Praha - Petr Freimann je terénní sociální pracovník. Kromě toho, že roznáší v zimě bezdomovcům deky či horké kafe, se zájmem vyslechne jejich příběhy. Rádi by je s někým sdíleli, ale většina lidí s nimi nechce mít nic společného a obchází je obloukem.
Jednoho dne napadlo Freimanna sepsat jejich osudy do knihy. "Do jisté míry mě to napadlo spontánně. Když vylezl pan Bureš na Palmovce ze křoví a začal nám vyprávět, rozhodl jsem se zapisovat poznámky," líčí.
Čtenářům teď nabízí skutečné příběhy ze zimního putování sociálního pracovníka pražskými ulicemi během terénního programu, který Praha zřídila s ohledem na kritické období zimy.
Má to malý háček. Na vydání knihy "Příběhy (z) ulice" nemá peníze, proto se snaží vybrat 88 tisíc korun přes web HitHit. Z každého příspěvku jde padesát korun na konkrétního bezdomovce a knihu by na principu Nového prostoru měli rovněž prodávat sami bezdomovci a přivydělat si tak. "Jde tak o víc než jen o knihu," dodává Freimann.
S bezdomovci kamarádím, říká Bára Hrzánová
Na podporu projektu byl natočen krátký klip. Hlavní roli v něm ztvárnila herečka Bára Hrzánová. Zahrála si s amatérským divadelním souborem bezdomovců Bohémové. K nim se spontánně přidal celý "komparz", natáčelo se totiž v pověstných Vrchlického sadech před Hlavním nádražím.
"V momentě, kdy jsem se objevila v tom parčíku, všichni bezdomovci i s rodinami se začali srocovat a volat na mě: ‚Báro, Báro, ahoj!‘ S některými jsme totiž kamarádi. Všichni se se mnou chtěli podělit o dojmy, o pití, o cigarety, chtěli se mnou sdílet prostor, hrát, tančit, zpívat a objímat se, takže z toho nakonec byl moc pěkný happening,“ líčí Hrzánová své zážitky z natáčení.
Freimannův projekt se nejmenuje "Bezdomovci", nýbrž "Bezpřístřešníci". Knížka si totiž klade za cíl nestigmatizovat. "Ať soudíme, ale až po tom, co poznáme. A bezdomovci mají čistě negativní konotaci - zato takový bezpřístřešník, to je hnedka lepší," usmívá se autor.
Právě o dřevěnou ceduli s nápisem Bezpřístřešníci zakopává v klipu Bára Hrzánová. Poselstvím videa je myšlenka "Klopýtnout může každý a je to snazší, než si myslíte".
Bezdomovcům možná i trochu závidíme
Knihou Příběhy (z) ulice chce autor přimět čtenáře k zamyšlení a třeba poopravit některá stereotypní mínění společnosti o lidech bez přístřešku. To by se dalo v neidealizované zkratce shrnout slovy "Můžou si za to sami a smrdí!".
"V knížce píšu, že jim možná i trochu závidíme - nemají budíčky, hypotéky, celý den sedí na lavičce - a my je míjíme s jazykem na vestě," směje se Petr Freimann a dodává: "Nechci tvrdit, že mezi bezdomovci není spousta parazitů, ale chci tvrdit, že je mezi nimi i spousta těch, kteří bezdomovci jsou, i když 'nesmrdí' a smrdět nechtějí."
A to, zdá se, začíná chápat i česká společnost. V kurzu jsou projekty snažící se dostat lidi z ulice zpět do běžného života. Například podnikatel Vojtěch Sedláček, vytvářející pracovní místa pro lidi s handicapem, loni rozjel projekt Nejdřív střecha. Nabízí bezdomovcům, kteří ještě mají šanci na návrat do společnosti, měsíc zdarma střechu nad hlavou.
"Ať je to jakákoliv aktivita, důležitá je změna smýšlení - tedy si vůbec připustit, že mezi bezdomovci můžeme najít nějaký potenciál, který se, vlastní vinou, či osudem, někam zakutálel. A my máme odhodlání ho hledat a těm lidem tak pomoct," říká k těmto projektům Petr Freimann.
Univerzální recept na bezdomovectví podle Báry Hrzánové neexistuje. "Kdybych ho znala, dostala bych Nobelovu cenu míru," směje se. Člověk by prý měl ale začít tím, že bude chodit po ulici s očima otevřenýma a bude se snažit pomoci, tam kde je to potřeba, tedy nejen bezdomovcům.
"Dívat se, jestli někdo nepotřebuje zvednout, když někdo nehybně leží, tak jestli dýchá, případně mu aspoň zavolat sanitku."
Máme vše, ale mračíme se
Ulice je podle autora dobrou terapií pro běžné životy. Člověk se může zamyslet třeba nad tím, proč se pořád mračí, když mu relativně nic neschází, zatímco bezdomovec, který se v noci klepal zimou, se může smát.
"My oproti nim máme svou postel, tekoucí vodu a topení, ale jsme pořád nešťastnější a nešťastnější, protože třeba naše firma zrovna neroste, moje akcie zaznamenaly pokles," tvrdí Bára Hrzánová a říká, že v důsledku potřebujeme i my bezdomovce, nejen oni nás. "Dávají nám možnost otevřít srdce, sáhnout do peněženky a darovat jim bezpodmínečně peníze. Pomohou nám uvědomit si, že jsme na tom natolik dobře, že můžeme přispět a pomoci někomu jinému."
Bezdomovci se často chtějí podělit o svůj příběh, obhájit svůj současný stav. Lidé je však míjejí obloukem a odhánějí je. Ne tak Bára Hrzánová. Snaží se je vyslechnout, popovídat si s nimi. S některými se skamarádila a navštěvuje je na jejich místech po Praze. Ví od nich, že pád na ulici je velmi snadný. "Bezdomovci cítí tlak společnosti, cítí, že je na ně nahlíženo jako na méněcenné, jako na někoho, kdo si za vše může sám. Stačí se ale špatně rozvést, dostat výpověď z práce, přehlédnout jednu úřední obálku."
Na dotaz, zda jsou v jeho knize popisované osudy především smutné, nebo mají některé i šťastný konec, Petr Freimann odpovídá: "Jako šťastný příběh lze brát i to, když dáte někomu, kdo se klepe na zastávce, teplé kafe a prohodíte s ním pár slov, natož když ho nebo ji odvezete do tepla. Smutné je ale sledovat, jak se na lidech ulice postupně podepisuje."
Stejnou zkušenost "z terénu" má i Bára Hrzánová. "Na ulici se stárne hrozně rychle. Za několik měsíců tu lidé zestárnou o několik let. A myslím, že to největší strádání a nejhlubší vrásky nezpůsobuje nedostatek jídla, ale nedostatek lásky a objetí."
