Z influencerů si dělám srandu, skaut mi v mnohém pomohl, říká cestovatel z Mostu

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
6. 5. 2019 14:27
Vít Vomáčka procestoval desítky zemí světa. S objevováním rozmanitých destinací začal už ve skautu, na vysoké škole pak objevil kouzlo stopování a levných východních destinací, které poslední dva roky vyměnil za Karibik a Jižní Ameriku. V rámci svého putování strávil celkem pět měsíců také ve Venezuele, zmítané občanskými nepokoji. Kromě toho, že má rád nebezpečí, si taky nebere servítky ve svých netypicky pojatých příspěvcích na sociálních sítích. V jeho videích na YouTube pod přezdívkou Vítkův Cestopiss je totiž víc sprostých slov než superlativů a z cestovatelských influencerů si zásadně dělá legraci.
Vít Vomáčka a jeho venezuelská bunda za 20 milionů bolívarů.
Vít Vomáčka a jeho venezuelská bunda za 20 milionů bolívarů. | Foto: Vít Vomáčka

V nedávném rozhovoru pro web Refresher jste uvedl, že zahradnickou vysokou školu jste studoval proto, že jste pěstoval konopí a máte rád přírodu. Proč jste tedy začal cestovat?

Od dvanácti let jsem chodil do skauta a s oddílem jsme dost jezdili, takže k cestování jsem měl vztah odmala. Navíc mě motivovali i rodiče, se kterými jsem jezdil po republice i po Evropě. A když jsem pak byl na vysoké škole, na volné dny jsem vždycky hledal levné letenky. Nikdy jsem ale neplánoval vypadnout na dlouhou dobu.

Přesto jste si před dvěma lety koupil za pět tisíc korun letenku do Dominikánské republiky a od té doby cestujete po světě. Proč jste se rozhodl jet zrovna do země, kam se spíš běžně létá na all-inclusive dovolené?

Dokončoval jsem zrovna školu a objevil jsem tuhle levnou zpáteční letenku, tak jsem ji koupil. V Karibiku jsem už sice jednou byl, ale v Dominikáně ne. Byl jsem i v oblastech s luxusními resorty, třeba v Punta Caně, kde to ale vypadá stejně jako kdekoliv jinde na světě. Někomu to tak vyhovuje, ale podle mě tam bylo nejošklivější moře a s místní kulturou to nemá nic společného. Ale jinak je Dominikánská republika sama o sobě dost rozmanitá, některá místa, kde žijí místní, jsou chudší, ale některá vůbec ne.

Podle toho, co píšete, ale častěji přespáváte u místních než v luxusních resortech. Ptáte si jich přímo, jestli u nich můžete přenocovat, nebo vám nocleh sami nabízejí?

Nezeptal jsem se jich snad nikdy. Teda jenom jednou, když jsem se účastnil mistrovství republiky ve stopování. Jeli jsme tehdy do Moldávie a stopli jsme si asi v devět večer starší paní s dcerou, která se nás ptala, kde budeme spát. Řekl jsem z legrace, že u nich. A ona na to: "Tak jo". Ale většina lidí mě prostě zve sama domů, stalo se mi to v několika zemích. Občas taky využívám couchsurfing.

"Hodní lidi jsou víceméně všude."
"Hodní lidi jsou víceméně všude." | Foto: Vít Vomáčka

Kde jste zažil nejpřívětivější lidi?

Studoval jsem půl roku v Turecku, kde byli velmi příjemní lidé, a taky na Balkáně jsou velmi ochotní. Říká se, že nejpřívětivější jsou Íránci, ale tam jsem zatím nebyl. Ale hodní lidé jsou víceméně všude.

Vás to vůbec vždycky víc táhlo směrem na exotičtější východ.

S batohem v přírodě jsem byl poprvé v Rumunsku, přechody hor jsme dělali i na Slovensku. A vždycky jsem měl radši Balkán, východnější a chudší státy než západoevropské země. Lidi jsou tam uvolněnější a upřímnější. Kultura je zajímavá a líbí se mi i okolní příroda. Tím neříkám, že lidé v západní Evropě jsou špatní nebo že tam nejsou pěkná místa, ale vždycky mě to táhlo víc na východ.

Svoje cesty popisujete ve velmi osobitých videích na YouTube. Nestydíte se v nich mluvit sprostě, ukazovat se opilý, případně s pivem v ruce. Je to váš způsob, jak zaujmout lidi v záplavě cestovatelských videí, která na YouTube jsou?

