Afrikou žijete už několik let. Nastopovala jste desítky tisíc kilometrů, nejen po Africe, ale i Jižní Americe a Asii. Co říká na vaše dobrodružné cesty rodina?
Už si zvykli. (smích) Mamka si kvůli mně zřídila Facebook, Instagram a Whatsapp, aby se mnou měla kontakt. A dokonce za mnou přiletěla do Hongkongu a na Zanzibar. A pak jsme spolu cestovaly jako baťůžkáři po okolí autobusy a spaly přes Couchsurfing. Nevím, jestli jsou nadšení, ale ví, že mě nemůžou zastavit, takže si zvykli. Moje sestra je ale úplný opak. (smích)
Na své velké africké cestě jste od začátku února, momentálně pobýváte v Ugandě. Kromě spousty pozitivních zážitků máte za sebou prodělanou malárii i přepadení zbraní ve falešném taxíku v Tanzanii. Přesto jste to nevzdala a dál cestujete sama stopem. Nebojíte se?
Nebojím. Přepadení rozhodně není nic běžného. Dva roky jsem bydlela v Kapském Městě, nastopovala jsem nějakých 80 tisíc kilometrů, navštívila asi 60 zemí a tohle bylo poprvé, co se mi něco takového stalo. Je to prostě smůla. Ale trochu jsem si za to mohla sama, protože taxi normálně nepoužívám, a místo abych si zavolala Uber, který je hlídaný, jsem kývla na levnější nabídku úplně neznámého člověka na ulici. Ten den jsem totiž potřebovala vyzvednout kamaráda na letišti a vyjížděla jsem ve tři hodiny ráno. Chtěli po mně peníze. A i když nejsem věřící, řekla jsem jim, že bůh vidí, co dělají, tak je asi trochu hryzalo svědomí a nakonec mě nechali odejít s telefonem, powerbankou i čtečkou, a dali mi dokonce peníze na taxi. Je dost důležité, jak se člověk zachová. Navíc šlo na nich vidět, že v tom nejsou zběhlí.
Co ta malárie?
Malárii už jsem měla předtím jednou, takže jsem podle prvotních příznaků poznala, o co se jedná. Ale zatím jsem ani jednou nemusela být hospitalizovaná, vždycky jsem nasadila včas prášky. Podobně jako v Česku máme chřipku, zápal plic nebo těžkou alergii, v Africe je typická malárie. Takže jsem zvolnila tempo a odpočinula si.
Vaše cesta začala v Kapském Městě, kam jste se rozhodla odjet po studiu ve Skotsku. Strávila jste tam dva roky. Jak se žije ve druhém největším městě Jihoafrické republiky?
Mně se tam hrozně líbilo. Popravdě je to jediné město, u kterého jsem si řekla, že bych se tam mohla usadit. Je velmi multikulturní, ale řekla bych, že se zbytkem Afriky nemá moc společného. Vypadá to tam stejně jako ve kterémkoliv jiném evropském městě, až na to, že se tam stýkají dva oceány. V jednom lze zahlédnout velryby, ve druhém tučňáky a uprostřed se tyčí nádherná Stolová hora, kam lze jít na výlet. Taky je tam spousta galerií, klubů a kaváren.
Máte nějaké oblíbené místo, které byste doporučila k návštěvě?
V Kapském Městě je toho opravdu spousta. Na své si přijdou milovníci hor - to bych doporučila výšlap právě na Stolovou horu nebo Lion’s Head (Lví hlava). Muizenberg je zase krásná pláž, kde se dá surfovat i plavat a nedaleko od této pláže se můžete jít vykoupat třeba s tučňáky. Mys Dobré naděje je také zajímavý. Zkrátka je tam toho opravdu hodně. Hlavně si vás nikdo moc nebude všímat, jak tomu je často v jiných zemích Afriky nebo Asie - zhruba pět milionů Jihoafričanů je bílých, a tak na vás nebude nikdo pokřikovat ‘muzungu‘, jak to bývá třeba v Keni.
Proč vlastně stopujete tahem až na nejsevernější cíp Evropy - na Severní mys?
Když před třemi lety vypukla hysterie kvůli uprchlíkům, bylo mi z toho zle. Sama pocházím z Vyšních Lhot, kde funguje už více než dvacet let záchytný uprchlický tábor a nikdy s tím nebyl problém, ale když začala krize se Sýrií, jako by lidé zapomněli svou vlastní historii. Před pěti lety jsem se stopem vracela do Česka z Hongkongu přes Mongolsko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Rusko. Tenhle zážitek hodně změnil můj pohled na svět. A když jsem začala studovat v JAR, tak jsem věděla, že po promoci udělám to samé. Řekla jsem si, že ukážu lidem v Evropě Afriku jinak, aby poznali její pravou tvář. Chci ukazovat příběhy lidí z celého afrického kontinentu a pak v Evropě uspořádat přednášky pro školy.
Vaše cesta je vlastně takovým ztělesněným projektem Humans of Africa. Jaký je váš oblíbený příběh?
