Člověk musí přijmout, že to bude bolet. Cestovatelka radí, jak být šťastným poutníkem

Člověk musí přijmout, že to bude bolet. Cestovatelka radí, jak být šťastným poutníkem
"Dálkový trek, tak jak ho vnímám, je totiž mnohem více otázka psychologického nastavení, tedy určitého druhu mindsetu a prožitkového stavu, do kterého se dostáváme," říká Jana Doktorová.
Jana Doktorová tamtéž...
Jizerské hory - Holubník...
Na Stezce Českem. "Já poutník, jako batoh na nožičkách," komentuje fotku Jana. Zobrazit 17 fotografií
Foto: Archiv Jany Doktorové
Petra Stěhulová Petra Stěhulová
31. 1. 2025 8:09
Stále oblíbenější fenomén dálkových tras, který navazuje na prastarou tradici poutnictví, v sobě skýtá mimo jiného i obrovský potenciál k sebepoznání a seberozvoji. Cestovatelka Jana Doktorová ví, že s kilometry v nohách v sobě může člověk objevit velkou skrytou sílu a prohloubit pozitivní vztah k sobě samému.

Na přednáškách radíte, jak si nastavit mindset šťastného poutníka. Například jak udělat, aby cesta člověku dala co nejvíce. Nebo jak pracovat s motivací, očekáváním a obavami. Předpokládám, že se nějakým způsobem zabýváte psychologií, potažmo terapií…

Mám za sebou dvouletý sebezkušenostní terapeutický výcvik Individuace Pavla a Ivety Špatenkových. Právě procházím výcvikem travel coachingu a v budoucnu se chystám vstoupit do pětiletého akreditovaného výcviku, tedy směřuji k psychoterapeutické profesi.

Co je travel koučink? Vyučuje ho u nás někdo?

Travel koučink u nás dělá a vyučuje například Štěpán Pastula. Jeho podstatou je propojení koučinkových metod a osobního rozvoje s cestováním nebo putováním. Na cestách se dostáváme mimo komfortní zónu, vystupujeme z našich tradičních rámců nebo rolí a můžeme tak autenticky poznat sami sebe. Putování má velký potenciál, který se může ještě zvětšit, když vás někdo doprovází a poskytuje vám nástroje, jak s takovým potenciálem zacházet a vědomě jej využívat. 

Může být terapeut jen na telefonu, nebo vždy chodí s poutníkem?

Obě varianty jsou možné. Průvodce může jít s klientem část cesty či celou pouť, ale může být užitečný i třeba jen ve fázi příprav a poté v následné integraci, tedy ve zpracování věcí, které se po cestě otevřely. Ve fázi příprav je například dobré stanovit si určitý osobní záměr, se kterým se na pouť vydáváme, a odpovědět si na otázku, co nás k takovému kroku motivuje. Zjistit, pro co si obrazně řečeno vlastně jdeme. 

Na telefonu pak může průvodce být jako podpora v případě krizových situací nebo pro průběžné zpracovávání různých vhledů, které člověk po cestě získává. Závěrečná integrace je pak hodně důležitá - aby člověk po návratu nenarazil úplně hlavou do zdi, ale podařilo se mu správně uchopit to, na co si po cestě přišel, a nový prožitek aplikoval ve formě dílčích změn do svého života. 

Dlouhé poutě jsou v posledních letech hodně populární. Lidé si na nich často řeší nejrůznější životní krize. Proč myslíte, že to tak je?

Dálková pěší pouť má v sobě velký terapeutický potenciál, který je víceméně pro každého. Každý, kdo vyjde, se může poznat ve větší autenticitě, bez masek, které v běžném životě nosí. Získáváme také odstup od věcí, které nás tíží, a tím i nové náhledy na ně. V průběhu cesty navíc zůstáváme sami se sebou a s tím, co je v nás bolestivé. Neodpojujeme se od sebe, nevytěsňujeme tolik, ale prožíváme. A to je terapeutické samo o sobě.

Který den putování se začne v člověku něco odehrávat?

Asi ve chvíli, kdy se mentálně odpoutáme od nároků a rolí, které v běžném životě zastáváme, a zároveň máme do cíle ještě dostatečně daleko, abychom nemysleli na návrat a budoucnost. Je to hodně individuální. Týden o samotě už asi může přinést určité usebrání se a zklidnění. Jinak je ale takovým zlomovým horizontem 14 dní a více.

Dálkové poutě, tak jak je definují některé studie, jsou spíše otázkou psychologického pojetí než vzdálenosti. Pro někoho ten stav mysli, ve kterém se děje nejvíc věcí, nemusí nastat ani po čtyřech týdnech, pokud cestu pojme hodně výkonově a je orientován spíše na sportovní výsledky než na vnitřní svět. Nebo je pořád na telefonu a řeší věci do práce. Někomu se to může povést už třeba po týdnu, pokud s naladěním pracuje vědomě a opravdu se dokáže odpoutat od běžných problémů.

Být v přítomném okamžiku

Jaké procesy se v prostředku pouti odehrávají?

Člověk se v ideálním případě zasoustředí na bytí v přítomném okamžiku. K tomu hodně napomáhá příroda a prostší způsob fungování na cestě, kterou ohraničuje v podstatě jen spánek, chůze a jídlo. Přijde mentální zpomalení v souběžném fyzickém pohybu a nastanou momenty stavu "flow". V něm neexistuje strach nebo emoční trápení, které skoro vždy souvisí s naší identifikací s něčím, co se stalo v minulosti, nebo s nároky na budoucnost.

