Hrad Charleville nedaleko irského městečka Tullamore má nepochybně své kouzlo. Objevil se třeba ve filmu Vášeň a cit s Anne Hathawayovou nebo v artušovské fantasy Zelený rytíř. Mnohem větší slávu mu však přinesly duchařské televizní show Most Haunted a Scariest Places on Earth. Právě díky nim se zařadil k oficiálně jmenovaným nejděsivějším místům světa.
Když člověk za deštivého podzimního dne prochází blátivou cestou v srdci jednoho z nejstarších dubových lesů v Irsku a pak se zastaví před před branou parku obklopujícího Charleville, ani se těm duchařským historkám nediví.
Král dubů a prokletí rodu Buryů
Strašidelně působí už ten les okolo. Neprostupný, hustý, tmavý a tajemně krásný. Je vcelku pochopitelné, že ho za dávných časů keltští duridové považovali za posvátné místo. Staré mohutné duby se rozmachují do prostoru jako dávnověcí obři a největším mezi nimi je magický Král dubů kousek od hradu. Váže se k němu temná legenda, která praví: Když se ze stromu ulomí větev, zemře některý z členů rodiny Buryů - původních majitelů hradu Charleville.
Že jsou to staré povídačky? No, jak se to vezme. Rok 1963 zase není tak daleko. Do dubu tehdy udeřil blesk tak silně, že ho téměř rozpůlil. Strom přežil, ale hlava rodu Charles Howard Bury nikoli. Zemřel o několik dní později, a pokud chcete věřit duchařským historkám, tak bez zjevné příčiny. Pokud tou příčinou ovšem nebyla samotná skutečnost, že mu bylo 83 let.
Vražedné schodiště a malá lady Harriet
Stojíme v zahradě před hradem, je prázdná a listí dubů skrápí déšť. Vlastně jsme se tam ani neměli dostat. Dnes je zavřeno a spolek, který v současnosti hrad spravuje, uvnitř budovy provádí nějaké práce. Pár lidí přijde, nesou dovnitř materiál. Pozdravíme se. Od hradu nás nevyhání, ale ani nezvou dovnitř.
A že by uvnitř byla spousta věcí k vidění! Právě interiér hradu totiž láká milovníky paranormálních jevů. Ústředním bodem jejich zájmu je hradní schodiště. To schodiště, po jehož zábradlí se 3. dubna 1861 chtěla sklouznout tehdy osmiletá lady Harriet.
Jak jistě tušíte, nedopadlo to dobře. Spadla dolů a našli ji se zlomeným vazem. Od té doby tam prý Harriet straší. Údajně se zjevuje v tandemu se sedmiletým Henrym, který zase zemřel na chřipku. A jelikož to jsou duchové dětí, dělají prý hluk, tropí si z lidí šprýmy a jsou rozpustilí. Vypráví se, že někteří místní lidé slyšeli ducha Harriet zpívat i v okolí hradu.
A pak jsou tady ti mniši
V osmdesátých letech 20. století vlastnila hrad Bridget Vanceová. I ona se prý s duchy setkala. Jedna z nepříliš starých legend tvrdí, že spala ve věži, když ji v noci někdo náhle probudil. Otevřela oči a spatřila celé procesí strašidelných mnichů a duchů v červených pláštích.
Její matka prý zase na hradě viděla přízraky, které vypadaly jako starověcí druidové. A jeden z hostů, který přišel na večírek a pak na hradě přespal, tvrdil, že ho budili ze sna dva hlasitě se bavící muži. Vstal, ale nikoho nenašel. Zde však musíme připustit, že hulákající muži (a samozřejmě i ženy) straší po mnoha večírcích, a to i u nás v Česku.
Žádný středověk, hrad je téměř novostavba
Hrad Charleville vypadá, jako by byl postaven někdy ve 14. nebo 15. století. Prostě gotika. Jenže zdání klame. Jeho obrysy se začaly rodit ve skicáku prvního hraběte z Charleville Charlese Williama Buryho až v roce 1798. A pak je prý ještě vylepšila jeho manželka, jak už to tak manželky dělávají.
Základní kámen byl položen až v roce 1800 a stavba trvala až do roku 1814. Ale neměli bychom o hradě mluvit tak, aby to vyznělo pohrdlivě: je to krásný příklad novogotické architektury. A je považován za mistrovské dílo irského architekta Francise Johnstona.
Když to nemá střechu, neplatí se daň
Po smrti plukovníka Charlese Howarda Buryho v roce 1963 (o které jsme se zmínili už dříve v souvislosti s padající větví dubu) hrad pustl. Nikdo tam nebydlel a stala se z něj zřícenina bez střechy. Tedy - střecha byla záměrně odstraněna, protože za ruiny bez střechy se neplatila daň z nemovitosti. O něco později pak začaly snahy o záchranu hradu.
Dnes ho spravuje tým dobrovolníků s podporou nadace Charleville Castle Heritage Trust a bývá i otevřen pro veřejnost. Interiéry prý stojí za vidění, a to i v případě, že nevěříte na duchy.