Kanál na YouTube jsem si založil z legrace v únoru 2016. Vůbec jsem si nepředstavoval, že se stanu youtuberem. A trochu jsem si z ostatních travel blogerů, které jsem v té době sledoval, dělal srandu. Postupně jsem si na YouTube začal vytvářet deník i pro kamarády, ale nikdy jsem neměl záměr vydělávat videi peníze. Ale kdoví, možná se to nakonec podaří. Nicméně teďka už to zase vnímám trochu jinak, protože vidím, že by videa mohla některým lidem pomoct, ať už s motivací odjet, s tím, že se podívají na místa, kde jsem byl, nebo že je prostě jenom pobavím. Ještě před dvěma měsíci jsem měl 700 odběratelů a skoro nikdo mě nesledoval. (Dnes jej sleduje 10 tisíc lidí, pozn. red.)

"Vůbec jsem si nepředstavoval, že se stanu youtuberem. Svůj kanál jsem si založil z legrace."
"Vůbec jsem si nepředstavoval, že se stanu youtuberem. Svůj kanál jsem si založil z legrace." | Foto: Vít Vomáčka

Jinak ve videích mluvím tak jako ve skutečnosti. Někdy si říkám, že už je to moc, ale stejně to tam nakonec dám. Lidi moje videa musí brát s nadsázkou a humorem, je to asi určitý druh alternativního umění. Jasně že někdy videa působí trochu přehnaně, ale je to prostě můj druh humoru.

Myslíte si, že za úspěch vašich videí a příspěvků může i únava lidí ze všech dokonalých cestovatelských blogerů a influencerů?

Asi jo. Sám jsem překvapený. Dřív jsem tolik pozitivních ohlasů neměl a ani jsem nebyl nějak moc vidět. A musím říct, že mě dost překvapuje, že se mezi negativními ohlasy najde i řada těch pozitivních. Spousta influencerů se podle mě bojí říct některé věci ze strachu, aby nepřišli o potenciální spolupráci. Samozřejmě že mám i věci, které jsou trochu přes čáru, ale lidem to asi přijde zajímavé.

Vít Vomáčka (28 let)

Vítkův Cestopiss
  • Pochází z Mostu
  • Vystudoval Zahradnickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně
  • Dosud navštívil 67 zemí
  • Sledovat jej můžete na jeho kanále na YouTube
  • Kromě cestování a pití piva rád pije rum.
  • Momentálně se chce věnovat hlavně zlepšovaní své tvorby na youtube a zakončit svojí cestovatelskou misi návštěvou všech zemí v Jižní Americe.

Můj hlavní problém je, aby mi kanál nesmazali kvůli podmínkám YouTube, které nejsou úplně přesně dané a nelze rozlišit, že jde o humor. Musím si dávat pozor, ale videa nechci radikálně měnit. Prosí mě o to i lidi. Jenomže na druhou stranu i já se určitým způsobem vyvíjím, takže se trochu mírním, ale se svým stylem rozhodně přestat nechci.

Momentálně jste v Argentině, kam jste dojel z Chile. Jedna z dalších jihoamerických zemí, kde jste se při svém putování na nějaký čas zastavil, byla i Venezuela, která se zmítá v chudobě a problémech. Proč jste se tam vydal?

Jet do Venezuely bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mém dosavadním životě. Nebezpečí mě vždycky lákalo a zároveň jsem věděl, že jedna věc je to, co si člověk přečte v novinách, a druhá pak skutečnost, která bývá mnohdy jiná. Při pobytu v Dominikánské republice jsem objevil levnou letenku do Venezuely, spojil jsem se s jedním Venezuelanem a řekl jsem si, že když se tam nebude dát vydržet, tak prostě za týden nebo dva odjedu jinam. Nakonec jsem tam zůstal tři měsíce a pak jsem se ještě vrátil na dva další. V tu dobu byla Venezuela hrozně levná a nebyli v ní žádní turisté, navíc jsem se tam naučil španělsky.

"Ve Venezuele to není legrace. Ale já jsem problém neměl."
"Ve Venezuele to není legrace. Ale já jsem problém neměl." | Foto: Vít Vomáčka

Jak jste se živil v zemi, ve které údajně chybí jídlo?

Je pravda, že v době, kdy jsem ve Venezuele byl, chyběly některé léky a byl omezený výběr potravin. Nicméně toaletního papíru bylo dost. Pro místní tam život není legrace. Ale osobně jsem za jídlo a hotel dal denně třeba deset dolarů, což jsem platil ze svého pasivního příjmu a stačilo mi to. Hotely tam byly šíleně levné a vypadaly stejně jako v jiných zemích. Ve Venezuele mají lidi lepší auta než v Ekvádoru nebo v Peru. Byli jsme třeba v pětihvězdičkovém hotelu, kde se ubytovávaly i celebrity a stál 12 dolarů za osobu a noc se snídaní. I malé hotely v turistických oblastech byly pěkné a fungovaly dobře. Bylo to až absurdní, protože lidi se o jejich okolí pořád starali a dostávali výplatu třeba pět dolarů za měsíc, což je smutné.

