"Tady se to stalo. Na téhle trati jsem si před dvěma lety během závodu všiml, že mám nezvykle slabou pravou nohu. Už ten den ráno jsem měl problém vyjít do schodů. Cestou domů autem jsem pak pravou nohou nemohl správně trefit plyn a brzdu," prohodí zamyšleně Alexandr Nosek. Stojíme společně na startu mushingového závodu v Břežanech v Pošumaví. Alex sedí připravený na svém terénním biku, já držím za postroj jeho psa, který je ke kolu připoutaný speciálním odpruženým vodítkem.
Za chvíli se společně vydají na pět kilometrů dlouhou trať. Motivace zajet co nejlépe je veliká: jsme na kvalifikačních závodech na blížící se mistrovství světa v individuálním mushingu. Pro Alexe Noska ale ten nejdůležitější závod začal už před dvěma lety, když si pár dní po zmiňovaných potížích vyslechl zdrcující diagnózu: Astrocytom čtvrtého stupně dříve označovaný za glioblastom. Nádor na mozku, kterému se bez nadsázky přezdívá terminátor mezi nádory. "Podle tehdejší prognózy jsem tu už neměl být. Dneska jsem se zřejmě podruhé narodil," dodá dnes čtyřicetiletý sportovec. Vzápětí se on i jeho psí parťák vydávají na trať.
Kvalifikace se mladému lékaři z Vysočiny a jeho ohařímu kříženci Lokimu vydaří. O necelé dva měsíce později se proto potkáváme znovu. Tentokrát na Pardubickém dostihovém závodišti, kde zrovna probíhá mistrovství světa v individuálním mushingu. Alex s Lokim už mají své dva závodní dny za sebou, a tak si ve slábnoucím podzimním slunci vychutnáváme kávu. A bavíme se o věcech, ke kterým by mnozí volili spíše sklenku něčeho ostřejšího.
"Už z povolání jsem podle příznaků tušil, že půjde o nějaký centrální problém. Věděl jsem, že to nebude prkotina. Tak vážná diagnóza mě ale v tu chvíli nenapadla. Říkal jsem si, že to třeba bude roztroušená skleróza, nebo alespoň stav, který půjde rozumně léčit," popisuje Alex, který v Polné na Vysočině provozuje společně se svým otcem ordinaci praktického lékaře.
"Relativně krátce po závodech se náhle uvolnilo okno na magnetickou rezonanci, tak jsem tam ještě k večeru po práci zajel. Sestřička se mi omlouvala, že jelikož není přítomen žádný lékař, nemůže mi píchnout kontrastní látku, a tak že uděláme pouze standardní rezonanci. Když se zhruba v půlce vyšetření objevila s kamennou tváří a s tím, že mi nakonec tu kontrastní látku píchnout musí, řekl jsem si: ‚Tak to je v prdeli.‘"
Bohužel, v následujících momentech se ukázalo, že není daleko od pravdy. "Astrocytom, který vyšetření odhalilo, je nádor odolný vůči standardní léčbě. Prakticky to znamená, že tomu, kdo je s ním diagnostikován, není pomoci," přiznává Alex, který se kromě vlastního šoku musel ve stejném okamžiku vypořádat s tím, jak diagnózu oznámí svým nejbližším.
"Na vyšetření jsem přijel autem, na zpáteční cestu ze špitálu už mě ale za volant nepustili. Zavolal jsem proto tátovi s tím, že jsem v nemocnici a potřeboval bych, aby pro mě přijel. Seděli v tu chvíli s mamkou někde v restauraci a jedli těstoviny. Říkal jsem jim, že mám nádor na mozku a oni na to, že teď nemůžou, že večeří. Zkrátka vůbec nechápali, co se jim snažím říct."
Na otázku, jak diagnózu sdělil své partnerce Tereze, Alex odpovídá pokrčením rameny. "Myslím, že jí volala mamka ještě z auta cestou z nemocnice. Byl jsem za to rád. Když jsme přijížděli domů, Terezka stála za branou, chytla mě a říkala něco v tom smyslu, že to bude dobrý, že to zvládneme. Ještě v tu chvíli jsem si myslel, že to tak opravdu bude. Říkal jsem si, že další den ráno vstanu a půjdu do práce. Myslel jsem, že život půjde dál a bude jako dřív. Jenže nebyl," přiznává po chvilce odmlky.
