Práce na černo, dluhy kvůli sociálnímu a zdravotnímu pojištění a přílišná důvěřivost jsou jedněmi z nejčastějších potíží, s nimiž se lidé, kteří čerstvě opustili dětský domov, setkávají. Není to přitom tak, že by jim chyběly teoretické znalosti. "Co se týče třeba finanční gramotnosti, jsou až 'převzdělaní'," hodnotí manažer programu Patron Lukáš Talpa. Dětem v ústavní péči však často chybí praktická zkušenost a nejvíce asi možnost obyčejného "odkoukávání" od dospělých vzorů.
Do problémů se dostal také svěřenec patrona Martina Rosického, který je mu parťákem už šest let. "Poté, co dětský domov opustil, měl dobrou práci i bydlení, ale kvůli závislosti o ni přišel a hrozily mu i další problémy. Nakonec se ho podařilo stabilizovat," vypráví s tím, že nebylo vždy jednoduché svého svěřence kontaktovat. Několikrát za ním například musel přijet nebo zjistit, kde se vůbec nachází.
Program Patron
- Program Patron vzešel z aktivit Ligy otevřených mužů, která se jako organizace snaží o zkvalitnění života mužů či pěstování rovných příležitostí žen a mužů.
- Patron reagoval na poptávku po pozitivních mužských vzorech, které klukům z dětského domovy často chybí. Po třech letech se projekt rozšířil i na dívky a mladé ženy z dětských domovů.
- Program je určený pro dospívající mezi šestnácti a osmnácti lety tak, aby získali svého patrona či patronku dříve, než opustí dětský domov.
- Dvojice se vždy párují podle biologického pohlaví - patron pro chlapce a patronka pro dívku. "Seznámit osmnáctiletou slečnu se čtyřicetiletým otcem od rodiny by mohlo dělat neplechu," vysvětluje záměr manažer projektu Lukáš Talpa.
Role patrona tak podle něj není ani tolik časově, jako spíš psychicky náročná, a to zejména s ohledem na trpělivost a frustraci. "Největší úsilí je vydržet a snažit se ho zkontaktovat, protože z deseti telefonů zvedne jeden," říká s tím, že v obtížných obdobích má k dispozici supervizora, kterého mu Liga otevřených mužů zprostředkovává. Svému svěřenci byl oporou, když byl ještě v dětském domově a chtěl jej opustit nebo když řešil strach z nástupu do zaměstnání.
Důležité je pro patrony to, aby získali důvěru svých svěřenců, kterou si kvůli těžkým životním zkušenostem budují jen obtížně. "Hodně jsem u Dana stoupnul, když se dlouho neozýval a já jsem sedl do auta a přijel k děcáku. On věděl, že přijíždím, schoval se a čekal, jestli to vydržím, nebo vzdám." Právě tím si ho získal. "Viděl, že to beru vážně," říká Rosický.
Žádná teta, žádný brácha
Ve vztahu mladého dospělého a patrona je také přísně zakázané, aby dobrovolník za svěřence cokoliv platil, i kdyby šlo jen o limonádu. Odchovanci dětských domovů by se totiž měli se svým kamarádem chtít stýkat kvůli vzájemnému vztahu, nikoliv kvůli výhodám, které jim z toho plynou. Zásadní je, aby se setkali s úplně běžným mužem či ženou, kteří řeší obyčejné problémy a nepracují v pomáhající profesi. Jakkoliv to může znít banálně, právě takový kontakt je pro kluky a holky z ústavní péče vzácný.
"Sociální pracovníci a lidé v dětských domovech jsou vzdělaní v tom, jak s nimi pracovat, stejně jako pedagogové ve školách. Ale lidé 'z ulice' přicházejí se zdravým selským rozumem. Procházejí naším dvacetihodinovým školením, ale jinak jednají nezatíženi poučkami," vysvětluje Talpa smysl projektu. Důležité je také to, že se jedná o vztah jeden na jednoho, který je v ústavní péči rovněž vzácný - bez vychovatelů a vychovatelek či sourozenců.
Patroni a patronky se tak snaží mladé lidi zasvětit do běžných radostí a starostí. Vezmou je sebou třeba na úřad, do autoservisu, povídají si s nimi o práci. "Jsou tedy v učicím procesu, aniž to vědí. Další věc totiž je, že v dětském domově nevidí odcházet dospělé ráno do práce. Z původní rodiny zase nemusí mít naučené, že se pracuje na pracovní smlouvu. Často tam fungují v režimu brigád nebo peněz na ruku," vysvětluje Talpa.
Patroni chybí na Ostravsku či Ústecku
Aby se člověk mohl patronem stát, musí být starší třiceti let, nezbytné je stabilní zázemí a vysoká frustrační tolerance, která se ale obtížně měří, a tak je to do značné míry na posouzení každého dobrovolníka či dobrovolnice. Talpa dbá také na to, aby zájemce neprocházel dramatickou životní změnou, třeba narozením dítěte nebo rozvodem. "Patron není místo na to si něco dokazovat. Pokud někomu dojde, že se na to necítí, stejně mu poděkujeme, je to velmi zodpovědné rozhodnutí," říká.
Patronství není placené i proto, že projekt hledá vysoce motivované lidi. "Dobrovolnictví má své kouzlo a přitahuje zajímavé lidi. Za deset let se jich stalo patrony na 180. Vždy mě vykolejí, kolik skvělých lidí v republice je," chválí si Talpa. Momentálně spolupracují se 47 dětskými domovy a výchovnými ústavy po celé republice. Dětský domov ve výjimečných případech spolupráci odmítne. "Asi proto, že mají špatnou zkušenost s jinými rychlými projekty neziskového sektoru," hádá Talpa. "My ale fungujeme skoro 11 let," dodává.
Nedostatek patronů trápí právě ty regiony, v nichž je nejvíce dětí v ústavní péči, jako je Ostravsko či Ústecko. Je přitom potřeba, aby byl dobrovolník v maximálně hodinové dojezdové vzdálenosti, a tak se stává, že patron z Prahy dojíždí do Ústí nad Labem. "Snažíme se být v těchto oblastech aktivní, pořádáme setkání, přednášky, účastníme se akcí pro pěstouny s tím, že patronství může být nízkoprahovější než pěstounství," vyjmenovává manažer projektu. V Ústeckém kraji bohužel přesto stále neslaví úspěchy.
Osamostatnění zvládne maximálně půlka dětí
Stát v současnosti nemá tvrdá data o tom, jak je ústavní výchova úspěšná v začleňování mladých lidí do společnosti. "Snažíme se ale vycházet ze zkušenosti jiných neziskovek nebo samotných domovů. Ty říkají, že z deseti dětí zvládnou osamostatnění čtyři, maximálně pět. V projektu patron je to zhruba 71 procent. Úspěšnost pro nás přitom znamená, že mají zajištěné bydlení, klidně i na ubytovně, a stabilní práci se smlouvou, nebo alespoň na dohodu," říká Talpa.
Upozorňuje však, že dobrovolníci nemají čekat slova díků a leckdy se musí s nevyjádřeným vděkem smířit. Co jim tedy patronství může přinést? "Naučil jsem se mít radost z maličkostí, které se povedly, nehledě na to, že zítra to může být úplně jinak. Je to pro mě přátelský vztah napořád. Sám mi zavolal snad jen jedenkrát s tím, že má vážnou známost a chtěl by mi ji představit. To mě hřeje doteď a možná už navždy," říká patron Martin Rosický.
