Budapešť ukazují nevšedně a zdarma. Průvodce bezplatných prohlídek pohání turistův úsměv, ne peníze

Kristýna Hondlíková
1. 4. 2018 11:05
Maďarskou metropoli Budapešť ukazují průvodci takzvaných free walking tours nevšedně, za každého počasí a především zdarma. Při pěších prohlídkách města sdělují turistům, a to bez vidiny jisté peněžité odměny, nejen encyklopedické znalosti o historii, ale i užitečné rady k užití a „přežití“ návštěvy své domoviny.
Průvodkyně Gora sedí vedle sochy Malé princezny, té nejfotografovanější z celé Budapešti.
Průvodkyně Gora sedí vedle sochy Malé princezny, té nejfotografovanější z celé Budapešti. | Foto: Kristýna Hondlíková

V takovém lijáku už dál moknout nehodlám. V obchodě s názvem Príma kupuji květovaný deštník a spěchám vstříc dalším asi čtyřiceti turistům z celého světa. Ti už nedočkavě přešlapují u Oroszlános kút (Lví fontány) na náměstí Vörösmarty, které je výchozím bodem bezplatné prohlídky města. Během ní nám průvodci oblečení v modrých bundách zdarma a přibližně za tři hodiny ukážou desítku významných pamětihodností Budapešti.

Free walking tours
Autor fotografie: Kristýna Hondlíková

Free walking tours

Díky free walking tours, tj. bezplatným pěším prohlídkám, lze rychle, zdarma a očima místních prozkoumat téměř každou evropskou metropoli. Bezplatnost většinou funguje na principu "name-your-own-price" - po skončení prohlídky účastník sám rozhodne, zda průvodci zaplatí a případně kolik. V Budapešti lze krom základní prohlídky navštívit ještě židovskou, komunistickou a street-artovou. 

Tempo naší velice energické průvodkyně, která ve své práci denně nachodí až 20 kilometrů, stíhám jen v poklusu. Dostávám se do čela výpravy, drze skáču do řeči asijské turistce a podávám průvodkyni ruku. Gora mě ráda poznává a hned vyzvídá, odkud jsem. Když se dozvídá, že z Prahy, vzpomíná, že tam už jednou byla. "Češi jsou hodně jiní než Maďaři, více veselí," svěřuje mi své dojmy.

Právě veselé a usměvavé tváře lidí jsou důvodem, proč se Gora před rokem rozhodla opustit svou kariéru divadelnice a začala provádět turisty po Budapešti, a to bez jistoty stálého výdělku. "Průvodkyni dělám proto, že mám ráda, když se lidé usmívají a jsou veselí. A to se při mých prohlídkách děje skoro vždy," dodává a já jí s úsměvem přikyvuji.

Maďaři o sobě rádi tvrdí, že jsou velmi chytří

Gora zastavuje u maďarské Tudományos Akadémia (Akademie věd), která je tím pravým místem pro zjištění, že Maďaři sami o sobě rádi tvrdí, že jsou velmi chytří. Důvody k tomu mají hned dva. Jednak svůj jazyk, který patří k pěti nejobtížnějším (a podle mě také nejvíce nesrozumitelným) na světě, jednak vysoký podíl nositelů Nobelovy ceny. Těch má bezmála desetimilionové Maďarsko celkem šedesát.

Mnohem větší dojem ve mně však zanechávají dvě nová slova, "tosy" a "pusy", která po vzoru průvodkyně opakujeme. Tím prvním se v hovorové maďarštině děkuje a tím druhým se zde lidé loučí. "Ne však se šéfem," varuje se vztyčeným ukazováčkem Gora. Ten by si vaše "pusy" na rozloučenou mohl špatně vyložit. 

Průvodkyně Gora a v pozadí budova budapešťského parlamentu.
Průvodkyně Gora a v pozadí budova budapešťského parlamentu. | Foto: Kristýna Hondlíková

Jelikož už tak trochu znám rodný jazyk naší maďarské průvodkyně, odhodlávám se položit citlivější otázku. Zajímá mě, jak je to s odměnou za její práci. "Na konci může každý návštěvník sám rozhodnout, zda a případně kolik průvodci za jeho službu zaplatí," opakuje Gora pravidla. Organizátoři prohlídek svým průvodcům žádnou mzdu nevyplácí. Ti tedy mohou počítat pouze s příspěvky od turistů.

