Ve svých výzkumech se zabýváte mimo jiné kvalitou života neheterosexuálů v Česku. Co je nejčastěji trápí?
Řekl bych, že je trápí stejné problémy jako většinu populace. Obecně žijeme ve století, ve kterém se duševní zdraví začíná dostávat do popředí, ale pořád se o něj nedokážeme pořádně postarat a psychické problémy bývají stigmatizovány. Lidé, kteří dospívají v heterosexuálním prostředí s tím, že jejich sexualita je odlišná, se musí vyrovnávat hned s několika věcmi. Jednak se svými vnitřními pocity, tím, že se cítí odlišní od zbytku "normativní" společnosti a pak samotným coming-outem. To u nich vytváří mnohem větší tlak na psychiku a může vést k častějšímu výskytu některých duševních problémů - od depresivních stavů, problémů se zvládáním emocí, úzkostí po problémy sociálního a interpersonálního původu. Například po zkušenosti s homofobní šikanou ve škole se mohou začít stranit kolektivu.
Z důkazů získaných ze zahraničních výzkumů víme, že existuje až trojnásobně větší inklinace k různým duševním problémům, včetně jejich souběhu. Jedním z jejich nejčastějších důsledků je pak i vyšší riziko sebevražd. Celosvětově analýzy mluví o tom, že riziko sebevraždy je u LGBTQ lidí zhruba trojnásobně vyšší než u heterosexuálních lidí, zvláště pak u dospívajících.
Jak je možné dospívajícím jejich vyrovnávání se sexualitou ulehčit?
Většina lidí je a bude heterosexuální, avšak musíme také chápat, že neheterosexuálních lidí je zhruba pět až deset procent populace. Jde především o to, nepřehlížet tento fakt. Prevence může být rozsáhlá, základy spočívají v rodině, škole, lékařské péči a celospolečenském nastavení. Obecně bych řekl, že je potřeba co nejvíce normalizovat neheterosexuální variantu. Tedy hovořit o tom, že odlišná sexualita je také normální a běžná.
Třeba i v Poslanecké sněmovně vystupují lidé s poměrně negativními komentáři, ve kterých odsuzují neheterosexuály bez toho, že by si něco významného přečetli. Lidi jim naslouchají, čtou o tom v médiích a podobně. Záleží taky na tom, jak se k tématu přistupuje v rodině. Je velký rozdíl, pokud například rodiče žádného člověka s jinou sexualitou neznají a nikdy k této problematice nic neslyšeli, a těmi, kteří někoho osobně znají.
Mladý člověk, který řeší svůj coming-out, vnímá, že může být druhými brán jako méně hodnotný, přestože se se svou sexualitou narodil. Se svou orientací se proto nejčastěji poprvé svěří spíše spolužákům nebo kamarádům, u kterých je riziko ztráty vztahu menší a panuje mezi nimi větší porozumění. U rodičů bývá sdělení nejsložitější, protože možnost ztráty nebo zklamání je největší.
Měla by se v této problematice angažovat také škola a vzdělávací systém?
Ano, například ve školních řádech často chybí zmínka o nesnášenlivosti vůči odlišné sexualitě. Záleží také na školních osnovách, současné rámcové vzdělávací programy naznačují, že se v této oblasti něco dá dělat, ale případné kroky nejsou konkretizovány. Před třemi lety jsme s kolegyní Spilkovou vydali článek o homofobii ve školách a jejích předpokladech. Sledovali jsme 35 škol, polovinu z Prahy a polovinu z regionů. Zjistili jsme, že jenom dvě z nich měly zmíněnou sexuální orientaci v rámci školních řádů nebo jiných dokumentů. Procházeli jsme i dokumenty prevence, které mají sloužit k řešení sexuálního násilí, šikany nebo užívání návykových látek. Z výsledků nám vyšlo, že jen velmi málo škol se o tuhle problematiku zajímá.
Michal Pitoňák (32 let)
- Pochází z Prahy
- Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obory biologie, geografie, sociální geografie a regionální rozvoj. V roce 2012 získal cenu prof. PhDr. Václava Příhody pro nejlepší absolventy Univerzity Karlovy.
- Ve své disertační práci v české geografii poprvé otevřel interdisciplinární problematiku tzv. geografií sexualit, v jejichž rámci studoval především tzv. společenskou heteronormativitu a její vliv na sociální organizaci a kvalitu života ne-heterosexuálních lidí v Česku.
- Pracuje v Národním ústavu duševního zdraví, je členem České geografické společnosti, Českomoravské psychologické společnosti a sekce zaměřené na zdraví sexuálních a genderových menšin při Evropské společnosti veřejného zdraví (EUPHA).