Spousta lidí řeší potrailovou depresi tím, že si vytyčí nějaký další cíl, aby nezůstávali ve vzduchoprázdnu a měli se opět na co těšit, říká cestovatelka.
Spousta lidí řeší potrailovou depresi tím, že si vytyčí nějaký další cíl, aby nezůstávali ve vzduchoprázdnu a měli se opět na co těšit, říká cestovatelka. | Foto: Archiv Jany Doktorové

Na cestě také zakoušíme velkou míru svobody, kterou v běžném životě máme také, ale neumíme ji dostatečně využívat. Během putování si cestu sami utváříme a přebíráme za ni také odpovědnost. Tuhle zkušenost si můžeme přenést i do života mimo putování.

Co když ale přijde ponorka i na cestě? 

S krizemi je třeba počítat, protože cesta je náročná nejen fyzicky, ale i mentálně a emocionálně. Člověk si může zpětně prožít věci, jež v minulosti nemohl, protože si na to nenašel čas nebo je vytěsnil. Je mnohem výhodnější se s takovými věcmi potkat. Nechat je, ať vyjdou na světlo. Čím méně se jim bráníme, tím spíše máme šanci je zpracovat a nechat odeznít.

Nesrovnávejte se s ostatními

Před dálkovou cestou má asi člověk i hodně představ, jak to celé bude vypadat. Realita ale může být jiná…

Přílišné předjímání toho, jak by to mělo být, často vede ke zklamání a ztrátě motivace. Nejlepší je otevřít se přirozenému průběhu cesty, protože ty nejlepší věci, co se člověku stanou, jsou často ty, které by si nikdy nevymyslel. Další důležitá věc je nesrovnávat se s ostatními. Mnozí cestovatelé na sociálních sítích sdílí, kolik toho za den ušli, a stává se, že si je jiní lidé berou za vzor. Přepálí začátek a můžou pak rychle skončit.

Pokud však chceme dálkovou trasu využít k sebepoznání, je mnohem lepší na ní naopak zpomalovat. Na 30 kilometrech za den nezažijete o moc víc, než když ujdete 15 kilometrů. Když si dovolíte zpomalit a třeba si někde sednout a více se spojit sám se sebou, častokrát můžete dojít k mnohem intenzivnějším prožitkům, než když se poženete od rána do večera. 

Takže hlavně spěchat pomalu…

Zlaté heslo všech dálkových trekařů je: hike your own hike, tedy vytvářejte si svůj vlastní trek. To znamená, hledejte takovou cestu, která vám bude dělat dobře, protože taková má největší potenciál dovést vás do cíle. Nedržet se třeba striktně trasy, dovolit si zvolit svoje vlastní tempo. S tím souvisí schopnost osvojit si vnímavost vůči svému tělu a mentálnímu nastavení.

Na dálkové cestě má člověk puchýře, otlačené prsty na nohou…

Člověk musí přijmout, že to bude bolet, a zároveň být k sobě laskavý. Musíme se stát sami sobě nejlepším přítelem a podle toho se sebou také jednat. To znamená, že když mě něco bolí, tak si dopřát odpočinek a nějak se povzbudit. 

Jana Doktorová vlastními slovy
Autor fotografie: Archiv Jany Doktorové

Jana Doktorová vlastními slovy

"Overthinkerka" putující krajinami vnějšími i vnitřními. Frekventantka terapeutického výcviku fascinovaná lidskou psychikou. Milovnice přírody, kultury a objevování světa ve všech jeho podobách. Nenapravitelná idealistka. Vyznavačka lásky, respektu k osobní svobodě a života, který není šedý.

Před svým prvním "true hikem" v podobě více než 1000 km dlouhého přechodu severní větve Stezky Českem jsem neměla ani sportovní základ, ani příliš mnoho zkušeností. Navzdory tomu jsem trasu nejen prošla, ale především si ji opravdu užila a prožila čas na ni strávený způsobem, z něhož v mnoha ohledech čerpám dodnes.

S koncem poutě často přichází post-hike blues, tedy potrailová deprese. Poutník při návratu do běžného života zažívá pocity smutku, apatie nebo ztráty smyslu. Jak se s tím vyrovnat?  

Spousta lidí řeší potrailovou depresi tím, že si vytyčí nějaký další cíl, aby nezůstávali ve vzduchoprázdnu a měli se opět na co těšit. Splín bývá nakonec jen přechodná fáze. Na cestě máme velkou míru svobody. Máme čas pro sebe. Spojujeme se s tím, co je člověku bytostně blízké a přirozené - pobyt v přírodě a pohyb. Během putování si tak odvykneme na městské prostředí, kde jsme neustále atakováni nějakými podněty. Pamatuji si, jak jsem po pouti hodně intenzivně vnímala město jako něco rušivého a disharmonického. Špatně se mi na něj znovu adaptovalo i proto, že smyslové orgány v klidném prostředí zbystří. 

Zároveň člověk získá nové náhledy na různé situace ve svém životě. Častokrát se z cest vrátí s odhodláním provádět různé změny. Je potřeba se toho nebát. Z poutě se sice vracíme do kontextů, které jsou stejné, ale my sami už stejní nejsme a nebudeme. Je třeba s tím počítat a otevřít se změnám i v životě mimo dálkový trek.

Cestovatel a zakladatel Stezky Českem Martin Úbl mluví mimo jiné o tom, jak vznikal nápad na tuto stezku a jaké jsou reakce turistů na ni. | Video: Radek Bartoníček
 

Právě se děje

Další zprávy