reklama
 
 

Cestovatel jde pěšky kolem Československa a fotí, aby pomohl malé Emě po mozkové obrně

11. 6. 2017
Poslední dva roky se Václav Malinský, chodec a fotograf, zaměřuje na cestování spojené s pomocí ostatním lidem. V roce 2016 přešel z východu na západ Čech, aby tak uskutečnil svůj první pomáhající pochod. Potom podnikl dobročinnou cestu do Indického Himálaje v rámci projektu Walk for Help a letos na jaře odstartoval projekt Pěšky pro Emičku, jehož cílem je vybrat co nejvíce peněz pro dívku po mozkové obrně. Toho chce Václav Malinský dosáhnout při pochodu po bývalých Česlovenských hranicích, který bude dlouhý čtyři tisíce kilometrů.
Doporučujeme

Václave, kdy jste začal vlastně aktivně cestovat a proč pěšky?

Dříve jsem cestoval při zaměstnání jako většina lidí s tím, že jsem si vybral veškerou dovolenou a někam vyrazil. Po pěti letech v zaměstnání jsem ale cítil, že mě dobrodružný život láká čím dál víc a nechci zbytek života trávit plněním úkolů, které si po mně tato společnost žádá. Dal jsem výpověď, vše prodal a vyrazil na cesty po jihovýchodní Asii.

Asie mi otevřela oči a vše, co se kolem mě dělo, jsem začal vnímat intenzivněji. Uvědomil jsem si, že skutečně šťastný život prožiji pouze tehdy, když se soustředím na pomoc ostatním, těm kteří neměli v životě štěstí, nebo se dostali do těžké životní situace.

Kdy se zrodil nápad na charitativní pochody a jak lidem pomáhají?

Cestování pěšky jsem zcela propadl minulý rok při mé první dobročinné cestě pro Matěje. Daleko víc jsem vnímal veškeré krásy přírody a především jsem poznával celou řadu nových, úžasných lidí.  Když projedete takovou cestu během pár dní na kole, jen těžko se dostanete do kontaktu s tolika lidmi a i krajina okolo vás se bude měnit daleko rychleji a spousta věcí vám unikne. Také mě velice baví posouvat hranice a dokazovat lidem, že všechno jde, když se chce.

Každá cesta je vždy zaměřena na konkrétního člověka, kterému se snažím pomoci. K cestě samotné se snažím přilákat pokud možno co největší počet lidí, kteří se pak mohou rozhodnout, jestli danému člověku finančně pomohou.

Cesty jsou vždy veřejné a kdokoliv se ke mně může kdykoliv připojit. Často se objeví i lidé, kteří se snaží vymyslet, jak jinak ještě projekt podpořit. V loňském roce jsem vymyslel tzv. "štafetu pomoci", kdy na mé cesty navázal mladík při své cestě po hranicích České republiky na kole a poté další mladík pěší cestou ze západu Česka na východ. Další mladík podpořil projekt svým během z Prahy do Vsetína.

Letos projekt Pěšky pro Emičku podpořila třeba Základní škola z Domažlic svým dobročinným jarmarkem. Stejný mladík jako vloni běžel letos z Bratislavy do Vsetína. V současné chvíli se snaží další muž přeběhnout rebubliku ze severu na jih a již za měsíc se chystá na podporu Emičky dobrodruh, který cestuje za polární kruh.

Nálepku "charitativní účely" má mnoho projektů, jak může člověk rozeznat ty s opravdovým zájmem pomoci od těch, které si na úkor pomoci dopomáhají k vlastním cílům?

V dnešní době se nedůvěra veřejnosti k neziskovýmm organizacím stupňuje a není se čemu divit. Pokud se člověk rozhodne finančně podpořit nějakou velkou organizaci, jen stěží se posléze dozví, co se s jeho penězi skutečně stane. Bohužel ve většině případů velká část příspěvku jde na fungování organizace a jen malá část se skutečně dostane k těm potřebným.

Mé projekty jsou vždy propojeny s občanskými sdruženími nebo asociacemi, které pouze zprostředkovávají transparentní sbírkové účty. Celý výtěžek je vždy do poslední koruny předán na potřebná místa nebo konkrétní rodině, která pomoc potřebuje.

S velkými organizacemi bohužel dobrou zkušenost nemám a tak se do nějaké další spolupráce s nimi nepouštím. Nechci však všechny házet do jednoho pytle, určitě se najdou i organizace, kterým se dá věřit.

Nezbytnou součástí vašich cest je i fotoaparát. Fotil jste před tím, než jste začal cestovat?

Dříve jsem fotil jen kompaktem na dovolených a na různých výletech. To se změnilo s koupí první zrcadlovky a s cestami na "vlastní pěst". Fotografii jsem zcela propadl.

