?

Mým cílem je znovu Paříž, fascinující město, které navíc není zas až tak daleko od mého bydliště. Je tam stále dost míst, která jsem ještě neviděla, a těším se, že některá z nich budu fotografovat. Víc teď ještě nemohu říci. A v mé fotolaboratoři zrovna zpracovávám snímky z Moskvy, pořízené už před nějakou dobou. 

(Rozhovor přetiskujeme se souhlasem firmy Sony a Sony World Photography Awards, pro které původně vznikl.)

autoři: Matthew Oxley, Sony World Photography Awards | 18. 4. 2018 11:57

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama