Fojtík: Tramping je svoboda. V Česku se máme úžasně, nechtěl bych být v Německu

Trampové ve světle blesku. Kniha fotografa Fojtíka mapuje současný český tramping
“Kennedy”, Čech, který v roce 1968 (na druhý pokus) utekl do Kanady, kde si splnil sen každého trampa a postavil si srub na Medvědím potoce v Yukonu.
Údolí řeky Sázavy, mezi trampy přezdívané Zlatá řeka, bylo jednou z destinací, kde si za první republiky bylo možné načerno postavit srub.
Kolébka celosvětového fenoménu - T. O. Ztracenka, kde více než před 100 lety vznikla stejnojmenná osada.
Tramp s přezdívkou Rumcajs nevynechal ani jeden ročník známého hudebního festivalu Porta.
Foto: Libor Fojtík
Marek Pros Marek Pros
11. 7. 2021 19:53
Čtyřiačtyřicetiletý fotograf Libor Fojtík pět let fotil trampy a jejich svět. Ve své knize a následné výstavě zachycuje život trampů v Čechách a na Moravě s cílem zdokumentovat podobu této specifické subkultury, do které sám patřil. "Česko je krásná země a i na malém kousku se dají objevit místa, kde nejsou lidi a člověk si najde divočinu," říká v rozhovoru.

V knize Trampové děkujete rodičům, kteří vás od dětství brali na čundry. Jak se vám vandry a tramping jako klukovi vůbec líbily?

Tenkrát to pro mě bylo nejvíc. Jako klukovi mi to přišlo dobrodružné, zažíval jsem na vlastní kůži to, o čem jsem si četl v knížkách od Setona a Jacka Londona. S rodiči jsme nikdy nebyli třeba v hotelu, prostě se řeklo, že se jede na vandr, a jelo se. Byl jsem hrdý na to, že nejsme jako ti mastňáci, že nejezdíme do kempů a hotelů, ale dokážeme si vystačit s málem v přírodě. 

Fotograf Libor Fojtík představuje v pražské Leica Gallery svou výstavu Trampové.
Fotograf Libor Fojtík představuje v pražské Leica Gallery svou výstavu Trampové. | Foto: Tomáš Vocelka

Co vám dodnes utkvělo v paměti, když na tu dobu zavzpomínáte?

Byla tam vždycky skvělá parta lidí. Rodiče měli spoustu kamarádů, kteří měli děti v mém věku, takže jsem se necítil nějak odtržený. A my jako děti jsme to braly jako super zážitek. Vyhovovalo mi, že děláme něco jinak než ta masa, že jsme v něčem trochu jiní. To se možná se mnou táhne až doteď, nikdy jsem nechtěl být součástí mainstreamu, do třiceti let jsem nosil dlouhé vlasy, nechtěl jsem nikdy zapadnout do stereotypu nebo pracovat v továrně, kde budu chodit od šesti do dvou makat u pásu.

Vandr a tramping je obrovská svoboda, a přestože se dodržují určitá nepsaná pravidla, je to velmi svobodomyslné hnutí, nejsou tam žádní instruktoři či vedoucí jako ve skautu. I díky tomu tramping přežil všechna období. Skauta třeba zakázali, protože se už jednalo o organizaci. Tramping je tak svobodomyslný, že nebylo koho zavřít nebo zakázat. 

Když jste pak začal v pubertálních letech chodit na vandry bez rodičů, lišily se v něčem?

Když se jelo na vandr, tak to bylo čisté. Nebral se žádný alkohol, nechtěli jsme jet na čundr, kde zajedeme v pátek do hospody, tam se opijeme a v neděli se vrátíme. Dělali jsme různé přechody a puťáky. V tom mě ovlivnili hodně rodiče a uvědomil jsem si to až teď s odstupem času, kdy jsem poznal spoustu jiných osad a partiček, které zůstávaly v kempu u ohně, pily a povídaly a nechávaly plynout čas. Tohle jsem moc nezažil. U nás to bylo jinak.

Trampové v galerii

Fenoménu trampingu, který zůstává jednou z největších českých subkultur, se věnuje nová výstava v pražské galerii Leica. Čtyřiačtyřicetiletý Libor Fojtík se fotografování trampů věnoval systematicky pět let a fotografoval je především kolem Sázavy, v Brdech, na Kokořínsku, Plzeňsku, v Moravském krasu, Beskydech a Vsetínských vrších. Výstava s názvem Trampové potrvá do 12. září.

"Na vandru si člověk mohl dát pivo už v 17 letech, bez rumu to taky nešlo…," stojí také ve vaší knize. Jak moc byl alkohol součástí čundrů?

