V německém Pirmasens zmizely mezi lety 1960-1967 tři děti za identických okolností - vždy v pátek, na stejném místě a beze stopy. Walter Broschat, Klaus-Dieter Stark a Eveline Lübbertová se stali obětmi nevyřešené záhady, která odstartovala první kriminalistické profilování v Německu. Jediný podezřelý - poustevník Günter Justus - byl u soudu osvobozen. Pravdu dodnes nikdo nezná.
Trvalé stíny
Zmizení tří dětí z Pirmasens zanechalo trvalé jizvy nejen na rodinách obětí, ale na celé městské komunitě. Rodiny obětí nesly dlouhodobé trauma a frustraci z nedostatku odpovědí. Případ ilustruje limity tehdejší kriminalistiky, kdy neexistovaly DNA analýzy, kamerové systémy či digitální stopy, které dnes tvoří základ moderního vyšetřování.
Pro německou kriminalistiku představoval případ přelomový moment - Ernst Fischer se svým systematickým profilováním pachatele položil základy moderních vyšetřovacích metod, které se později staly standardem. Paradoxně se však metoda, která měla přinést spravedlnost, stala předmětem kritiky, když soudce Adolf Schnarr při osvobození podezřelého uvedl: "Nemohu tohoto muže odsoudit pouze na základě toho, že odpovídá profilu možného pachatele".
Otázky, které případ vyvolává, přesahují rámec samotného zločinu: Může být člověk odsouzen pouze na základě psychologického profilu? Jak moc má veřejné mínění ovlivňovat soudní rozhodnutí? Walter, Klaus-Dieter a Eveline patří mezi ty, jejichž příběh skončil jinak - mezi řadami těch, kteří odešli a už se nikdy nevrátili.
