Lesní podivín
Z tisíců prověřovaných mužů postupně zůstávali jen ti, kteří odpovídali stále více charakteristikám pachatele "X". Nakonec zbyly pouze dvě osoby - promítač místního kina, který měl nakonec prokázané alibi, a druhou byl Günter Justus, dvaačtyřicetiletý příležitostný dělník známý po celém městě.
Justus představoval fascinující paradox - na jedné straně perfektně odpovídal vytvořenému profilu, na druhé straně ho všichni místní považovali za neškodný místní originál. Pocházel z klenotnické rodiny, studoval filozofii a psychologii, ale po diagnostikování schizofrenie v roce 1954 se rozhodl žít jako poustevník v lesích kolem Pirmasens.
Přespával v rozpadajících se bunkrech ze Siegfriedovy linie, živil se příležitostnými pracemi a navzdory svému odcizení od civilizace pomáhal místním dětem s domácími úkoly, vypravěl jim příběhy u ohně a učil je plavat v místních rybnících. Místní ho znali jako naboso chodícího samotáře s divokou hřívou, který jen občas vyrazil do města pro nejnutnější potřeby.
Paradoxně právě jeho reputace "neškodného podivína" ho dělala ideálním podezřelým - nikdo by si nepomyslel, že by někomu ublížil, a zároveň měl volný přístup k dětem i jejich důvěru. Fischer rapidně zjistil, že Justus neměl v páteční dny práci, často se zdržoval v okolí jezera Eisweiher poblíž výstaviště a co bylo nejdůležitější - osobně znal všechny tři zmizelé děti.
