"Neboj, dieťa sa narodi aj bez otca!" říká Marek Vojtovi, když cestou z Indie stojíme v Uzbekistánu nad rozbitým maluchem a nevíme, co s tím. Vojta se tváří zkroušeně. Když se pak trabantu a následně i maluchu ulomí kolo, hláška "auto bez kola, dítě na cestě" Vojtovi nepřijde vůbec vtipná. Píše se rok 2018 a ženeme se z Indie domů, abychom stihli narození Vojtova prvního syna. Ale stihli jsme to a Čenda přišel na svět několik týdnů po návratu. Teď nepřijdou Markovy hlášky Markovi ani trochu vtipné.
Ani variace, "auto zaseklé na kopci, dítě na cestě", když se nám nedaří v prudkém stoupání rozchodit palivové čerpadlo. A ani když dojde na auto bez kola. Markova žena je v devátém měsíci, termín porodu se kvapem blíží, zato my se k Ulánbátaru, odkud by mohl Marek letět domů, přibližujeme velmi pomalu. Že s námi nepojede až do konce výpravy, je bez debat. Dítě se sice narodí i bez otce, ale Marek zjevně změnil na tuto problematiku názor. A tak pospícháme, co to divoké mongolské cesty dovolí.
Zpráva, jakou nechcete dostat
Vesničku po vesničce, benzinku po benzince, stožár s mobilním signálem po stožáru s mobilním signálem. Blíž a blíž k Ulánbátaru. Mongolsko má překvapivě dobré mobilní pokrytí. Sice jen ve vesnicích, vzdálených daleko od sebe, ale pokud je nějaká nablízku, máte spojení se světem. A tak jednou ráno u jedné vesničky přijde zpráva, jakou nechcete dostat.
Tak neuvěřitelná, že vypadá jako špatný vtip. Od Poláka, se kterým jsem byl v kontaktu naposledy v roce 2016. "Váš kamarád Radek Jona je mrtvý." Jak mrtvý? Mrtvý? Co je to za slovo? Radek, se kterým jsme si ještě před pár dny psali. Radek, který mě vždycky rozčiloval, ale byl prvním, komu jsem se ozval, že by mohl jet na hondě, když bylo jasné, že se nestihneme vrátit dříve, než se má Markovi narodit miminko a bude muset jet domů. Mělo to být překvapení. Pro něj, a pak pro všechny, kdo se nás tolikrát ptali, jestli pojede i Radek.
Byl první, komu jsem se ozval, a byl jsem si v podstatě jistý, že do toho půjde. A šel. Hned. Kolika lidem můžete jen tak zavolat, jestli by nevyrazili obratem do Mongolska jezdit na tříkolce, kterou přestali vyrábět, protože je moc nebezpečná? Měl tu být za pár dní. A nepřijede. Už nikdy.
To nemůže být pravda
Zpracovat takovou zprávu není lehké. Ptám se, co se stalo, a pak musím dlouhé hodiny časového posunu čekat na odpověď. Říkám o tom zatím jen Markovi, se kterým známe Radka už od naší cesty Jižní Amerikou. Nechce tomu věřit úplně stejně. Jenže Radek se ani mně ani jemu už několik dní neozval. A to mu není podobné ani trochu.
Bojíme se stále více, že tohle není špatný vtip, ale děsivá realita. Celý den je Marek zamlklý. Čekáme, máme tady o šest hodin více. Až konečně přijde zpráva a už se dá těžko pochybovat, že by to nebyla pravda. "Dlouho se nám neozýval, tak jsme se vydali k němu domů a našli ho tam. Nic zjevného mu nebylo, ale byl mrtvý." A pak další zpráva z Polska Markovi, další mně, a pak ještě jedna. Musíme Radkovým polským přátelům poděkovat, že si jich tolik vzpomnělo a dali nám vědět.
Jediný skutečný pankáč
A tak tu smutnou novinu sdělujeme i druhému Markovi. Naštěstí u toho zrovna leží, protože jinak by asi upadl. Doslova. Tohle nečekáte a zejména ne u Radka. Radek byl takový mladší brácha. Umí vás strašně štvát, leze vám na nervy, když si připadáte, že vám ho pověsili rodiče na krk, abyste se o něj starali, a vy jen čekáte, co zase provede, ale pořád je to mladší brácha. Radek byl jediný skutečný pankáč žlutého cirkusu, skutečný, protože on tak žil pořád. Někdy to bylo na hraně, někdy na hraně zákona, někdy to bylo nesnesitelné, ale bylo to ryzí.
