Cítím se mezi narkomany bezpečně, říká terénní pracovnice

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
4. 5. 2014 10:00
Reportáž z běžného dne streetworkera v Praze. Jak vypadá práce s lidmi na ulici a do jak nebezpečných situací se terénní pracovníci dostávají?
Anna Hausnerová
Anna Hausnerová | Foto: Vojtěch Marek

Praha – "Čas od času někdo polituje člověka bez domova, ale ne Roma nebo uživatele drog. Ti jsou v očích veřejnosti někdo, kdo si za svůj problém může sám," vysvětluje terénní pracovnice kontaktního centra Drop In v Praze Anna Hausnerová. Sociální práci se věnuje deset let. Za tu dobu zažila mnohé.

Streetwork je již na první pohled nebezpečná a náročná práce. Přitahuje, jak to už v sociální oblasti bývá, více žen. V terénu je poznáte jednoduše. Na nohách mají pevné a pohodlné boty, nezbytné označení Terénní programy, na zádech vláčí těžké batohy, ve kterých nesou injekční a zdravotní materiál. Hodlají ho rozdat potřebným. Dnes kupříkladu v dešti.

Někdy nepřeje počasí, jindy strážci zákona, kteří lustrují streetworkery, kdykoli mají příležitost. Jako by oni byli tou nepřizpůsobivou skupinou ve společnosti.

"Jde v principu o nepochopení tohohle typu služby. Lidi se neradi dívají na problémy, že se někomu nedaří. Svět není růžový a sami tuší, že ne všechno v jejich životě je OK."

Anně a její kolegyni Marii začíná směna na pražském hlavním nádraží. S otevřenou náručí je tu ale nikdo nevítá. Setkají se jen s mrzutými pohledy a neochotou přispět použitými jehlami do žlutého kyblíčku. Tady v centru nejsou pracovnice vítány.

"Lidé s takovýmto problémem nebo lidé bez přístřeší se hodně sdružují kolem hlavních nádraží, center, náměstí. Je to tak všude ve světě. I když na nás policie tlačí, abychom nebyli na tom Václaváku, že tam jsou potom uživatelé, je to právě naopak. My tam jsme, protože tam jsou oni. A oni tam jsou, protože tam je čilý ruch, po setmění spousta kasin, prostituce, taxikáři, všichni možní šmelináři, kteří jsou s touhle komunitou propojený."

Streetworker v Praze

  • vyhledává uživatele návykových látek
  • poskytuje sociální poradenství i radu, jak předejít zdravotním komplikacím při aplikaci
  • distribuuje zdravotnický materiál i injekční materiál pro bezpečnější aplikaci drogy
  • informuje o možných sociálních službách a cestách ke změně životního stylu

Spořádaní občané útočí

Od lidí v podroušeném stavu, delší dobu bez dávky nebo s nějakou nepředvídatelnou duální diagnózou, je třeba očekávat ledacos. O to překvapivější je zjištění, že streetworkeři si toto riziko nepřipouštějí.

"Už jen z toho důvodu, že mezi lidi přicházíme do jejich prostředí s tím, že je plně akceptujeme a nejsme tam v roli někoho, kdo by říkal 'Žiješ blbě, změň to.' Primárně jsme tam od toho, abychom vyměnili injekční materiál, poskytli základní zdravotnický servis, sociální poradenství a individuální pokec. Potřebují čistou stříkačku a náplast na puchýř. Takže tím, že jim přinášíme něco, co potřebují, je to taková vstupenka do světa, kde nás chtějí a mají s námi dobrou zkušenost," říká Anna Hausnerová.

Ataky se paradoxně dají očekávat od občanů, kterým leží v žaludku, že zrovna této "spodině společnosti" se poskytuje taková podpora. Vždyť jak terénní pracovnice dodává, během dne se v pražských ulicích a kontaktních centrech vymění průměrně na pět tisíc injekčních stříkaček.

"Občas má někdo tendenci nám přijít vysvětlit, jak jsou na tom diabetici špatně, že si ty stříkačky musí kupovat a my je rozdáváme a podporujeme tím všechny narkomany. Asi ten nejagresivnější případ, který jsem tu zažila, se stal kolegyni. Během služby přiběhl nějaký spořádaný občan a vystříkal jí oči pepřákem."

Kde se vzali, tu se vzali

Ve vyhledávaném podchodu mezi hlavním nádražím a Státní operou narážejí Anna s Marií jen na jednoho uživatele, který rychle vymění použité jehly za nové a mizí z hledáčku fotoaparátu. Pracovnice se proto zaměří na sběr injekčního materiálu, kterého je kolem na zemi požehnaně a v neustávajícím dešti se vydávají na Václavské náměstí, kde tuší větší počet potencionálních klientů.