Omylem lze průvodci zaplatit až dvacet tisíc maďarských forintů

Až po návratu do Čech se z facebookové zprávy od Agnes, kolegyně Gory, dozvídám, že průvodci mohou dostat od jednoho účastníka až dvacet tisíc maďarských forintů, tj. zhruba tisíc šest set korun českých. Agnes však vzápětí upřesňuje, že toto byla historicky nejvyšší částka, kterou jedna z účastnic zaplatila. A to pouze omylem. Zaměnila totiž podobně vypadající tisícovou maďarskou bankovku za tu desetitisícovou. Tu se nakonec podařilo, díky vstřícnosti průvodců, nechtěně štědré turistce vrátit.

Ale zpátky do Budapešti. U nejfotografovanější sochy Kiskirálylány (Malé princezny), která sedí u břehu Dunaje, se nemohu zbavit pocitu, že architekti Prahy a Budapešti od sebe hodně opisovali.

Budova budapešťského parlamentu.
Budova budapešťského parlamentu. | Foto: Kristýna Hondlíková

Pravému břehu Dunaje místo Národního divadla dominuje budapešťský Országház (parlament), na protilehlém vršku, stejně jako v Praze, leží hrad Budai Vár a břehy řeky lemované dlážděnými náplavkami spojuje několik mostů. Ještě stíhám pohladit Malé princezně její lesklé kolínko, to pro štěstí, a v záplavě černých bund hledám tu modrou naší průvodkyně Gory.

Cestou přes Řetězový most se vždy někdo ztratí

Ještě předtím, než přejdeme Széchenyi lánchíd (Řetězový most), podle Gory most magický, si nás pro jistotu počítá. "Vždy se na něm někdo ztratí," zdůvodňuje. Na most vstupuji trochu nejistě, ale po pár metrech se dovtípím. Monumentální konstrukce mostu, ale i doposud nespatřené výhledy na celou Budapešť způsobí, že i já sama zpomalím, onu magičnost zběsile fotím a naší skupině se ztrácím.

Na konci půlkilometrového magického mostu už musím běžet. Skupina naštěstí zastavuje před historickou lanovkou Budavári sikló, podobnou té na pražský Petřín, která vyváží lenivější turisty na vrch k Budai Vár (Budínskému hradu). Využívám rozchodu, který nám průvodkyně dává před výšlapem na Hrad, a ptám se, s jakými národnostmi se nejčastěji setkává při svých prohlídkách. "S turisty ze západní Evropy, Němci, Angličany, ale často chodí i Rusové," sděluje ochotně.

Turistky, které pózují před Rybářskou baštou v Budapešti.
Turistky, které pózují před Rybářskou baštou v Budapešti. | Foto: Kristýna Hondlíková

Při výšlapu na Budínský hrad Gora vypráví, že ji trápí velký počet lidí bez domova, kteří žijí na budapešťských ulicích. "Ale nedívejte se jen dolů pod nohy, vzhlédněte i nahoru," radí. Tam lze spatřit nejen průčelí historických budov, ale i pouliční umění. Místní tzv. street art v židovské čtvrti, který má vlastní tematickou bezplatnou prohlídku, je zajímavý tím, že ho platí vláda. Ta se spojila s místními umělci a zafinancovala oživení původně šedých fasád.

V Budapešti se vyplatí dávat pozor na zrádné taxikáře, směnárny a "pálinku"

Před Mátyás-templom (Matyášovým chrámem) Gora varuje před nekalými praktikami místních taxikářů, směnáren a pitím vody z kohoutku. To prý radši máme zahnat žízeň vínem nebo možným střevním potížím předcházet pitím "pálinky". 

"Je velice silná a její účinek je úžasný," říká Gora. Většina turistů okamžitě zpozorní a nechává si po písmenkách diktovat název tohoto úžasného moku. Já si účinek "pálinky" dokážu živě představit. Proto se Gory raději hned ptám, kam si v Budapešti můžu zajít na ten nejlepší a nejmastnější langoš. "Stavte se v Retró Lángos u stanice metra Arany János utca," doporučuje. 

Romantický altánek naproti Halászbástya (Rybářské baště) je naší poslední zastávkou. Gora otevírá pestrobarevný pytlíček, do něhož můžeme vložit odměnu za její práci. Odvrací pohled od mé pětieurové bankovky, kterou se ji chystám odměnit, a mně, i všem dalším přispěvatelům, děkuje.

"Tosy a pusy, Gora," loučím se a zkouším napodobit slova, která nás naše maďarská průvodkyně naučila. 

Zákoutí Szimpla Kert, nejnavštěvovanějšího tzv. ruin baru v budapešťské židovské čtvrti.
Zákoutí Szimpla Kert, nejnavštěvovanějšího tzv. ruin baru v budapešťské židovské čtvrti. | Foto: Kristýna Hondlíková
 

Právě se děje

Další zprávy