Když jsem taťkovi řekl, že jedeme na vandr tam a tam, tak mě pustil, i když mi bylo 14 nebo 15 let. Vždycky se mě totiž potom zeptal, kde všude jsme byli a co jsme tam viděli, protože on ta místa znal. Musel bych mu lhát, kdybychom se místo toho někde vylili u hospody a nikam nešli. Možná díky tomu, že jsme tu svobodu a důvěru dostali, neměli jsme potřebu lhát. Když jsme řekli, že jedem na Malou Fatru, tak jsme jeli na Malou Fatru. A pokud chcete přejít pohoří, nemůžete se do toho vylít, protože ho potom prostě nepřejdete. Taťka by to navíc rychle prokoukl a příště už by mě nepustil.

Vydržely vám vztahy s tou partou z dětských let dodnes?

S polovinou party se znám už ze základky, seděli jsme spolu v lavici, ale to jádro sedmi osmi lidí je stálé dodnes. Pořád spolu jezdíme na výlety, vandry, skialpy nebo na vodu. Jsou skoro jako mí bráchové. Vím, že kdybych se dostal do průseru a potřeboval půjčit peníze, tak za kýmkoliv z nich můžu přijít a on mi půjčí nebo mě prostě vytáhne z bryndy. Když jsme spolu třeba podnikali, tak jsme si mezi sebou ani nepsali smlouvy, to bylo prostě dané. Co se řeklo, to platilo. To je hodně cenné, ne vždycky to dnes už tak funguje.

Máte dceru, vedete ji nějak k trampingu?

Přestože spoustu dětí vandrování bavilo, tak vždycky existovala skupinka, která to ráda neměla, a rodiče je přesto brali s sebou. A vlastně jim to celé zprotivili. Já bych moc nerad, aby to měla takhle moje dcera, takže ji do toho nenutím. Když jedeme na výlet, tak samozřejmě jede, a myslím si, že jede i ráda. Nechávám ji třeba rozdělat oheň, učím ji, jak se o sebe postarat v přírodě, a když uvidím, že chce, tak ji do toho zasvětím, ale nechci ji nutit. 

Momentálně neprahne po zelených hadrech a spaní pod širákem, ale je jí taky 11 let, třeba si k tomu jednou najde cestu. Jak se teď píše, že je populární vzít dodávku a cestovat, tak to ona už dělala ve starém kombíku. Ve dvou třech letech projela Albánii, Turecko, Gruzii a je to pro ni vlastně normální, takže si možná myslí, že to takhle mají všichni. 

Když jste všechny ty trampy viděl při focení, přišel vám tento způsob života stále přitažlivý?

Připomnělo mi to, že tu máme úžasná místa. Možná si ani neuvědomujeme, jak je Česko krásná země a i na malém kousku se dají objevit místa, kde nejsou lidi a člověk si najde divočinu. Je tu obrovská svoboda, máme se tu opravdu úžasně, nechtěl bych být v Německu nebo na Novém Zélandu - ten je sice krásný, strávil jsem tam půl roku, ale není to tak, že si vezmu batoh a půjdu si, kam chci, a přespím, kde chci. Což v Česku můžu. To je naprosto ojedinělé a doufám, že to ještě nějakou dobu vydrží. Bude to mizet, ale pořád tu máme obrovskou svobodu pohybu.

Dřív jsem měl tendenci jezdit pořád někam do světa a projel jsem všechno možné od východu po západ, ale focením a knížkou o trampech jsem se zase vrátil víc do Čech a na Moravu a mohl jsem strávit spoustu hezkého času i 50 kilometrů za městem a nepotřeboval jsem kvůli tomu jezdit přes půl světa. 

I trampové stárnou a už nespí na chvojí, ale na posteli v chatce se satelitem. Jak těžké je být starý tramp?

Je to těžké a i trampové, kteří dřív - třeba jako moji rodiče - poměrně razantně odsuzovali ježdění autem, tak dneska to auto mají, nebo mají na osadě i elektriku. Ale to k tomu prostě patří, například někteří z mladších se vůbec nechtějí k těm starým trampům s chatičkou a satelitem na střeše hlásit. My jsme to taky měli stejně, mí rodiče to měli stejně a tohle se zkrátka bude pořád generaci co generaci opakovat. 

Není důvod to tak ortodoxně řešit, stačí zůstat nohama na zemi. Nicméně když už někdo je echt skalní tramp, klobouk dolů, pár jich takových znám a ti by třeba nejeli na vandr autem, pořád jedou postaru. Ale těch už je minimum, 

Jaká sociální skupina lidí se mezi trampy objevovala? Spojovalo ty lidi něco?