Jakmile se v horní části náměstí objeví pracovnice se žlutými kyblíčky, odevšad začnou přicházet lidé, kterých by si člověk před tím ani nevšiml.

Tiché a slušné jedince střídají nervózní typy, ale o nic více nebezpeční. Honem spočítat poklad v podobě jehel a vyměnit ho kus za kus, než si někdo všimne. Doplnit zásobu prezervativů, náplastí a dalších nutností. Idylku narušila jen menší šarvátka, vyřizování účtů mezi uživateli, která se terénních pracovnic nijak nedotkla. 

Uživatelé odevzdávají použité jehly.
Uživatelé odevzdávají použité jehly. | Foto: Vojtěch Marek

Paranoia roste

Žádat uživatele o fotku, i když jen jejich rukou, není na ulici vůbec jednoduché. Pohybují se ve světě, který má svá vlastní pravidla, a čekají, že i zdánlivě nevinný obrázek v médiích může spustit smršť, která se jim vymstí.

Právě dnes totiž vázne distribuce nejoblíbenější pražské drogy, subutexu. Jak Anna Hausnerová zjistila z letmých řečí s uživateli, najednou není k sehnání.

Subutex v podobě prášku přišel na trh v roce 2001 jako legálně předepisovaná forma substituce za opiátové drogy. Někteří uživatelé si totiž tak zničili zdraví, že by bez drogy nepřežili. Proto je výhodnější a levnější předepisovat zástupnou látku než platit následnou zdravotní péči.

Kvůli neznalosti lékařů, kteří měli možnost tento lék předepisovat, se stal ve velkém obchodovatelnou drogou na černém trhu. Jak terénní pracovnice dodává, existují i případy, kdy neinformovaní lékaři předepsali lék pacientům na bolesti kloubů. Ze subutexu se tak stala státem posvěcená obchodovaná droga.

Nevíme, jestli jsou mrtví nebo ve vězení

Z ulice přesto všechno vzešly i dobré případy, kdy se pár zamiloval a našel si práci v zahraničí. Jiní zase založili rodinu a zatím úspěšně abstinují.

Radovat se nad vyhraným případem se ale nevyplácí. O to víc pak bolí, když další den opět potká streetworker vyléčeného s injekční stříkačkou na výměnu.

"Není to pro mě frustrující. My jsme tady a teď pro lidi, kteří nejsou aktuálně rozhodnutí přestat brát. Sice většinou vidíme tu druhou stranu, že se někdo vrátí z léčení a teď je pěkně kulaťoučký a holky mají čistou pleť. Za pár měsíců ale je tam člověk, který se ztrácí před očima. To vidíme častěji, ale stává se, že nám někdo v tramvaji zaťuká na rameno 'Ahoj, už jsem v pohodě'," říká Anna Hausnerová, která přiznává, že pokud známá tvář zmizí z ulice, nemají šanci zjistit, co se s dotyčným stalo. Může být na léčení, ve vězení, mohlo ho potkat neuvěřitelné štěstí, nebo je mrtvý.

Anna Hausnerová
Autor fotografie: Vojtěch Marek

Anna Hausnerová

  • narozena v roce 1982 v Praze
  • v sociální oblasti působí už 10 let
  • od roku 2004 pracovala jako sociální terapeut v zařízení pro mladistvé uživatele drog v Řevnicích
  • od roku 2009 pracovala jako terénní sociální pracovnice pro romskou komunitu v Neratovicích
  • poslední čtyři roky patří do týmu pražských terénních pracovníků kontaktního centra Drop In
  • nejraději ze všeho pozoruje svět ze sedadla spolujezdce, bojí se bouřky a nesnáší pórek

Mít zkušenost s drogami je fajn

Po několikahodinové práci v terénu se pracovnice vydávají zpět do kanceláře, kde zapečetí nasbíraný použitý materiál, proberou se nutnou administrativou a druhý den vyráží do ulic zase nanovo.

A kde berou motivaci pro práci, jejíž úspěch vidí jen ve statistických tabulkách o počtu infikovaných virem HIV? Anna Hausnerová se k terénní práci s uživateli dostala díky osobní zkušenosti.

"Prošla jsem si obdobím drogové závislosti. Nerada o tom ale mluvím v souvislosti se svou profesí. Bylo to něco, z čeho jsem čerpala první roky, teď mám ale pocit, že jsem během praxe získala mnohem víc, a tamto byl jen start, který mne přivedl do problematiky, člověk si nemusí nutně projít potížemi, když chce pomáhat druhým, ale často chtějí pomáhat lidi, co vědí, jaký to je být na dně," říká Anna o své cestě k sociálně vyloučeným.

"Mít tu zkušenost a zážitek je fajn. Pak je ale také fajn ten zážitek vůbec nemít a dívat se na věc z jiného úhlu. Do správně složeného týmu patří oba pohledy," dodává.

 

Právě se děje

Další zprávy