Příběhů je spousta, ale jeden se mi vryl do paměti. Přespávala jsem u couchsurfera na jihu Malawi, v největším městě Blantyre, který měl zahradníka. A tenhle zahradník ve volném čase učil na ulici děti, které nechodily do školy. Za svoje lekce o všem možném nikdy nic nechtěl. To byl skvělý příklad toho, že lidi v Africe nesedí pod stromem a nečekají, až jim něco spadne do klína, ale chtějí dělat něco užitečného a pomáhat i ostatním. Za posledních pět let, co Afriku znám a cestují přes ni, jsem si všimla obrovského pokroku, který jednotlivé státy i zdejší lidé udělali.
Co se třeba ještě změnilo?
Třeba začíná být populární hipsterská kultura. Lidi chodí do posilovny a běhat, oblékají si fitness oblečení, obrací se na veganství a fotí si všechno na Instagram. Ale střední třída se taky snaží objevovat více svou zemi a Afriku, než aby jezdili do Evropy nebo do Ameriky, aby vypadali cool. Myslím, že je super, jak jsou čím dál pyšnější na své země.
Potkala jste nějaké lidi, kteří se vrátili z emigrace v Evropě nebo Americe, aby ve své domovské zemi rozjeli s kapitálem a zkušenostmi své vlastní podnikání?
Potkala jsem ty, kteří by chtěli někam odjet, ale i spoustu těch, kteří se z emigrace vrátili. Třeba jeden muž uprchl z Malawi před třiceti lety, když v zemi vládla diktatura, dostal se do Jihoafrické republiky a odtud do USA. Po dvanácti letech se nakonec do Malawi vrátil, aby uplatnil své know-how. Začal stavět hotýlky pro turisty a daří se mu. Také Nigerijci se čím dál více vracejí zpátky. Častokrát si uvědomují, že ve své domovině mohou díky know-how prorazit a leccos dokázat. Ale potkala jsem i lidi, kteří si Evropu a Ameriku představují jako dokonalý svět. Znají evropské a americké filmy a představují si všechno jako v pohádce. Myslí si, že všichni mají bazén na zahradě a spoustu peněz.
Vyvracíte jim ty představy o dokonalém světě?
Určitě. Hodně pomáhá, když srovnávám hodnotu české koruny s hodnotou různých afrických měn. Spousta lidí si totiž myslí, že když jsem Evropanka, mám automaticky eura nebo dolary, ale když jim ukážu českou korunu a vysvětlím tu hodnotu, pochopí spoustu věcí. Taky se jim snažím vysvětlit, že i v Česku existuje chudoba a bezdomovectví. Vždyť spoustu států východní Evropy má horší HDP než některé státy Afriky.
Jako bílá stopařka musíte asi dost vyčnívat. Nebo jsou na stopaře-turisty obyvatelé afrických států zvyklí?
Určitě na to nejsou zvyklí. Ale je pravda, že stopování znají, většinou totiž nahrazuje veřejnou dopravu, takže za svezení lidi platí. Všechna osobní auta se tak chovají jako taxíky. Nikdo se ze mě ale nesnaží dostat peníze, spíš se mi snaží pomoct. A když vidí, že jedu s batohem, tak je víc než peníze zajímá, kam jedu a co to vlastně dělám. Dokonce mi už několikrát chtěli koupit jízdenku na autobus, protože si mysleli, že se sama takhle daleko nikdy nedostanu. Před pár dny mě zase jeden pán pozval na safari zadarmo, a tak jsem dokonce spatřila i vyhledávané lvy, kteří žijí na stromech.
‘’Víš, naši politici chcou jen peníze a moc. A když to dostanou tak se pěkně drží u korýtka. Před pár lety chtěl náš prezident být znovu zvolen a tak odstranil z naší konstituce počet kolikrát může být maximálně člověk prezidentem. No, ale potom zestárnul (smích) tak hádej co udělal? Odebral i věkový limit! Já se nerad bavím o politice, protože když začnu (smích) nikdy nepřestanu. U nás v politice je hodně korupce, ale přesto, když se snažíš tak všechno jde. I bez úplatků. Já se chci jen napojit na ty správný Evropany, kteří tady jezdí. Když budu mít jistotu, že mi za mnou přijedou ročně dvě skupiny turistů na safari, tak můžu přestat pracovat pro ostatní a můžu si začít pracovat na sebe – a vydělat čisté peníze.‘‘ (Mbarara, Uganda) Bylo toho hodně co mi Jaspe stačil sdělit během jízdy, něco bylo zajímavé, něco smutné, něco bláznivé a něco tak nějak vtipné, ať už kvůli tomu jak to řekl nebo jak se s tím popral. Nicméně, politika je jedna z věcí, u které se světový stereotyp a skutečnost moc neliší, jen pár států v Africe se dokázalo vymanit z cyklické korupce (například Botswana je jedna z nejméně zkorumpovaných zemí na světě!). Bohužel Uganda a Rwanda jsou země, kde jejich prezidenti usedli na trůn jak králové v našich dávných říších. Nadosmrti. Nebo tak to zatím alespoň vypadá.
Zveřejnil(a) Neočekávaná Expedice - Ala v Africe dne 27. June 2018
Co plánujete až dostopujete na sever Norska?
Sama nevím. Byla bych ráda, kdyby mi vyšla nějaká pracovní příležitost v Kapském Městě, kam bych se ráda vrátila. Ale možná dám šanci životu v Česku na rok nebo dva. Nelíbí se mi, co se u nás děje v oblasti politiky, takže přemýšlím, že bych se zasadila o to, aby se mladí Češi více zajímali o politiku.