Je tam široké spektrum lidí - od vysokoškoláků až po dělníky, nicméně střední třída je tam zastoupená víc, přece jenom lidi, kteří dělají svoji práci, která je hodně baví, tak nemají takovou tendenci, důvody i čas trávit každý víkend na vandru. Také je naplňuje, co dělají, a nepotřebují proto tolik utíkat. Zato když člověk pracuje ve skladu nebo ve fabrice a práce pro něj není úplně to pravé ořechové, tak co jiného má dělat než zdrhnout na víkend do přírody. Tak jsem to i zažil, většina trampů, co pamatuju, byla právě ta druhá část… A dneska to je úplně stejné. Tím ale nechci říct, že bych nepotkal na vandru nějakou starostku obce nebo profi muzikanta či manažera.

Trampů bývaly plné vlaky, teď jich ubývá. Hrozí trampingu zánik?

Myslím si, že tramping klidně dalších sto let přežije, určitě ne v té podobě, v jaké jsme ho znali, nicméně v každé době se tramping vyvíjel a každá generace ho viděla svým prizmatem. Určitě dostal na frak po revoluci, protože jsme tu byli celou dobu uměle držení v nějakém kotlíku, ze kterého nebylo možné utéct, a tak se nabízelo, že mu propadne hodně lidí, protože co jiného tady dělat než chodit do lesa. Jenže potom přišly nové sporty, adrenalin, outdoor, a na ně se zaměřila spousta lidí, kteří by třeba k trampingu jinak tíhli. Tramping je tím pádem víc individuální, nevzniká ani už tolik nových osad. Tramping ale přežije, bude jenom mít trochu jinou podobu.

Mohlo by vás zajímat: Samotáři v divočině: žijí tam i 50 let

Za radikální změnu odejít z civilizace nesou tito lidé následky, nemají informace, ale myslí si věci sami za sebe, některé příběhy jsou zničující | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 5 hodinami

Běloruský soud poslal na rok a půl do vězení novináře, měl urazit prezidenta a policii

Běloruský soud poslal na rok a půl do vězení novináře Sjarheje Hardzijeviče, kterého shledal vinným z urážky prezidenta země a pomluvy dvou policistů. S odvoláním na Běloruskou asociaci novinářů o tom informovala agentura AP, podle níž je verdikt součástí represí, které běloruské úřady rozpoutaly proti nezávislým médiím a obhájcům lidských práv. Hardzijevič vinu nepřiznal, obhajoba se hodlá proti rozsudku odvolat.

"Nemám s těmito zločiny nic společného, nepokládám se za vinného," prohlásil u soudu ještě před vynesením rozsudku padesátiletý novinář, který nyní musí rovněž zaplatit odškodné policistům ve výši 2000 běloruských rublů každému z nich (přibližně 17 000 korun) a státu poplatek 174 rublů (1500 korun).

Hardzijevič skončil před soudem kvůli obviněním v souvislosti se zprávami v chatovací skupině v aplikaci Viber, kterou někdo loni smazal. Jeho obhájci požadovali, aby bylo obvinění staženo kvůli nedostatku důkazů a kvůli nemožnosti prokázat trestný čin, píše AP. Co konkrétně v údajně urážlivé zprávě zaznělo, nicméně agentura ani asociace nespecifikovaly.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

USA předaly Rusku seznam diplomatů, kteří musí opustit zemi

Spojené státy předaly ruskému velvyslanectví seznam 24 diplomatů, kteří musí do 3. září opustit zemi. V rozhovoru pro magazín National Interest to řekl ruský ambasador ve Washingtonu Anatolij Antonov. Z jeho vyjádření není jasné, zda požadavek Spojených států vyvolal nějaký konkrétní spor, napsala agentura Reuters. Podle agentury TASS diplomaté odjíždějí kvůli končícím vízům. Mluvčí americké diplomacie označil velvyslancovy výroky za nepřesné.

"Téměř všichni odjedou bez toho, aniž by byli nahrazeni, protože Washington náhle zpřísnil postup vydávání víz," uvedl Antonov a zároveň prohlásil, že ruské diplomatické mise ve Spojených státech jsou "bezprecedentně omezovány" a restrikce se podle něj stupňují.

"Američtí kolegové jsou v tomto ohledu vytrvalí a kreativní. Vyhošťování diplomatů se tu a tam děje pod za vlasy přitaženými záminkami. Loni v prosinci ministerstvo zahraničí jednostranně stanovilo tříletý limit pro dobu nasazení ruského personálu ve Spojených státech, které - pokud je nám známo - neuplatňuje vůči žádné jiné zemi," nechal se slyšet ruský velvyslanec.

Zdroj: ČTK
Další zprávy