Nebylo to pro vás jako cizince nebezpečné, pohybovat se v zemi, která je na pokraji totálního zhroucení?

Je to sice nebezpečné i pro místní, ale přijeli mě navštívit dva kamarádi a projeli jsme Venezuelu až k hranicím s Brazílií. A pak mě přijel navštívit táta s kamarádem a taky jsme objeli další tři místa. Poradil jsem dokonce i dalším pěti Čechům, kteří Venezuelu projeli v pohodě. S tou nebezpečností se to trochu přehání. Samozřejmě jsou místa, která jsou nebezpečná, třeba Caracas, ale i tam jsem žil měsíc téměř bez problémů. Zádrhelem byla jenom doprava.

Ve Vítkových příspěvcích se alkohol objevuje poměrně často.
Ve Vítkových příspěvcích se alkohol objevuje poměrně často. | Foto: Vít Vomáčka

Ve Venezuele jste dokonce uspořádal sbírku.

Během Vánoc jsem týden spal u kamarádky v jedné venezuelské rodině. A protože kamarádčina máma dělala pro charitu, napadlo mě vybrat taky nějaké peníze pro děti v nemocnicích. Podařilo se mi vybrat asi sedm tisíc, což byly na tu dobu ve Venezuele obrovské peníze. Tak jsme za ně dětem nakoupili nějaké věci.

Jedním z vašich dalších specifik je chození v crocsech, ve kterých jste vylezl třeba na sopku. Co s sebou ještě kromě nich vozíte?

Je pravda, že v nich chodím pořád, ale už ne tolik. Nedávno jsem si totiž řekl, že to asi není moc zdravé pro nohy, a pořídil jsem si pětiprsté boty. Jenže jsem dostal zánět šlach, takže se možná vrátím ke crocsům. Kromě nich mám ještě svou venezuelskou bundu, kterou jsem koupil za 20 milionů bolívarů, a teď jsem si navykl nosit klobouk. Jinak s sebou mám vždycky stan, počítač a spacák, to je základ.

"Nedávno jsem si totiž řekl, že to asi není moc zdravé pro nohy a pořídil jsem si pětiprsté boty. Jenže jsem dostal zánět šlach."
"Nedávno jsem si totiž řekl, že to asi není moc zdravé pro nohy a pořídil jsem si pětiprsté boty. Jenže jsem dostal zánět šlach." | Foto: Vít Vomáčka

Kdybyste měl vybrat jeden zážitek za poslední dva roky, který by to byl?

Asi největším zážitkem pro mě byl pobyt ve vězení v Dominikánské republice. Vůbec jsem neuměl španělsky, byl jsem opilý a ještě poprvé v životě ve vězení. Byl jsem prostě takový gringoš (označení pro bělocha, pozn. red.). A pak přejet Peru stopem s Venezuelany, to jsem si vážně užil.

Jinak v poslední době se mi nic extrémního nestalo. Jenom nedávno jsme přešli Darien Gap (pás tropického deštného lesa a bažin na hranicích Kolumbie a Panamy, pozn. red.), což byla taky zajímavá zkušenost. Je to území opředené mýty a hodně lidí se jej bojí.

"Byl jsem prostě takový gringoš."
"Byl jsem prostě takový gringoš." | Foto: Vít Vomáčka

Hlavním problémem je pohraniční stráž, člověk tam bez oficiálního povolení nemůže. My jsme sice povolení měli, ale neuznali nám jej, takže jsme museli jít stejnou cestu, kterou využívají tisíce uprchlíků. Zaplatili jsme si indiány jako průvodce, kteří si mysleli, že nemůžeme překročit hranice legálně, nechápali, proč by cestu někdo absolvoval dobrovolně. Cítil jsem se tam jako v kterémkoliv jiném pralese, přijde mi, že se to na internetu strašně zveličuje. Mimochodem pokud by někdo měl o takovou procházku zájem, ať se mi ozve, můžu to zařídit. To myslím vážně.

Hádám, že na tohle vás skaut asi nepřipravoval. Nicméně - myslíte si, že díky skautu zvládáte všechny svoje toulky světem bez větších problémů?

Stoprocentně. Myslím, že mi dal spoustu věcí, které člověk ve dvanácti letech ani nevnímá. Naučil jsem se orientovat v přírodě, v horách, rozdělávat oheň a podobně. Taky se díky tomu nebojím. Jsem vděčný, že jsem do skauta chodil.

Video: Takhle vypadá nová část singapurského letiště

Ohromující vodopád i vlastní deštný les. V Singapuru se otevře nová část letiště | Video: Reuters
 

Právě se děje

Další zprávy