Diagnóza, která Alexe potkala, vyžadovala okamžitý zásah. "Týden nato mě čekala operace u pana profesora Netuky, velmi nadaného operatéra na tento typ nádoru. Zároveň s tím se náhodou sešlo, že u zákroku asistoval i můj spolužák z medicíny," odlehčuje situaci Alex. Vzápětí ale zvážní a pokračuje: "Hned jak jsem se probral z narkózy přišlo první zklamání. Lékaři mi narovinu oznámili, že se nádor nepodařilo odoperovat celý. Byl prostě příliš blízko motorických drah, a pokud by překročili hranici, kterou si před zákrokem stanovili, hrozilo by mi ochrnutí."
Zrádnost astrocytomu pak Alex ilustruje na tom, že i kdyby se podařilo nádor vyoperovat celý, neznamenalo by to úplné vyléčení. "Je to něco jako pavučina, která prorůstá mozkem. Nemá jasné hranice, a proto je prakticky nemožné jej celý chirurgicky odstranit," vysvětluje. Po zákroku a řadě vyšetření tak Alexovi zcela instinktivně vyvstala na mysli otázka: Kolik mám času?
"Po pravdě mi na to nejdřív nikdo nechtěl odpovědět. Nakonec jsem dostal orientační rámec: pět až deset let. Když pak přišly výsledky z histologie, odhad se snížil. Ukázalo se totiž, že jde o agresivnější variantu nádoru, než si lékaři původně mysleli. Laicky řečeno, bylo to ještě horší, než všichni čekali. Poslední prognóza tak zněla, že mám asi dva roky života."
Místo pohřbu raději na mistrovství světa
O dva roky a jeden den později zní z tlampače na dostihovém závodišti v Pardubicích: "A na trati už máme dalšího českého reprezentanta Alexe Noska." Stojím v tu chvíli v zatáčce asi kilometr od startu. O chvíli později se kolem mě v závěsu za letícím Lokim skutečně Alex prožene. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že na kole sedí člověk, který měl být podle lékařských prognóz po smrti. Místo toho vidím šlachovitého cyklistu, který si v kategorii bikejoringu mužů nad 40 let dojede mezi světovou elitou pro konečné 11. místo.
V tuhle chvíli se samozřejmě nabízí další otázka: jak je to vůbec možné? Pokud zněl verdikt lékařů po zákroku tak závažně, jak to, že se pacient prohání na kole za psem a na první pohled vypadá, že je v životní kondici? "Možná štěstí, možná vůle," usměje se instinktivně Alex. "Třiatřicetkrát jsem musel na radioterapii. Člověk je po ozařování unavený. Ne že by to bolelo, spíš se cítíte úplně vysátí. Postupně jsem si pak začal o té nemoci načítat víc, než co jsem věděl jako běžný praktik. Snažil jsem se najít nějaký alternativní způsob, jak postupovat dál."
V Česku se svým pátráním pohořel, ve světě ale Alexovi přece jen svitla malá naděje. "Chtěl jsem jít do hloubky problému. Najít možnost, že by někde mohla probíhat klinická studie, do které by mě vzali. Takové studie bývají často hrazené farmaceutickými firmami. Tady v okolí jsem bohužel nic nenašel. A pak jsem narazil na privátně hrazenou imunoterapii v Německu, v Tübingenu." Automaticky tak přišla další otázka: kde sehnat peníze na léčbu, když ji nehradí pojišťovna?
"Snad na tom jako národ nejsme tak špatně"
"Částku jsme zázračně vybrali během dvou dní na platformě Donio. Byl jsem skeptický, absolutně jsem nečekal, že by to někoho mohlo zajímat. Češi jsou zkrátka extrémně štědří. Dodnes se setkávám s příběhy lidí i v zahraničí, v mnohem bohatších zemích, kde jsou pacienti stejně nemocní jako já. Vybrat takový obnos peněz se jim přesto daří podstatně hůř. Snad nejsme jako národ úplně ztracení," dojímá se Alex, který díky tomu mohl do programu nastoupit.
"Nejdříve bylo nutné do Německa poslat na genetickou analýzu vzorek mého nádoru zalitý v parafínu. Na základě toho mi pak začali vyrábět vakcínu takříkajíc na míru. Teď jsem ve fázi, kdy mám předplaceno čtrnáct vakcín a za sebou již třináct aplikací. Zbývá tudíž poslední a pak mi řeknou, jestli v tom pokračovat, nebo ne."
Zároveň s tím, jak se Alexova prognóza postupně upřesňovala a plán léčby rozšiřoval, začali doma společně s partnerkou Terezou řešit i věci, které se do lékařských zpráv nevejdou, ale přesto určují, jak bude jejich život v budoucnu vypadat. Začali hledat způsob, jak dál žít. A klást si otázku, jestli k tomu může patřit i dítě. Nakonec se k tomu podle svých slov rozhodli přistoupit zcela pragmaticky.