Technika je obzvláště pro cestovatele velmi důležitá. Jakou jste zvolil, abyste cestoval co nejlehčeji?

Tento rok jsem hodně propadl ultralight cestování. Mám velmi odlehčenou celou outdoor výbavu, ale stále se "tahám" se zrcadlovkou. Dříve jsem s sebou bral na cesty většinou i tři objektivy a občas i stativ. Teď už cestuji pouze s jedním objektivem s poměrně univerzálním ohniskem 17-70 mm a velký stativ jsem nahradil GorillaPodem (malý stativ s ohebnými nohami, pozn. red.

Outdoor výbavu již odlaďuji na gramy a tak je nyní zrcadlovka to nejtěžší, co nosím. Zvláště při těchto dlouhých pochodech je váha znát, a proto pro další cestu zvažuji přechod na bezzrcadlovku.

Právě jste na pochodu po česko-slovenských hranicích, co je vaším cílem?

Mým cílem je během cesty maximálně šířit během příběh Emičky Zouharové (má dětskou mozkovou obrnu). Chci přitáhnout k projektu co nejvíce lidí a získat pro ni co největší finanční podporu pro nákladné rehabilitace. Také se snažím dostat více do povědomí lidí to, jak se k těmto případům laxně zachovají pojišťovny a stát. Snažím se i více popularizovat pěší chůzi a ukázat lidem krásy naší země a především šířit myšlenku cestování a pomoci.

Vidíte jistě mnoho krásného, které místo, z těch, jimiž jste již prošel, pro vás bylo nejfotogeničtější?

Těžko vybírat. Naše země je obrovsky rozmanitá, málokdo ví co vše tady máme. Téměř celé pohraničí je obklopené horami a hustými lesy. Na některých místech vám přijde, jakobyste byli někde v úplně jiné zemi. Velmi fotogenické je  České Švýcarsko, ale zatím mě zaujala téměř každá část republiky, kterou jsem procházel.

Jak vůbec upravujete fotografie na cestách?

Jelikož je cesta velmi fyzicky náročná (40 až 50 kilometrů denně), tak na nějaké zpracování fotografií nezbývá mnoho času a energie. Vše zpracovávám pouze v telefonu - kvůli váze se nemohu tahat s tabletem či malým laptopem.. Se zrcadlovkou fotím do RAWu a po dokončení cesty teprve ty nejlepší fotografie zpracovávám v počítači převážně v softwaru od Adobe. Postprocesing je pro mě poměrně důležitý, protože o svých cestách posléze pořádám promítání, tisknu kalendáře a velkoformátové fotky.

Neodmyslitelnou součástí vašich pomáhajících aktivit je i marketing, jak své projekty propagujete?

Za dobu, co se dobročinným cestám věnuji, jsem si už vytvořil poměrně slušnou "fanouškovskou základnu". Silným médiem je v tomto ohledu Facebook. Tam průběžně píši zápisky z cest a doprovázím je fotografiemi. Tím, že se jedná o dobročinné cesty, se pak mé stránky a příspěvky šíří samovolně dál sdílením.

Například moji letošní cestu po hranicích Československa sledují desetitisíce lidí. Mám i mnoho mediálních partnerů, pro které občas napíši nějaký článek či poskytnu rozhovor. V loňském roce se mnou natočila rozhovor známá komerční televize a i díky tomu si mě mnoho lidí s těmito cestami spojuje.

Jaké možnosti mají lidé, kteří by projekt rádi podpořili?

Projekt se dá podpořit mnoha způsoby. Cestu lidé mohou sledovat na mých facebookových stránkách Cesta za sny. Pokud o Emičku, tak ji mohou podpořit na sbírkovém účtě 2700501868/2010 variabilní symbol 111, který je založen u Asociace rodičů dětí s DMO.

Co když se k vám bude chtít někdo přidat, může?

K mé cestě se může kdokoliv připojit nebo uspořádat jakoukoliv další akci na podporu Emičky. Na mých webových stránkách www.cestazasny.com na mě lidé najdou kontakt a stačí mi zavolat nebo napsat a můžeme se na čemkoliv domluvit. Většinou bývám dostupný i na facebooku, takže mi lidé mohou zanechat zprávu i tam.

A co když bude někdo pomalejší než vy?

Bohužel lidé musí počítat s tím, že chodím poměrně rychle a velké dávky kilometrů, a tak je dobré zvážit, jestli si na to troufnou. Pokud ví, že nezvládnou celý den, mohou se mnou "popojít" třeba i jen pár kilometrů.

O autorovi

autor: Romana Marie Jokelová

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama