Svou první židli slepenou rýží jste vytvořil zhruba před rokem v rámci bakalářské práce. Nerozpadla se?
Nerozpadla, mám ji doma a většina spojů pořád drží. Přišel jsem sice na to, že nohy jsou konstrukčně trochu problematické, ale to byla spíše má neznalost než slabost lepidla. Rýžové lepidlo má trochu odlišné vlastnosti než ta chemická, zejména ohebnost. Druhá generace židlí má spoje zajištěné dřevěnými kolíky. Ta už vydrží všechno.
Vyhrál jste s ní mezinárodní soutěž Ein&Zwanzig, díky které jste se dostal do Milána. Jaké jste měl ohlasy na nejsledovanějším veletrhu designu?
Ohlasy byly skvělé, velice pozitivní. Dost mě to nabudilo.Velkou výhodou bylo to, že se organizátoři Ein&Zwanzig o všechno postarali. Já jsem v podstatě přijel do Milána a veškerá instalace byla hotová, stačilo jen pohnout židlí a vše pochválit. Teď po pár týdnech se ukazují další plody vystavování během milánského veletrhu. Prestižní britský magazín Clippings mě zařadil do výběru vycházejících hvězd designu. V závislosti na tom se začínají ozývat další noví zájemci.
Když jsem si prohlížela vaše produkty, nepoznala jsem, že jsou něčím zvláštní, jsou velice minimalistické…
Je pravda, že ty rozdíly nejsou na první pohled rozpoznatelné. Většina podobných ekologických projektů působí více jako manifest, ale pro běžnou praxi jsou téměř nepoužitelné. Chtěl jsem, aby si lidé dokázali představit, že si židli koupí domů tak jako jiný nábytek. Je ale pravda, že se často setkávám s tím, že si lidé nepřečtou doprovodné popisky a pak nechápou, co je na mém nábytku tak výjimečné. Stalo se to prý i při výběru výherců soutěže, porota si prohlížela fotky, ale nečetla si můj doprovodný text. Kdyby se o něj nezajímal jeden z porotců, ani bych se nedostal do užšího výběru.
Proč jste se rozhodl věnovat se průmyslovým lepidlům? Je to přece velký detail v designovém odvětví…
Táta je vyučený truhlář. Za domem máme velkou truhlárnu. Když jsem byl malý, trávil jsem tam hodně času a učil se od táty různé techniky a práci se dřevem. Posledních pár let jsem se ale začal hodně zajímat o ekologii a udržitelnost tak jako většina lidí mé generace. Velkou zásluhu na tom měla hlavně moje přítelkyně. Postupně jsem začal zjišťovat, s jakou neúctou ke dřevu přistupuje dřevozpracující průmysl. Tím, že na něj aplikují laky a průmyslová lepidla vyráběná z ropy, ničí jeho udržitelnost a možnost návratu do cirkulárních systémů.
A nábytek pak asi také rychleji hoří.
To ano. Lepidlo vyráběné z ropy navíc obsahuje zdraví škodlivé látky, jejichž výpary pak dýcháme v našem interiéru. Nejhorší ze všeho jsou některé typy deskových materiálů na bázi dřeva, které obsahují hodně lepidla. Když jsem byl na stáži v Belgii, bydlel jsem na hausbótu, jehož interiér byl obložen OSB deskami. Trpěl jsem tam ošklivým ekzémem a to mě utvrdilo v přesvědčení pokračovat v hledání a propagaci alternativ. Pro citlivé lidi, ale hlavně malé děti jsou průmyslová lepidla jako jed a mohou být katalyzátorem mnoha onemocnění.
Proč jste si k lepení nábytku vybral právě rýži, a ne třeba klih, který se u nás dříve používal?
Předcházel tomu dlouhý proces zkoušení a testování. S klihem se mi špatně pracovalo, rychle tuhne a dost zapáchá. Vyrábí se ze zbytků kůží a kostí zvířat. Nedokážu si představit, že bych ho zavedl do sériové výroby. Z dlouhodobého hlediska je to neudržitelné, ale také eticky zvrácené. Navíc v případě, že lidstvo omezí spotřebu masa a mléčných výrobků a přejde na větší podíl rostlinné stravy, bude produkce těchto lepidel problematická.
Nicméně někdo váš postup může vnímat jako plýtvání jídlem…
Na jednu židli je potřeba velice málo rýže, zhruba jedna menší hrst. Když
přestaneme plýtvat jídlem a omezíme živočišnou produkci obecně, přestaneme zabírat zemědělskou plochu a budeme mít místo pro pěstování organických alternativ. Všeho ale s mírou. Krajina plná řepkových polí se kdysi také ukazovala jako dobré řešení plnění závazku snižování emisí. Musíme hledat ta řešení, která jsou v souladu se zdravým rozumem, a směřovat k nim.
Dovedete si představit, že by rýže nahradila lepidlo ve velké průmyslové výrobě?
Dovedu si představit mnoho užití, kde by se mohla uplatnit. Musím ale ještě přijít na to, jak k výrobě lepidla použít technologie a celou výrobu zefektivnit. V počáteční fázi experimentování vyžadoval celý proces mnoho ruční práce, a tak bylo náročné vyrobit lepidlo ve větším množství. Celá výroba vypadala spíš jako tradiční či řemeslné zpracování, což je poněkud vzdálené od mé představy mít vhodnou alternativu k chemickým lepidlům. Teď přemýšlím, jak do procesu zapojit technologie. Ty a velká míra automatizace by měly přispět k efektivnějšímu využití lepidla.
Jak vlastně vypadaly vaše první experimenty? Vzal jste hrnec a uvařil si rýži?
Vlastně ano. Musel jsem pracovat způsobem pokus omyl. O tom, jaké má rýže vlastnosti jako lepidlo, totiž nebyly žádné publikace. Na zmínku o technice jsem přišel v rámci jedné internetové diskuze. Až při podrobnější rešerši jsem zjistil, že samotná technika se jmenuje Sokui. Je to tradiční způsob, který Japonci používali na lepení rukojetí k samurajským mečům. To ale byly veškeré informace, které jsem měl. Podrobnosti se mi nepodařily zjistit ani přes Česko-japonskou společnost, ani přes japonské kamarádky.
To, co v rýži tak dobře lepí, je škrob. Zkoušel jste uvařit i brambory?
Zkoušel jsem různé škroby, v Anglii působí dvojice designérů, která škrob získává z bramborových slupek a využívá ho na výrobu desek. Odřezky berou od firmy, která vyrábí hranolky. Pro mě má ale rýže lepší vlastnosti, lepidlo z ní je odolnější. Přišel jsem i na to, že čím méně použiji vody, tím je lepidlo silnější. Zkouším teď proto novou techniku, která je inspirována knedlíčky mochi vařenými v páře. Vytvořil jsem z toho svou první překližku.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, je možné, že za pár let budeme v kavárnách sedět na vašich židlích?
Za chvíli bych se měl začít věnovat diplomové práci. Chtěl bych navrhnout sérii, která by byla finančně dostupnější. Rád bych se zaměřil na nábytek do veřejných interiérů, musím ale zohlednit jejich větší vytížení a tomu přizpůsobit i design. Chtěl bych vytvořit katalog s co největším spektrem nábytku. Další možností je, že vyrobím hračky, postýlky pro miminka a prvky pro malé děti, které jsou na chemické látky citlivější. Snažím se také navázat spolupráci s českými firmami, aby má produkce měla nějaký širší dopad. Letos v létě bych chtěl kvůli tomu navštívit i Japonsko. Můj kamarád a bývalý spolužák je tam teď na stáži. Společně bychom chtěli cestovat a navazovat kontakty s místními řemeslníky a mistry.