- Je autorem několika výzkumných studií a článků. V roce 2017 založil odbornou společnost Queer Geography.
- Ve volném čase rád fotí, pracuje na zahradě, cestuje a studuje jazyky.
Tvrdíte, že takzvaný coming-out trvá v průměru sedm let. Kdy si člověk začne uvědomovat, že není heterosexuál?
Je to velmi individuální. Sexuální orientaci začneme objevovat zhruba mezi desátým a sedmnáctým rokem, přičemž většinou trvá právě pak ještě několik let, než ji přijmeme a poprvé o ní řekneme druhým. To, do jaké míry jsme schopni si ji připustit, je závislé na míře stigmatizace a heteronormativity v okolí. Čili budu-li žít ve společnosti, která jinakost extrémně stigmatizuje, ani si nedovolím uvažovat nad tím, že je to moje přirozenost, a budu tvrdit, že jenom experimentuju a jinak jsem heterosexuál. V tomto popření žije celá řada lidí. Když se člověk nemá komu svěřit, může u něj coming-out proběhnout třeba až v padesáti anebo taky nikdy. Pokud ale rodiče říkají, že je jim jedno, jestli jejich syn chodí s klukama, nebo holkama, je přijetí mnohem jednodušší a probíhá rychleji. Podobně bude fungovat, i pokud budou neheterosexuálové vědět, že mohou vstoupit do manželství a mít rodiny.
Zjištění, že je vzrušuje něco jiného, než by se očekávalo, je pro spoustu lidí šok. Odmítají to, myslí si, že je to přejde, a třeba se i stydí. Vyrovnávání se s nastalou situací lze popsat slovy menšinový stres, kterým se dlouhodobě zabývám. Ve výzkumu mě zajímá, jestli je takto dlouhé období nutné. Říkám, že je to sedm zbytečně stresujících let. A zajímám se, jak jej lze zkrátit nebo ulehčit.
V poslední době se třeba začíná více řešit i problematika coming-outu u seniorů. Představte si, že se ovdovělý partner dostane do institucionální péče, kde "je ani nenapadne", že by pán či paní mohli mít jinou sexuální orientaci.
Je to podle vás tím, že přijetí neheterosexuální orientace lidé pořád vnímají jako současný trend, nebo tím, že seniory nespojujeme se sexualitou?
Tihle lidé vyrůstali v dobách, kdy byla jiná sexuální orientace tabuizována. Nebyly žádné školní osnovy, které by to řešily. Navíc ještě v 50. letech se v tehdejším Československu pořádaly pokusy o léčbu homosexuality. Sexuální orientace jako téma se více začala řešit až v 80. letech, a to v důsledku epidemie HIV/AIDS. Neseme si s sebou vzdělání a normy z dřívějška, nicméně zároveň se asi všichni shodneme na tom, že chceme, aby lidé stárli důstojně a bylo o ně dobře pečováno.
Podle britského statistického úřadu se mladí lidé dnes mnohem častěji hlásí k odlišné sexuální orientaci než předchozí generace. Jak si to vysvětlujete?
Musíme si uvědomit, že sexualita je konstrukt - způsob, kterým si vysvětlujeme část přirozenosti našeho lidství. Je to složitá oblast a naše porozumění během let roste a rozvíjí se. Z výzkumů lze pozorovat, že lidé jsou ochotnější přihlásit se ke své sexuální orientaci především v zemích, které jsou otevřenější. Velká Británie v posledních dekádách prodělala velký obrat v přístupu k neheterosexuálním lidem a dnes je již poměrně daleko v cestě za pochopením rozmanitosti sexuality. Zlepšování situace s rostoucím poznáním pak ubírá důvody, proč svou sexualitu skrývat.
Na druhou stranu se podívejme třeba do Čečenska, kde probíhá brutální útisk sexuálních menšin, píše se o táborech, kde jsou neheterosexuálové trýzněni a zabíjeni. Stigmatizace je tam tak extrémní, že svou sexualitu raději nikdo neodhalí. V hypotetickém čečenském průzkumu by asi nikdo neuvedl, že je neheterosexuální. Neinformovaný čtenář si pak může říct, že když v Británii svou neheterosexualitu uvede 20 procent, znamená to, že se to ve společnosti množí a je to jakýsi dekadentní trend. Ale je to pouze dojem daný tím, že stigma se v různých zemích liší.
Myslíte si, že stát může mít pozitivní vliv na průběh coming-outu a v konečném důsledku snížit i počet sebevražd mezi neheterosexuálními lidmi?