Pokud bychom hledali člověka, který by mohl být Šíleným Maxem, byl by to Radek. Chytrý, odolný, vynalézavý, někdy až moc vyčůraný, ne vždy spolehlivý, často vlastně naprosto nespolehlivý, ale pokud by opravdu o něco šlo, chtěli jste ho mít vedle sebe. A občas zabít. Ale když je teď opravdu mrtvý, je to to poslední, co by vás napadlo. Není jasné, proč zemřel, ne vždy zvládal boj se svými démony, ale bylo mu teprve 38 let. Musíme to nějak říct ostatním členům výpravy. Radka neznali, dělají si z nás tří legraci, že jsme stará garda, ale počítají s tím, že přijede, a navyprávěli jsme jim o něm tolik historek, že se na něj těší.
Rozloučení na tichém místě
Den se pomalu chýlí k odpoledni a před námi se rýsuje zarostlá střecha buddhistického kláštera. Vypadá opuštěný. Branka je otevřená, hlavní brána se ale neotevírala už roky. Vstoupíme za plot do poklidného prostoru zalitého odpoledním sluncem, kde tráva postupně zakrývá dlažební kostky. Jen modlitební mlýnky se s vrzáním pomalu otáčí ve větru. Myslel jsem, že bychom mohli mnichy poprosit a zapálit v chrámu za Radka svíčku, ale i když tu nikdo není, je to nejlepší místo, kde se s Radkem rozloučit. A tak v tichu jednoho z nejstarších klášterů v Mongolsku vyprávím mladé gardě, co se stalo.
Následuje dlouhé mlčení. "Myslel jsem, že to bude zase nějaká legrace, ale tohle jsem teda nečekal," pronese po chvíli Michal. Jo, taky jsme doufali, že to je nějaká legrace. Bohužel není. A tak roztočíme všechny modlitební mlýnky v dlouhé řadě, jeden po druhém, jeden za druhým. Dlouho se s pomalým vrzáním dotáčí, jako by se loučily. Vzadu v nejzazším rohu kláštera hází kluci míčem na koš.
Svíčka pro Radka
Ze schodů je pozoruje muž v něčem, co vypadá trochu jako karmínové roucho. Těžko říci. Ondra se k němu vydává s mobilem a překladačem. Chvilku si v dálce povídají, na střídačku jeden a druhý mluví do destičky. Vypadá to legračně a současně je to jak ze starého Star Treku. "Otevře nám chrám," hlásí spokojeně Ondra. Netrvá dlouho a mnich už vypadá přesně tak, jak si představujeme mnicha v buddhistickém klášteře. A odemyká chrám přesně takovým klíčem, jakým by si člověk představil, že se odemyká brána do Šangrila.
Uvnitř je ticho, zdi zdobí malby a artefakty, ve středu stojí lavice pro modlitby… obcházejte to zleva, ukáže nám. Vstoupíme do zadní části plné obětin, soch a obrazů. "Translate," pronese mnich. Podáme mu mobil, chvilku do něj mluví a pak na displeji ukáže: "Zapálíme svíčku, budu ji udržovat, aby hořela 24 hodin." Děkujeme! Přináší nádobu, která by mohla být svatým grálem, jen ve dně má jakousi stopku. Upevňuje na ni knot a dolévá jačím tukem. Pokyne nám.
Bereme spolu s oběma Marky každý do ruky jednu sirku, společně škrtáme a společně zapalujeme svíčku. "Daj ochutnať," zní nám v hlavě Radkova oblíbená hláška, když chtěl cokoli zadarmo sežrat, kterou používáme často a rádi. A která bude od teď znít jinak. Svíčka hoří, tiše plápolá, pohladíme svícen a odcházíme. Tak na tebe, kamaráde, daj ochutnať! Nad klášterem zapadlo slunce a my se hned za jeho zdmi ukládáme ke spánku. Nad plání létají ptáci, je slyšet ržání a dupání koní. Cvrčkové hrají svůj večerní koncert.
Za novým životem
Chladný ranní vzduch, cvrčky, ptáky, koně i nás budí nezaměnitelné chrastivé vrčení motoru Markovy hondy. Je čas. Slunce právě vyšlo a on se s námi po 14 tisících kilometrech a třech měsících na cestě loučí. Dítě se sice narodí i bez otce, ale to rozhodně nebude Markův případ. A tak se poprvé loučíme dříve, než jsme dojeli do cíle. Od chrámu, kde jsme večer zapálili svíčku za Radka, ráno odjíždí Marek domů, aby stihl narození svého miminka. Život jde dál.
