Ke stavbám, jako je oranžerie na Pražském Hradě nebo hotel Josef, brzy přibude administrativní budova A1 na Rohanském ostrově a do několika let snad i nová přístavba nemocnice U Apolináře. Nejočekávanějším projektem s typickým rukopisem "české královny architektury" je teď rezidenční čtvrť, kterou navrhla s kolegou Petrem Vágnerem ze studia AI - Design v místech bývalého Telecomu na pražském Žižkově. Zástavba se zvlněnou věží by měla nabídnout tisíc bytů, park i občanskou vybavenost.
Přestože má teď architektka v Česku několik projektů v pokročilé fázi schvalovacího řízení (včetně rekonstrukce ostravského mrakodrapu nebo mrakodrapu v Brně), dlouho se na "malém českém rybníčku" nemohla prosadit. Narážela na byrokracii, úřady, památkovou péči i UNESCO. Některé projekty skončily v šuplíku (Novoměstská brána), jiné musela i několikrát přepracovávat, včetně už zmíněné rezidenční čtvrti. "Byla jsem vychovaná k tomu, že když něco nejde, tak to člověk musí zkoušet znovu a znovu, než se to podaří," svěřila se architektka letos v únoru v pořadu Spotlight Aktuálně.cz. "Já se velice nerada vzdávám, mám úžasnou výdrž, i když nevím proč," dodala.
Rodačku ze Zlína ovlivnila Baťova architektura
Současné projekty Evy Jiřičné jsou charakteristické svou výškou, což ona sama vysvětluje snahou o budování kvalitního veřejného prostranství. "Osobně nemám zájem stavět výškové budovy, ale v některých situacích se jimi uspoří zelená plocha. Hustota zástavby, bohužel, není na architektovi, ale developerovi, který na to uspoří určitý objem peněz. Když se tedy jde lehce do výšky, je větší možnost udělat kvalitní veřejný prostor," myslí si architektka, která v roce 1968 nedobrovolně zůstala v Londýně a dodnes v něm částečně žije.
Slabost pro zeleň a veřejný prostor si vypěstovala v dětství. Na svůj rodný Zlín plný provizorní architektury dodnes ráda vzpomíná. "Děti žily v zeleni, což na mě samozřejmě udělalo neobyčejný dojem. A tak vždy, když vidím hustě zastavěné parcely, kde budovy nešlo zdvihnout do výšky tak, aby uvolnily trochu veřejného prostoru, mě to bolí," říká bývalá partnerka dnes už zesnulého autora Chobotnice Jana Kaplického.
Kdykoli přijede do Česka, což je v posledních letech vzhledem k výše popsaným realizacím mnohem častěji než dříve, cítí, že se vrací ráda. Oproti Londýnu ale v Praze vnímá, jak je hlavní metropole v některých věcech i třicet let od sametové revoluce pozadu. Vadí ji hlavně konzervace některých staveb z doby minulého režimu. "Neříkám, že se musí zničit, ale ty budovy se dají proměnit do stavu, v němž se dá žít. Myslím si, že pietní přístup k budovám z této doby neprospívá vývoji architektury. Řekla bych, že způsobem, jakým se tady plánuje, tak je člověk pořád ve svěrací kazajce," dodává.
Projděte si v galerii realizace z pera Evy Jiřičné.