Určitě a tyhle věci si nevymýšlím, existují studie, na základě kterých lze ukázat, že to tak je. Česko není zdaleka tak tolerantní, jak si myslíme. V evropském srovnání jsme zhruba uprostřed. Například z desetiletého výzkumu zaměřeného na kvalitu duševního zdraví ve Švédsku v závislosti na zavádění zákonů určených k normalizaci práv neheterosexuálních lidí vyplývá, že u gayů a leseb kleslo psychologické strádání, stejně jako jejich viktimizace a šikana.
A například studie napříč USA - hovoříme o tři čtvrtě milionu středoškoláků - uveřejněná v nejprestižnějším pediatrickém časopise Pediatrics ukázala, že přijetí zákona umožňujícího stejnopohlavní manželství vedlo k sedmiprocentnímu poklesu počtu sebevražd u všech studentů a až ke 14procentnímu poklesu u LGBT studentů.
Stát má na strukturální úrovni spoustu prostředků k tomu, aby bránil nebo naopak napomáhal integraci lidí s odlišnou sexualitou. Typickým příkladem je v současnosti hojně diskutované manželství. Představte si člověka, který si během dospívání prochází coming-outem. Takový 15letý kluk si třeba taky představuje, že by chtěl mít partnera, svatbu a děti. A samozřejmě i jeho máma by to chtěla. To, že "normální svatbu" mít nemůže a nemůže s partnerem ani adoptovat dítě, vytváří základ problému úplné integrace.
Co by z vašeho pohledu pomohlo ke strukturálním změnám v Česku?
Jedním z faktorů by mohlo být, kdyby se více lidí v české politice hlásilo ke své sexuální orientaci. Ale pořád žijeme ve společnosti, kde je stigmatizace projevována postojem "Nechte si to na doma, tohle je vaše soukromá věc". Ten ale ve skutečnosti posiluje heteronormativitu.
Naše politická reprezentace by měla především více reagovat na výsledky výzkumů a podněty, které ukazují, že změna je skutečně nutná a vede k pozitivním výsledkům. Česko viditelně ustrnulo s tím, že neheterosexuálové mají registrované partnerství a co by ještě chtěli, mají být spokojení. Přitom se odvádí pozornost od jejich plné integrace do společnosti, včetně všech práv, svobod a příležitostí. Musíme si uvědomit, že naše sexuální orientace promlouvá i do našeho společenského života. Do toho, s kým jezdíme na dovolenou, koho si bereme na společenskou akci, koho zveme na svatbu, jestli organizujeme svatbu nebo zakládáme rodinu. To všechno je součástí integrace.
Myslím si, že politická reprezentace by potřebovala trochu víc kuráže tyhle věci řešit a diskutovat. Typické argumenty, že na to společnost ještě nedozrála, nejsou založeny na důkazech. Víme, že dvě třetiny společnosti změnu podporují. Dokonce jsme jeden ze tří evropských států, kde je podpora uzákonění stejnopohlavního manželství vyšší ze strany veřejnosti než u některých států, jako je Portugalsko, které již takto manželství upravily. V Česku má zhruba třetina lidí známé mezi neheterosexuály, ve Švédsku je to 72 procent. Ale naopak třeba Rumunsko má úplně minimální kontakt s neheterosexuály. Pokud s nimi kontakt nemáte, neznáte je, máte víc předsudků a méně podporujete jejich práva, protože máte pocit, že je nepotřebují.
Vaše kritika vyznívá poněkud negativně, co se týče situace LGBTQ komunity v Česku. Přesto, myslíte si, že se jejich situace od roku 1989 zlepšila?
Jednoznačně se zlepšila, situace je naprosto nesrovnatelná. První generace aktivistů - lidé, kteří se zformovali kolem herce Jirky Hromady nebo lékaře Ivoše Procházky a dalších osobností, velmi dobře splnila obrovský úkol započetí plné integrace neheterosexuálních lidí do společnosti. Určitým završením snahy této generace bylo přijetí zákona o registrovaném partnerství. Vezměme si měnící se společenské postoje nebo to, že spolu můžeme vést tenhle rozhovor.
Všechno má svůj čas. Ale já osobně nejsem příznivcem malých pozvolných krůčků. Jsem přesvědčený, že Česko je připraveno na neheterosexuální manželství nebo na zařazení vzdělávacích programů odstraňujících homofobní šikanu. Společnost by se posunula dál a měla by se lépe.
Video: Ester Janečková o sebevraždě svého synovce, který přiznal svou homosexualitu