"Oba jsme se s partnerkou shodli, že by byla škoda nemít dítě. Zároveň jsme museli myslet i na to, že kdybych umřel, ona nebude mít už tolik času a prostoru sblížit se s někým dalším," odmlčí se na chvíli Alex. Působí v tu chvíli naprosto vyrovnaně, uvědoměle a zároveň laskavě. "Možná je to sobecké, ale přál jsem si, aby tady po mně něco zůstalo," dodá nakonec. Partnerům se tak v mezičase narodila dcera Ester. "Samozřejmě, že je to pro mě najednou další obrovská motivace - a teď nechci říct bojovat, protože nemám rád ten častý narativ boje s rakovinou. My s rakovinou nebojujeme, my s ní žijeme. Takže dcera je pro mě velkou motivací žít co nejlépe, co to jde."
Člověk musí mít plán
Zatímco Loki zpomaluje za cílovou čárou, Alex sedí na kole a zhluboka dýchá. Každý nádech je připomínkou toho, co by kdysi považoval za samozřejmé. Nemoc Alexe podle jeho slov naučila lekci, kterou žádný výsledek na závodní trati nemůže nahradit. "Pochopil jsem, že život je série okamžiků, a jediný, který můžeme opravdu ovlivnit, je ten přítomný. Tady a teď," říká.
"Zároveň si uvědomuji, že musím mít i plán. Nebo aspoň nějaký jeho rámec. Není to o tom, že přežiju - je to o tom, že žiju s plným vědomím, proč tu jsem." Každý trénink, každý závod, každé odpoledne s dcerou se tak stává součástí jeho osobní strategie přežití - strategie, která je zároveň životní radostí.
Vědomí, že život může být křehký, proměnilo i Alexův přístup k práci. "Musel jsem převzít část praxe po tátovi, když onkologicky onemocněl," vysvětluje. "Najednou jsem za své pacienty odpovědný nejen jako lékař, ale i jako člověk, který ví, co znamená, když vám jde skutečně o život. To je pro mě teď docela dobrý plán - vědět, že když někdo pomohl mně, můžu ze své pozice pomoci někomu dalšímu."
Život je jinde
Nakonec se vrací tam, kde to všechno začalo: na startovní čáru stále málo známého, ale na popularitě nabírajícího sportu: individuálního mushingu. Téměř šeptem, jako by vyslovoval něco samozřejmého a přitom životně důležitého, polemizuje: "Hon za úspěchem by se neměl brát tak vážně," říká. "Nejde o výsledky. Je to hlavně o radosti z pohybu - ať už se psem, nebo bez. O radosti z toho, že vůbec můžeme."
Zastaví se, hledá slova, ale vlastně je nepotřebuje. "Nikdo z nás neví, co bude zítra. A to, co bylo včera, už nezměníme. Psi tohle chápou líp než my, žijí tady a teď, neohlížejí se a nepředbíhají. To mě inspiruje. Když chci žít dobře, měl bych žít jako pes. Přítomně. S radostí. Bez toho, abych neustále řešil, jestli jsem byl o vteřinu rychlejší nebo co si o mně kdo myslí."
Mluví klidně, bez patosu. Každé jeho slovo však nese váhu někoho, kdo opravdu stál na dně. "Rozpadl jsem se na atomy," řekne a nevypadá to jako metafora. "A teď se znovu skládám. A zjišťuju, co je důležité a co není." Chvíli přemýšlí, pak se usměje tím zvláštním, tichým úsměvem lidí, kteří se smířili se skutečností, ale nevzdali se naděje. "Možná mám nějaké handicapy kvůli nemoci a léčbě," pokrčí rameny. "Ale možná nakonec žiju spokojenější život než předtím."
A v tu chvíli je jasné, že všechno, co říká o radosti, přítomnosti a nadhledu, není poučkou ani útěchou z nějaké příručky pro šťastnější život. Je to zkušenost vydřená strachem, bolestí i nesnesitelnou nejistotou - a přesto překvapivě lehká. Alex neslibuje, že všechno dobře dopadne. Jen nabízí jiný způsob, jak být: dívat se dopředu, ale stát pevně v přítomném okamžiku. Neřešit každou vteřinu, každý pohled zvenčí. Dovolit si radost. A žít. Protože někdy je právě tohle víc než jakýkoliv vítězný doběh do cíle.